Hlavním tématem posledních dnů v Rusku je výbuch v petrohradské kavárně Rychlé občerstvení Bar č. 1. Jedna z nejslavnějších téměř válečných postav agresorské země, rodák z Makiivky, Maksym Fomin, známý v Telegram jako „válečná loď Vladlen Tatarsky“.
Bezprostředně po výbuchu, když vešlo ve známost o smrti prokremelského mediálního propagandisty, se objevily různé verze toho, kdo za touto explozí stál, kdo těžil ze smrti populární „válečné lodi“ v šovinistických ruských kruzích. Ruští představitelé tak okamžitě vymysleli verzi zapojení do likvidace Tatarského současně jak ukrajinských zvláštních služeb, tak ruské opoziční Nadace pro boj s korupcí Alexeje Navalného. Americký institut pro studium války, který pravidelně sleduje dění jak na bojišti, tak v oblastech sousedících se samotnou válkou, upozornil na skutečnost, že k výbuchu došlo v instituci vlastněné zakladatelem SVS „Wagner“ Jevgenijem Prigožinem – údajně likvidace propagandisty v této instituci je „černou skvrnou“ pro odporného podnikatele, který si hrál se „spasitelem vlasti“ a zasahoval do vavřínů samotného Putina…
Kdo skutečně zorganizoval tento světlý konec krátké kariéry subjektu, který byl před obsazením Donbasu banálním zločincem a odpykával si trest v jednom z nápravných zařízení v regionu, je nepravděpodobné, že bude moci vědět. To však ve skutečnosti není tak důležité. Je důležité, kdo bude „konečným příjemcem“, příjemcem tohoto příběhu. A s tím je situace mnohem jednodušší, protože uši FSB, jako páteře Putinova Ruska, vyčnívají zcela otevřeně z kouře výbuchu v Petrohradě.
Kremlu se podařilo spojit zničení Tatarského se začátkem totální války – říkají, že to bylo kvůli podobným incidentům (náznak výbuchů v Doněcku, které zničily Givu, Motorolu, Zacharčenka, více než průhledné), že jsme zahájili „zvláštní vojenskou operaci“. Ale to je, abych tak řekl, tah na šachovnici zahraniční politiky, kterého si obyvatelstvo Ruské federace pravděpodobně nevšimne – pokud na to Solovjev a Skabejevová nekladou nezbytný důraz. Existuje však další směr, ve kterém důsledky likvidace Tatarského nemusí virtuálně, ale zcela realisticky ovlivnit absolutní většinu občanů agresorské země.
V sociálních sítích a poslech se Rusové, jak obyčejní, „obyčejní“, tak aktivní-šovinističtí, začali ptát na stejné otázky – co se stane dál, jak žijeme teď, kdo z nás je další? Tato panika připomíná náladu v ruské společnosti na konci 90. let. Právě v době, kdy Vladimir Putin nastupoval do prezidentského úřadu.
16. srpna byl bývalý tajemník Rady bezpečnosti a ředitel FSB Ruska jmenován předsedou vlády Ruské federace. Tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin, který oznámil novou, třetí hlavu vlády za rok, ho přímo nazval svým nástupcem. A již 31. srpna došlo v Moskvě k výbuchu v nákupním centru „Okhotny Ryad“. Byl to jakýsi startovní výstřel z pistole – protože pak začalo to, čemu se stručně a suše říká „výbuchy obytných budov v Rusku v září 1999“.
Buynaksk v Dagestánu. Guryanova ulice a Kashirskoye dálnice v Moskvě. Volgodonsk v Rostovské oblasti. 307 mrtvých, 1700 raněných. Pak tu byla Ryazan, kde je před tragédií zachránila jen ostražitost místních obyvatel a donutila tehdejšího šéfa FSB říct nepřesvědčivou verzi, že to byla jen cvičení. Mimochodem, pamatujete si, kdo byl šéfem hlavní ruské zvláštní služby? Nikolaj Patrušev. Ten, který je tajemníkem ruské bezpečnostní rady od roku 2008. Ten, který byl jen v posledním roce poznamenán fantasticky šílenými prohlášeními – jak o „zvěrstvech nacistické Ukrajiny“, tak o tom, že „Rusko dvakrát zachránilo Spojené státy před kolapsem“. Jak jsou nyní, po vyslechnutí všech těchto Patruševových výmyslů, vnímána jeho slova o „výcviku FSB“ v suterénu rjazaňské výškové budovy?
Zapojení Federální bezpečnostní služby Ruské federace do těchto výbuchů by stále mohlo být vysloveno nahlas – přinejmenším v zahraničí. V roce 2001 výňatky v Novaja Gazeta a v roce 2002 v knize vydané pod výmluvným názvem „FSB podkopává Rusko“, to uvedli historik Jurij Felshtinsky a bývalý důstojník FSB Alexandr Litviněnko. Litviněnko zaplatil za svou „zradu“, o čtyři roky později byl otráven poloniem bývalými kolegy. A za touto „speciální operací“ stáli Patrušev a Putin. Stejně jako při útoku na Ukrajinu.
Psal se rok 1999. Úplný začátek vlády Vladimira Putina. Jak však ukázaly následné dějiny Ruska, principy a metody FSB a vlastně i Ruské federace jako celku se vůbec nezměnily. A nyní jsou slova jednoho z ideologů Putinova Ruska, Vladislava Surkova, vnímána s upřímným sarkasmem (přišel s konceptem „Jednotného Ruska“, byl to on, kdo prosazoval myšlenku „suverénní demokracie“, vytvořil takový fenomén jako mládežnická proputinovská hnutí, „nová Komsomol“), citovaný novinářkou Olenou Tregubovou v její knize „Bajky kremelského kopáče“. Podle autora nejkontroverznější ruské knihy z roku 2003 (Tregubova sama brzy opustila svou vlast po výbuchu u dveří svého bytu) jí Surkov řekl o tom, jak respektuje složité konstrukce a jednoduchá hrubá rozhodnutí jsou primitivní, která není hodna tak velké země, jako je Rusko.
Od té doby uplynula dvě desetiletí – a co vidíme? A vidíme, že tandem FSB-Kreml stále funguje ve formě primitivních provokací a krvavých „zvláštních operací“. A když situace přesáhne tyto schémata KGB do světa reálné politiky… Putin, který, jak říkají jeho fanoušci, „přehrál každého“, nedokázal překonat ani nezkušeného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v „normandském“ formátu na diplomatické frontě a rozhodl se, stejně jako na konci 90. let s Čečenskem, jednoduše zahájit válku a nazvat ji operačním pseudonymem podle starého zvyku. A tak vždy – buď zabít, nebo koupit. Tato misantropická struktura nevynalezla nic nového, a to ani od roku 1999, ale od hustých 70. let, kdy Putin přišel do Výboru pro státní bezpečnost. A teď nebude vymýšlet.
Mezi bombovými útoky v roce 1999 a současnou historií je však jeden zásadní rozdíl. Pak byla společnost s pomocí speciální operace FSB vedena k myšlence, že by bylo lepší vyměnit svou svobodu za bezpečnost a pohodlí. A také poté, co na počátku tohoto století začaly rychle stoupat ceny ropy – pro bohatství a dokonce (pro některé) bohatství. Proto se až do jisté míry taková nepsaná „společenská dohoda“ mezi kremelskými úřady a ruským lidem zdála prospěšná. Nyní je situace úplně jiná.
Kreml už nemá lidem co nabídnout. Bezpečnost – protože s každým dalším dnem bude pokračování „zvláštní vojenské operace“ v Rusku horší a horší. A nebudou to mimochodem jen výbuchy. Rusové se budou stále dusit vlnou kriminality vyvolané „veterány SVO“, zejména těmi, kteří se vrátili domů z vězení po šesti měsících služby ve „Wagnerovi“ (a takové případy jsou již zaznamenány v ruském vnitrozemí, ale to je jen začátek). Rusové již pocítili, co je to „částečná mobilizace“ a jaké oběti se ukázaly být. A pak se to jen zhorší, protože nedostatek vybavení a dovedností velení bude kompenzován obvyklou metodou Žukovského (nebo můžeme již říci „Gerasimov“?) – házení nepřítele živou hmotou.
Kreml nebude moci nabídnout výměnou za další utažení šroubů a prosperitu, protože Rusko na začátku nuly a Rusko v roce 2023 jsou zcela odlišné příběhy. Sankce, bez ohledu na to, jak moc Putin ujišťuje ve svých projevech v parlamentu, již zasadily ruské ekonomice zničující ránu. Kreml je již nucen šetřit na všem kromě FSB a okupačního kontingentu. Nikdo nebude v této situaci přemýšlet o kapsách obyčejných Rusů. Ani si to nebude myslet, protože tito obyčejní Rusové přehlédli jediný řádek napsaný v jejich „společenské smlouvě“ s úřady z roku 1999. A v této větě bylo řečeno: „Za všech výše uvedených podmínek má podmíněně demokratická země každou šanci stát se autoritářskou a v budoucnu totalitní.“ A v totalitním státě, jak si dobře pamatujeme z naší sovětské minulosti, jsou lidé jen spotřební materiál. I když tito lidé jsou populární „válečné lodě“.
V raném díle tajemného ruského spisovatele Viktora Pelevina, z jehož nejslavnějšího románu „Generace P“ si donbaský zločinec Fomin vzal patetický pseudonym, je další populární dílo – „Chapaev a prázdnota“. Nyní čelí celá ruská společnost takové prázdnotě. Před čtvrtstoletím se vzdala své svobody vlastníma rukama, když na nějakou dobu získala iluzi stability a prosperity. Teď se ho nikdo na nic ptát. A brzy bude mít průměrný Rus jedinou možnost – zemřít ve válce v Ukrajině (Kazachstán? Gruzie? Ázerbájdžán?) nebo shnít v nejnovějším gulagu. Protože KGB, jak ukazuje historie, nevymýšlí nic nového. Proč tedy neoživit legendární tábory na Kolymě?
