Byli šťastní se svými milenci. Měli jsme mnoho snů a plánů. Ale válka rozpoutaná Ruskem v jediném okamžiku všechno zničila. Jejich manželé zemřeli při obraně Ukrajiny a oni zůstali sami. A každý den války roste počet Ukrajinců žijících se zármutkem ze ztráty.
Fotografický projekt „Alone“ vytvořila fotografka Kateryna Moskaliuk společně s Pamětní plošina podporováno Warchive. Ve fotoprojektu jsme shromáždili příběhy a fotografie pěti žen z různých částí Ukrajiny. Jsou různého věku, profesí, pohledů na život, spojuje je jeden velký zármutek pro nás všechny.
Příběh Evy Fialky ze Lvova vyprávíme speciálně pro čtenáře ZAXID.NET. Zobrazit všechny fotografie fotoOtKTU je možné od 2. května do 9. května na CADU «Prašná brána“ na ul. Pidvalna, 4. Oficiální zahájení je 2. května v 18:00.
***
Eva Fialka přišla o manžela Dimitrije 1. září 2022. Byl zabit v bitvě o město Bachmut v Doněcké oblasti jako součást Mezinárodní legie teritoriální obrany. Obránci bylo 39 let. Zůstala po něm manželka a dvě děti: dcera se narodila v roce 2016, syn v roce 2018.
Autorem fotky je Kateryna Moskaliuk
„Od dětství měl Dmytro rád fotbal, byl trenérem mládežnických týmů – nejprve v Izraeli, pak v Ukrajině. Před válkou jeho žáci porazili Dynamo Kyjev a dostali se do finále – skvělý úspěch.
Pravděpodobně druhý den totální války Dmytro řekl, že půjde bránit Ukrajinu. Nebyl přijat do vojenské registrační a narukační kanceláře, protože neměl příslušné dokumenty. Dmitrij se vrátil z Izraele ve věku 34 let a nemusel se registrovat. Byla tam dlouhá fronta v teritoriální obraně. Nakonec mu bylo doporučeno, aby vstoupil do Pravého sektoru. Tam ho vzali, protože muž měl bojové zkušenosti.
Dmitrij sloužil v izraelské armádě, účastnil se konfliktu v jižním Libanonu. Nic nevyprávěl, jen pár vtipných historek: jak přelezli plot, aby šli k moři, jak stopoval, aby oslavil Nový rok. Neřekl nic ani o naší válce.
Velitel mě informoval o Dmytrově smrti. Den předtím jsme byli s dětmi u jeho babičky. Onemocněla, byla zavolána sanitka a strávila noc v nemocnici. Byla jsem tak unavená, že jsem přišla domů a myslela si, že opravdu chci jet na dovolenou se svým manželem. Po této myšlence uplynuly tři minuty a oni mi zavolali… Zemřel 1. září, v den, kdy naše dcera Lina chodila do první třídy.
Vzpomínám si, jak jsme na začátku našeho vztahu šli s Dmytrem do Vysokého zámeckého parku. Byl konec března a začal padat mokrý sníh. Seděli jsme, pili víno a jedli sýry. Dmytro byl takový cholerik, měl všechno tak rychle – rychle chodil, mluvil. Šel přede mě a řekl mi, jak budeme žít.
Autorem fotky je Kateryna Moskaliuk
Mám všechno nacpané jeho věcmi – nemohla jsem nic vyhodit. Hodinky, které si koupil, čepici, jeho neteř má svého arafata, který ještě neměla čas vyzvednout. V těstě máme také otisky prstů – Dmytro, můj a můj syn a dcera.
Po zprávě o Dmytrově smrti jsem nevěděl, jak se podívat do očí dětí, co jim říct. Můj emocionální stav je neustálý výkyv. První měsíc jsem pil velmi sladký čaj a vyjednával, jak vrátit Dmytrovo tělo. Snažila jsem se udržet rovnováhu mezi slzami a prací. Vzpomínky se stále objevují. Někdy mě překvapuje, že si pamatuji tolik detailů. Když se ráno probudím, první hodinu se cítím dobře. V pozdním odpoledni se bolest někdy stává nesnesitelnou. Zvyknete si však na všechno a také na bolest.
Děti jsou dobře udělané, drží se. Jako by bylo všechno v pořádku, a pak se v jednom okamžiku stanou velmi smutnými. Onehdy Boria velmi dlouho plakal a ptal se, proč náš táta zemřel. Nemám odpověď.“
