Téma ukrajinských uprchlíků v Evropě a všeho, co s nimi souvisí, je pravidelně v centru pozornosti domácích i zahraničních publikací. A tak se ruská média pokusila rozptýlit falešnou informaci, že nárůst kriminality v Polsku je údajně způsoben „aktivitami“ uprchlíků z Ukrajiny. v Ukrajině byla tato manipulace se skutečnými výsledky studie samozřejmě rychle vyvrácena. Ale informace, které přišly z Litvy, by neměly být vyvráceny, ale pochopeny. A vyvodit příslušné závěry.
Státní jazyková inspekce Litvy vypracovala dokument, podle kterého se ukrajinští uprchlíci, kteří se nenaučí litevský jazyk v množství nezbytném pro práci, stanou za rok problémem pro své litevské zaměstnavatele. A to opravdu není tlak na Ukrajince, kteří uprchli ze své vlasti před hrůzami války (nebo prostě využili příležitosti emigrovat do Evropské unie a získat práci a pobyt za relativně výhodných podmínek), ale skvělá služba pro naše krajany. A důležitá lekce pro ukrajinský stát.
Faktem je, že v březnu 2022 litevská vláda učinila bezprecedentní krok, když oznámila moratorium na potřebu znát státní jazyk pro zaměstnání. To bylo provedeno speciálně pro ukrajinské uprchlíky prchající před ruskou agresí. Samozřejmě neměli čas učit se cizí jazyky. Proto bývalí sousedé (během osvobozeneckého boje v letech 1917-1922 Ukrajina a Litva měly malou společnou hranici) učinily uvolnění po dobu jednoho roku, která se pak zvýšila o další rok, tj. Až do jara 2024. Ukrajinci dostali šanci legálně pracovat v Litvě, protože se v té době naučili státní jazyk, takže v budoucnu, pokud bude potřeba zůstat v této zemi, být řádnými členy své nové dočasné společnosti.
Jak však překvapení Litevci zjistili, téměř nikdo z ukrajinských uprchlíků o takovém stavu nevěděl. A proto nebyl ve spěchu, aby se naučil litevský jazyk. Proto je reakce Ukrajinců na nadcházející omezení – které hrozí zaměstnavatelům pokutou a oni sami propuštěním „z hříchu“ – snadno představitelná. Ale podívejme se na situaci očima ne našich krajanů, ale Litevců.
Litva je země, která byla okupována a anektována Sovětským svazem během druhé světové války, v roce 1940. Navíc tato okupace byla do jisté míry improvizací, protože podle počátečních dohod mezi bolševickým SSSR a nacistickým Německem byla Litva zahrnuta do území německých geopolitických zájmů. Proto lze teoreticky předpokládat, že po druhé světové válce by se Litva nemohla stát „sovětskou republikou“, tedy kolonií SSSR, jako sousední Lotyšsko, ale „lidovou republikou“, satelitem jako Polsko. Země, která přežila období „denacifikace“ a rusifikace. Ano, samozřejmě, situace v Litvě se lišila od lotyšské a estonské – zatímco v těchto pobaltských zemích na konci sovětské éry bylo procento Rusů kritické, v Litevské SSR bylo podle sčítání lidu v roce 1989 pouze 10% Rusů.
Proto během rozpadu SSSR byla Litva poměrně snadno schopna obnovit svou nezávislost. Kremlu se nepodařilo vytvořit žádnou politickou alternativu, jako jsou lotyšské a estonské „Interfronty“, které byly založeny na mocné ruské diaspoře. Proto byl nucen uchýlit se k „malé vítězné válce“, která se změnila v hanbu a stíhání sovětského prezidenta Michaila Gorbačova.
Navzdory tomu však Litevci nikdy nezapomněli, na čem je založena jejich jednota, jaké jsou kořeny jejich identity. Proto otázka jazyka – stejně jako v každém národním státě nebo regionu (zejména švýcarských kantonech) – byla a je strategicky důležitá. A v této situaci Litva udělá krok směrem k Ukrajincům, dá jim rok a pak další na studium státního jazyka.
Proč ukrajinští uprchlíci v Litvě nespěchali se studiem jazykových kurzů a nečekali na rozhodnutí o pokutách? Lze nalézt mnoho důvodů, počínaje stresujícím stavem (ačkoli válka trvá již rok a první násilné emoce byly dlouho nahrazeny pragmatickým pohledem na situaci). Existuje však jeden, který docela přesně, i když nepříjemně charakterizuje samotnou Ukrajinu. Tito lidé žili 30 let v zemi, kde byla znalost státního jazyka dobrovolná. A to i tehdy, když to formálně už bylo potřeba. Není třeba mluvit o respektu k jazyku titulárního národa – dokonce i dnes, během totální války, jejíž jednou složkou je jazykocida, jsou v Ukrajině lidé, kteří neváhají vystoupit (někdy mimo cenzuru) proti státnímu jazyku i na kameru.
Po příjezdu do Litvy, která je také jedním z největších přátel Ukrajiny, uprchlíci samozřejmě očekávali zcela přátelský přístup. Přátelský v jeho smyslu, samozřejmě. Ukázalo se však, že Litevská republika, která lobbuje za vstup Ukrajiny do NATO a EU, která válčící zemi pomáhá, jak jen může, nezapomíná na své vlastní zájmy. A poté, co otevřeli hranice ukrajinským uprchlíkům, Litevci naVěřili, že státní jazyk není jen bodem v legislativě, ale skutečnou hodnotou, kvůli které byli připraveni pouze na dočasné ústupky. I když pocházíte ze země zachvácené válkou.
Co bude dál? Někteří Ukrajinci odejdou – do jiné země EU nebo pravděpodobně domů. Jiní budou nuceni učit se jazyk. A budou studovat – ne na úrovni rodilí mluvčí, samozřejmě, ale v dostatečném objemu pro práci. A tento případ by se měl stát velmi důležitým poučením pro Ukrajinu. Ukrajina, která po dobu 30 let nebyla schopna ukrajinizovat tu část společnosti, která je převážně rusky mluvící pouze v první nebo třetí generaci. Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 i v čistě městské části obyvatelstva tvořili etničtí Rusové pouze 22,4%. Porovnejte s jazykovým složením měst na východě, jihu a ve stejném historickém období.
„Dejte nám více času, dejte nám ještě pár let, nemůžete to udělat tak rychle,“ ozývali se z tábora pravidelně ukrajinofobové. A úřady, které se často příliš nelišily od zástupců tohoto tábora, téměř vždy učinily ústupky. Ve skutečnosti odložení řešení tohoto problému na dobu neurčitou. A Litva, která zná hodnotu svého vlastního jazyka, nastínila jasné pojmy. A pak – přemýšlejte, jak a kde budete žít.
Samozřejmě, že Ukrajinci, dokonce ani rusky mluvící, nemohou být z Ukrajiny vyhnáni, především na legislativní úrovni. Ale to není nutné. Musíme se naučit bojovat za svůj vlastní jazyk, za svůj vlastní jazykový prostor, jako to dělá Litva. Země, která byla stejně jako Ukrajina okupována kremelskými agresory. Ale lidé, jejichž – především díky jazyku – nikdy nezapomněli, kdo jsou a co potřebují od budoucnosti. Proto nyní lidé z velké Ukrajiny utíkají do malé Litvy, která je členem Evropské unie a je pod jaderným deštníkem NATO, a ne naopak.
