Totální válka radikálně změnila životy všech Ukrajinců. Obyvatelé dočasně okupovaných území však nejvíce trpí ruskou invazí, musí čelit ruské armádě každý den. Každý den tito lidé žijí jako na sudu střelného prachu, protože nevědí, co očekávat od ruských vojáků. Ne všichni Ukrajinci se odváží opustit své domovy, čekají den za dnem na osvobození svých měst, vesnic a osad ozbrojenými silami. A ti, kteří odešli, se těžce zotavují po tom, co zažili, a stále sní o tom, že se co nejdříve vrátí domů.
***
Marina (jméno změněno na žádost hrdinky) je jednou z těch, kteří se museli stát uprchlíkem ve své zemi kvůli ruské totální invazi. Z bezpečnostních důvodů nezveřejňujeme její jméno a fotografii. Žena, 49. Pochází z Energodaru v Záporožské oblasti. Maryna se aktivně podílela na životě města, zejména se starala o jeho zlepšení, renovaci výškových budov. Maryna má 27letou dceru a 8letého vnuka, kteří se přestěhovali do Polska po ruské totální invazi.
(foto z otevřených zdrojů)
„Vyšli jsme ven jako lidský štít“
Marina si dobře pamatuje den, kdy začala totální válka. Žena říká, že obyvatelé Eněrhodaru doufali do posledního, že ruská okupační vojska do města nevstoupí. Obyvatelé dokonce vyšli ven a postavili se jako lidské štíty na obranu Energodaru.
V březnu 2022 se obyvatelé Energodaru stali zdí na obranu města (foto starosta Energodaru Dmytro Orlov)
„Jezdili na svých tancích asi tři nebo čtyři dny a všechno ostřelovali. Šli jsme ke vchodu s lidským štítem, abychom je nepustili dovnitř. Jezdili tam tři nebo čtyři dny a pak začali přímo jezdit a střílet,“ vzpomíná Maryna.
Takže na začátku března Rusové obsadili Enerhodar. Žena říká, že po nepřátelském ostřelování nebylo ve městě topení ani voda: ani horká, ani studená. Světlo také zmizelo.
„Vařili jsme na ulici na dřevě. Protože někdy jsme dva dny neměli světlo,“ dodává Marina.
Bylo nebezpečné chodit po městě, musel jsem se neustále otáčet. Docházelo k příjezdům a ostřelování. Hodiny.
Ruská technika v okupovaném Enerhodaru, březen 2022 (foto obyvatelé Enerhodaru)
Marina žila v okupaci více než sedm měsíců. V Eněrgodaru se to stalo nesnesitelnějším poté, co Rusové v září uspořádali pseudoreferendum. Okupanti měli personální „hlad“, protože tehdy už 70% obyvatelstva odešlo. Proto útočníci začali všemi možnými způsoby, jak přinutit obyvatele Enerhodaru, aby pro ně pracovali, nabídli peníze.
„Zaplatili 10 tisíc pomoci. Udělali to, aby ukázali obyvatelům Enerhodaru, že Rusko je velmi dobré. Ti obyvatelé Eněrhodaru, kteří spolupracovali s Rusy, se začali vzdávat svých Ukrajinců. A ukázalo se, že jejich vlastní lidé mohou být horší než cizinci,“ říká IDP.
Za prvé, podle Mariny, kolaboranti předali ty, kteří šli do ozbrojených sil Ukrajiny. Rusové tedy začali přicházet ke svým rodinám a odvádět je do mučíren.
„Byli tam nuceni učit se a zpívat ruskou hymnu. Mohli by dokonce odebrat ty, kteří prostě řekli něco o Rusku. Zpočátku tři nebo čtyři dny tloukli do takového stavu, že si lidé nemohli ani přinést jídlo do úst, tak se navzájem krmili, pomáhali si takhle,“ říká Marina.
Podle vnitřně vysídlené osoby z Eněrhodaru Rusové často ostřelovali domy ve městě a pak obviňovali ukrajinské ozbrojené síly. Natočili jsme relevantní propagandistická videa.
Fotografie ostřelování Enerhodaru 1. září 2022 (foto starosta Energodaru Dmytro Orlov)
„Hlavně 1. září stříleli těžce, letadla létala naloženáPak Rusové řekli, že ukrajinské ozbrojené síly záměrně bombardují, aby ukrajinské děti nechodily do školy, aby se neučily. Ruská armáda všechno rozbila, vylezla na byty. A pak řekli, že máme munici téměř v každé garáži, bytě. A říkali, že nacisté jsou všude,“ říká Marina.
Marina má ve městě stále známé, ale komunikace s nimi je omezená, protože Rusové poslouchají všechno.
„Moji přátelé stále čekají na propuštění v Energodaru. Říká se, že se tam můžete zbláznit, protože emocionálně je to pro lidi, kteří teď podporují Ukrajinu, velmi těžké,“ dodává.
Také v Energodaru se okupanti snaží všemi možnými způsoby vyhnat hřivnu a zboží se dováží z Ruska a Krymu. Tyto výrobky jsou navíc levné a nekvalitní.
„Dokonce i Rusové sami zpočátku běželi a kupovali všechno ukrajinské, hledali cigarety, Pepsi-Colu, protože naše je lepší,“ vzpomíná Maryna se smíchem.
„Všichni doufali, že nás vyhodí“
Žena se rozhodla opustit okupovaný Enerhodar, protože už neměla sílu podívat se na ruské bezpráví.
„Všichni doufali, že nás brzy propustí, protože jsme opravdu chtěli v našem městě zvítězit. Myslel jsem, že naši kluci přijdou a vyhodí nás [усміхається]“, říká Marina.
Žena vzpomíná, že lidé museli stát týdny ve frontě na dálnici, protože Rusové nechali projet tolik aut, kolik chtěli.
Konvoj opustí Energodar v březnu 2022 (foto z Facebooku starosty Energodaru Dmytra Orlova)
„Chtěli jsme pustit 10 aut, chtěli jsme 30. Zpočátku neprováděli velmi silnou filtraci, ale pak posílili kontrolu, mnozí nebyli propuštěni a vráceni. Zejména jaderní vědci nebyli propuštěni, protože potřebují specialisty, kteří by pracovali na stanici,“ říká vnitřně vysídlený člověk z Energodaru.
Marina odešla s pomocí známých, kteří jí řekli, že v autě je místo. Stalo se to v říjnu 2022. Žena si s sebou vzala jen jeden kufr, do kterého měla celý život nabalen. Žena vzpomíná, že ji ruští útočníci dlouho filtrovali. Zkontrolovali jsme telefony, doklady.
„Bála jsem se, jestli mi budou chybět, bylo mi špatně strachem. Ptali se mě, proč opouštím Rusko. V podstatě všichni říkali, že jdou do nemocnice nebo někam jinam. Rusové se ptali, jestli se vrátíme, lidé říkali, že ano. Řekla jsem, že půjdu za dcerou, protože je nemocná a musím se postarat o svého vnuka,“ říká Marina.
Nejprve šla žena do Záporoží. Tam přítel trochu odpočíval a přestěhoval se do Lvova, k příbuzným. Bydlel jsem s nimi asi čtyři měsíce a pak jsem se rozhodl pronajmout si byt. Nyní Maryna žije se svou matkou a bratrem, kteří po ní opustili Energodar.
„Chtěl bych oslavit své 50. výročí doma“
Po přestěhování do Lvova se Maryna cítila klidná a bezpečná. Zde žena absolvovala kurz od nevládní organizace „Ženské perspektivy“, která jí pomohla přizpůsobit se ve Lvově.
„Absolvoval jsem kurz „můžu“. Byla nám poskytnuta psychologická pomoc, abychom se necítili cizí, pomohli nám najít práci,“ říká Marina.
Žena také říká, že ve Lvově jsou organizovány různé akce pro vnitřně vysídlené osoby, které pomáhají emocionálně.
„Učíme se ukrajinský jazyk, komunikujeme. Hrajeme hry, máme prohlídky s průvodcem, je to všechno tak zajímavé. Tam jsou zajímavé tradice na Velikonoce a Vánoce, chodíme do muzeí. To vše je velmi inspirativní. Přijdete domů, nadechnete se a cítíte se inspirováni,“ sdílí své dojmy vnitřně vysídlená osoba.
Ve Lvově žena dosud nenašla práci, protože opravdu doufá, že Energodar bude propuštěn a ona půjde domů, aby vrátila krásu svého města.
„Znám holky z Luhansku, které jsou tady devět let. Říkají mi, abych neseděl na kufrech, ale něco dělal. A všechno se mi zdá, že se vrátím domů. Za tři měsíce mi bude 50 let, ráda bych výročí oslavila doma,“ říká Marina.
Žena sní o návratu domů především, ale obává se, že bude muset žít ve stejném městě s lidmi, kteří zradili Ukrajinu a nevěřili v ni.
Je třeba poznamenat, že před úplnou invazí do Ruska žilo v Energodaru asi 53 tisíc lidí. Lid. Nyní, podle Mariny, je jich asi 12 tisíc. Polovina z nich jsou příznivci Ruska, zbytek podporuje Ukrajinu, mezi nimi jsou ti, kterým je jedno, čí území to bude.
