Lucemburský premiér Xavier Bettel nedávno „nečekaně“ předložil kontroverzní návrh prezidentovi Spojených států Joe Bidenovi, mírně řečeno. Pozval amerického vůdce, který uklidnil své protipekingské nálady, aby se setkal se svým čínským protějškem Xi Jinpingem, aby si popovídal a nakonec se dohodl na mírovém plánu pro Ukrajinu.
„Musím říct upřímně… Pokud chceme mít dnes v Ukrajině mír, pak by se americký prezident Joe Biden měl setkat se Si Ťin-pchingem… Bylo by skvělé, kdyby se americký prezident a čínský prezident spojili a chtěli vytvořit společný mírový plán. A podle mého názoru by ji podpořili i další (lídři EU – pozn. red.), stejně jako v Rusku, v Ukrajině a v dalších zemích,“ řekl Bettel.
Kdo si nejprve přečetl tato slova předsedy lucemburské vlády, nespěchejte, aby dali průchod emocím a poslali ho na ruskou loď. Pokusme se zjistit, proč taková otázka vůbec vznikla v táboře ukrajinských spojenců, kolik masové odezvy najde, a co je nejdůležitější – zda je v zásadě poskytována k realizaci.
Únava z války
Bez ohledu na to, jak moc to naši západní partneři opakují, říkají, že Ukrajině pomůžeme, jak jen bude třeba, že pouze Kyjev určí, kdy stojí za to vyjednávat a za jakých podmínek – realita stále není tak jasná. Krize vyvolaná válkou zasahuje rozpočty a kapsy všech segmentů obyvatelstva v Eurounii, Spojených státech a Velké Británii. Jak moc mají ještě dostatečnou rezervu bezpečí, je Bohu známo. A nebezpečí, že v příštích volbách se „holubi míru“ dostanou k moci formálně, ale kremelští „užiteční idioti“ nebo politické síly, které krmí, jsou docela pravděpodobné.
Politici a společnosti na Západě sledují vývoj v Ukrajině a vidí tamní situaci na mrtvém bodě. Vojenský postup Ukrajinců se v Chersonu zastavil, téměř půl roku se fronta ve skutečnosti nepohnula. V Bachmutu pokračují těžké boje, jejichž krvavost dosahuje úrovně první nebo druhé světové války. A ruští okupanti tam pomalu, ale jistě stoupají vpřed.
Ukrajinci už několik měsíců mluví o velké protiofenzívě. Budou však ozbrojené síly skutečně mít dostatek sil a prostředků k jeho realizaci? Koneckonců, jak víte (alespoň pro širokou veřejnost), Ukrajina dosud neobdržela dostatečné množství obrněných vozidel. Otázka moderních bojových letadel, které jsou nesmírně nezbytné pro útočné akce, je obecně zmrazena. A dojde-li k této protiofenzívě, kolik životů bude muset být položeno pro osvobození území?
Vezmeme-li v úvahu takový obrázek, nejen průměrný člověk, ale i zkušený západní politik může dojít k závěru, že pro stejnou Ukrajinu je nyní lepší, když šlápnete na krk vlastní písně, přemýšlet o příměří. Vzpomeňte si, jak kdysi řekl prezidentský kandidát Volodymyr Zelenskyj: „Zastavte se někde uprostřed, zastavte nepřátelství a pak dejte diplomacii příležitost pracovat.
Nejnovější „Minsk“
To znamená, že mluvíme o některých nejnovějších „Minských dohodách“, které opět upevní „skutečný stav věcí“. Ukrajina se vrátí k mírovému životu. Naši diplomaté navrhnou na Valném shromáždění OSN pokaždé nová prohlášení odsuzující okupaci ukrajinských zemí. Budou dokonce schváleny drtivou většinou hlasů, ale nikdo je nebude realizovat.
Počkejte však. Pamatujete si, co se stalo bezprostředně po podepsání „Minských dohod“ 12. února 2015? Rusko na ně lahodně plivlo a zahájilo největší ofenzívu donbaské války – dobytí Debalceve. Takže ve skutečnosti byl Putin první, kdo pohrdl dohodami, které podepsal, nicméně lepil blázna a uvedl, že to byli donbaští traktoristé a horníci. Po Debalceve měly tyto dohody vypršet úplně, ale překvapivě byly považovány za platné až do 24. února 2022.
Proto, podepsat nejnovější „Minsk“, ale v mnohem větším měřítku, pro Ukrajinu není nejmenší bod. Protože, za prvé, Rusko již vepsalo do své tzv. ústavy příslušnost území, která nejen ztratila v důsledku podzimní ukrajinské protiofenzívy (Cherson, pravobřežní Chersonská oblast, Lyman), ale i těch, která nikdy neobsadila nebo nedobyla (například město Záporoží). Za druhé, Rusko již prokázalo své nezdravé schopnosti, tak proč šlapat na stejné hrábě podruhé.
Zájmy Číny a Spojených států
Ale zpět k návrhu lucemburského premiéra. Lze tedy předpokládat, že navzdory otevřené neochotě Kyjeva přistoupit k příměří a skryté neochotě Moskvy ho dodržovat, mají Spojené státy a Čína dostatek pák, aby donutily válčící strany usednout k jednacímu stolu. Ale potřebuje to Washington a Peking?
Vezměme v úvahu tento bod: čím více Rusko oslabuje válkou a sankcemi, tím více jesnadněji se dostane pod vliv Číny. A velmi brzy se vliv Pekingu na rozhodování v Kremlu stane téměř absolutním. Ale i dnes je jedinou osobou na světě, která má skutečný vliv na Vladimira Putina, Si Ťin-pching. Druhá nejdůležitější ekonomika světa dosud neodsoudila ruskou invazi na Ukrajinu. A zatímco Západ uvaluje na Rusko stále tvrdší sankce, Čína rozšiřuje obchodní vztahy s Moskvou.
Ukrajina je na druhé straně závislá na západní vojenské pomoci, kde je role USA prioritou. Bez této pomoci bude pro ukrajinskou armádu nesmírně obtížné bránit se ruské agresi. Proto by v případě potřeby mohl Bílý dům hypoteticky přesvědčit Ukrajinu, aby vyjednávala například tak, jak to kdysi dělal Donald Trump, vydírání vojenskou pomocí. Zatím takové kroky schvaluje pouze bývalý americký prezident a příznivci jeho myšlenky. MAGA (Make America Great Again – „Udělejme Ameriku znovu skvělou“).
A přesto musíme připustit, že ve Spojených státech, stejně jako v Evropě, roste únava z války a mír se hledá i tam. A tento sentiment zjevně již ovlivňuje Bidenovu administrativu. Tento týden Antony Blinken, který je stále považován za „jestřába“ v Bidenově týmu, když odpovídal na otázku republikánského kongresmana, poprvé naznačil, že Ukrajina nemusí být schopna vrátit všechna území okupovaná Ruskem. Až donedávna to bylo tabuizované téma.
Čína také trpí válkou, místní politici opakovaně deklarovali potřebu usmíření a dokonce představili dvanáctibodový mírový plán.
Pokusme se však analyzovat, jak reálná je možnost, že se Joe Biden a Xi Jinping budou chtít setkat a dokonce společně vypracovat plán usmíření mezi Ruskem a Ukrajinou. V této souvislosti stojí za to věnovat pozornost komentáři redaktora časopisu Čtvrtletník Internationale Politik Henning Hoff, který dal televiznímu kanálu Deutsche Welle„Ve skutečnosti brutální válka vedená Ruskem není v zájmu Číny. Válka podkopává ekonomické oživení Číny po třech letech uplatňování politiky „nulového covidu“. A vzhledem k průběhu války Peking riskuje, že se postaví na stranu poraženého. Na druhé straně se Čína snaží „získat ekonomické výhody z války a jejích důsledků“.
To znamená, že navzdory negativním aspektům získává Peking z války mnoho pozitivního. Například nakupuje ruskou ropu a plyn za neuvěřitelně nízké ceny. Čína maximalizuje vývoz do Ruska, které trpí sankcemi, takže nemůže dostávat relevantní produkty ze Západu. V důsledku toho je Rusko stále více závislé na Číně, což jí nahrává.
Zároveň Čína potřebuje Rusko jako partnera k prosazování modelu světového řádu, v němž Západ nedominuje. Proto je pro Peking výhodné, aby válka pokračovala a odklonila západní zdroje na pomoc Ukrajině. Tato hra je samozřejmě docela nebezpečná, protože Čína zoufale potřebuje, aby Putinův režim nepadl v důsledku této války v Rusku a aby se demokraté nedostali k moci. To by znamenalo ztrátu vlivu na Rusko a zároveň selhání autoritářského modelu vládnutí, k němuž se Čína hlásí.
Nyní se pokusme analyzovat motivy Washingtonu. Ano, únava z války tam roste, bez ohledu na to, jak bravurní projevy jsou slyšet z tribun. Z dlouhodobého hlediska by to mohlo znamenat větší a větší tlak na hodnocení prezidenta Joea Bidena, který nedávno v Kyjevě opět slíbil, že podpoří Ukrajinu „tolik, kolik bude nutné“.
Takže na jedné straně je Bílý dům v pokušení ukončit válku tím, že najde způsoby, jak dostat válčící strany k jednacímu stolu. Ale teď je to přesně to, co Moskva chce: jednání bez předběžných podmínek, s přihlédnutím k současné územní realitě. Tedy s konsolidací okupovaných území pro Rusko, byť dočasně, v nějakém přechodném dokumentu, jako jsou „Minské dohody“.
A to by znamenalo bezpodmínečnou porážku Ukrajiny. Expert na mezinárodní vztahy Stephen Walt ve svém článku v Zahraniční politika poznamenává, že Biden spojil svůj politický osud s výsledkem války. „Vzhledem k jeho slibům bude cokoliv menšího než úplné vítězství vypadat jako neúspěch,“ říká Stephen Walt.
Biden už má extrémně negativní zátěž pro Afghánistán. Všichni mu připisují kapitulaci země Talibanu (i když to není úplně pravda). Pokud se nyní také vzdá Ukrajiny a nezajistí alespoň návrat území do doby rozsáhlé ofenzívy, pak bude jeho politická kariéra pokryta velkou měděnou pánví.
Na základě výše uvedeného lze tvrdit, že Si Ťin-pching nebude zvlášť trhat drápy, aby uklidnil Rusko s Ukrajinou, a Joe Biden je téměř zaručen, že tak neučiní.
Víme, že vše bude záviset na jarní protiofenzívě. a ministr obrany UkrajinyAlexej Reznikov ujistil, že ukrajinská protiofenzíva začne v dubnu až květnu a v několika směrech. A tam uvidíme.
