Během studia punských válek mezi Římem a Kartágem ve III-II století před naším letopočtem ve školních letech měl autor těchto linií obvykle mnohem více sympatií s kartaginskou stranou. Možná proto, že nakonec prohrála, nebo možná kvůli vynikajícímu Hannibalovi. V roli hlavního antihrdiny byl římský politik a řečník Marcus Portius Cato starší vnímán svou slavnou frází „Kartágo musí být zničeno“ (latinsky: Kartágo). Carthago delenda est). Ve věku 12 let téměř vyhrkly slzy, když četli popisy o tom, jak krutí Římané dobyli a zničili kdysi mocné a vzkvétající město. A dokonce i tehdy symbolicky zorali brázdy a zasévali je solí, takže toto místo bude vždy pouští.
Vnímání těchto událostí se změnilo v dospělosti, když došlo k poznání, že Kartágo nemá císařské způsoby horší než římské a že v těchto válkách nejsou žádní „dobří“ hoši. A pokud přidáte trochu představivosti a představíte si nás, Ukrajince, místo Cato a místo Kartága – Rusko, okamžitě chcete zaregistrovat petici na podporu myšlenky, že Kartágo-Rusko by mělo být zničeno.
Každá paralela má své limity a jistě vede ke zjednodušení. Situace v rusko-ukrajinské dvojici je samozřejmě odlišná od Říma a Kartága před více než dvěma tisíci lety. Konflikt mezi nimi byl nevyhnutelný vzhledem k jejich touze po politické a kulturní expanzi ve Středomoří. Musel zůstat jen jeden a ukázalo se, že je to Řím.
Z ukrajinské perspektivy by se konflikt s Ruskem neměl zdát nevyhnutelný, protože chceme jen rozvíjet náš vlastní stát a naši společnost, jak si přejeme. A Rusko v této rovnici vůbec nemělo být. Rusové si ale myslí něco jiného – v duchu „buď my, nebo oni“. Nezávislost a evropskou Ukrajinu vnímají jako verdikt nad svým vlastním viděním světa, kde bychom měli být klíčovou součástí „ruského světa“. Takže, pokud budou chtít, osud Kyjeva a mnoha dalších měst bude čekat, když ne Kartágo, tak alespoň Mariupol.
Je těžké si představit adekvátní soužití Ruska s Ukrajinou, protože přístupy Rusů k výše popsané ukrajinské otázce se po mnoho staletí měnily ve formě a nikoli v obsahu. Proč by se tento trend najednou musel změnit? Kvůli Putinovu odstavení od moci? Ruská historie nás učí, že dříve či později bude jeden car/autokrat/diktátor zcela jistě nahrazen jiným. A v určitém okamžiku začne sjednocovat „ikonicky ruské země“, chránit „rusky mluvící“ a tak dále. A ruská společnost rozhodně není ta, která může (chce?) ovlivnit takový běh událostí. Samozřejmě existují výjimky. A „dobří Rusové“ existují. Tento počet je zanedbatelný a vliv na vnitřní ruské procesy je ještě menší. V Sodomě byli také spravedliví lidé, ale to město nezachránilo.
Proč se najednou tento začarovaný kruh ruských dějin měl přerušit smrtí nebo alespoň ztrátou moci Putinem, není jasné. Najednou se v Rusku objevila silná demokratická občanská společnost? Ne. Hlavní alternativou k dnešnímu Putinovi – Alexej Navalnyj – je rozhodně demokrat a ne imperiál? Nevypadá to tak (i když když když když seděl ve vězení a změnil „sendvičovou“ rétoriku na prohlášení o potřebě dát Ukrajině všechna okupovaná území, včetně Krymu). Změnil se „hluboký“ ruský lid a nyní neusiluje o „silnou ruku“, „řád“ nebo „velikost“, ale o reformy a demokratizaci? Soudě podle reakcí Rusů na sociálních sítích na zásah jejich raket v ukrajinských obytných budovách nebo s přihlédnutím k motivům a chování ruské armády – aniskilechka. Poslední otázka zní: proč by tedy mělo být Rusko budoucnosti jiné, kromě touhy mnoha lidí mimo něj, aby se to stalo tak jednoduše?
Dokonce i mezi nejloajálnějšími západními spojenci Ukrajiny v této válce o naše přežití je těžké najít ty, kteří by vážně uvažovali o potenciálu přeformátování současného ruského státu. Timothy Snyder v jednom ze svých rozhovorů Řekl„Kdybych byl Ukrajinec, upřímně bych nemluvil o kolapsu Ruska. Také si nemyslím, že by o tom Američané měli mluvit,“ říkají, že osud budoucího Ruska by měl záviset na samotných Rusech.
Z různých důvodů vyjadřuje podobný názor mnoho dalších politiků, intelektuálů, odborníků. Někteří se bojí ruských jaderných zbraní, jiní nevěří v takový rozhodující úspěch ozbrojených sil Ukrajiny na bojišti, někdo jiný se tvrdohlavě snaží najít „jiné“ Rusko a „jiné“ Rusy, vidět v tomto žádném případě evropské společenství. Zdá se však, že hlavním a společným důvodem pro všechny je jedna věc – nemožnost si jen představit tak zásadní změnu v politické a ekonomické krajině.
Samozřejmě nemluvíme o invazi na ruské území – to je od samého počátku nesmyslný podnik. Mluvíme o připravenosti na situaci, kdy pod tlakem vnějších selhání a vnitřních zlomů může Ruská federace trpět osudem SSSR – čl.Rimmy rozpad. Spojené státy a Západ jako celek se najednou snažily zachovat sovětské impérium až do konce a nebyly připraveny na jeho zhroucení. A pak, když podlehl vlastním iluzím o „konci dějin“ a krátké demokratizaci Ruska na počátku 90. let, až do 24. února 2022, byly ignorovány téměř všechny známky toho, že Rusko nesměřuje k demokracii a lidským právům. Abychom neopakovali chyby před třiceti lety, stojí za to udělat první, nejtěžší krok – představit si, že kolaps Ruska se může stát realitou. A pak – mít pro takový případ akční plán.
Historie rozpadu SSSR je příznačná v jednom aspektu. Všichni klíčoví geopolitičtí hráči to nechtěli. Unie byla i v době smrti státem s kolosálním jaderným arzenálem a obrovskou armádou (avšak bez diktátora v čele, žijícím v paralelní realitě). A navzdory všemu SSSR zmizel z mapy světa pod tlakem historických, politických, národních a ekonomických procesů.
Existují nějaké předpoklady pro takový vývoj událostí v moderním Rusku? Putinova moc se může zdát silná a odstředivé tendence jsou minimální a sotva postřehnutelné. Ale kolaps více než jedné říše byl náhlý, dokonce i v ruských dějinách. Poté můžete mluvit o logice únorové revoluce v roce 1917 nebo rozpadu SSSR v roce 1991, jak chcete. Ale pro současníky těchto událostí to všechno bylo často naprostým překvapením. V dnešním Rusku existuje obrovská ekonomická nerovnost mezi regiony, Moskva je závislá na místních elitách – například v Čečensku –, které budou loajální jen tak dlouho, dokud bude pokračovat štědré financování z hlavního města. I když existují primitivní, ale národní hnutí. Za příznivých okolností mohou rychle získat hybnost. Bez ohledu na to, který z těchto nebo jiných faktorů může hrát klíčovou roli, nezdá se, že by to byl nezničitelný kolos Ruské federace.
Fikce je prostě fikce. Někdy se však jeho autorům podaří být ve svých předpovědích a hypotézách přesnější než specializovaní odborníci. V nejnovější knize ukrajinského spisovatele Maxe Kidruka „Kolonie“ se události odehrávají v polovině XXII století. Rusko (nyní bude spoiler) ve světě tohoto sci-fi románu více než století, oddělující éru knihy od naší, prošlo řadou diktatur, z nichž jedna existuje v době událostí „kolonie“, a dokonce ztratila řadu území – Altai, Baškortostán, Tatarstán. Ale po zachování svých základních a kolosálních přírodních zdrojů je to Rusko v této verzi budoucnosti, které zůstává téměř hlavním podněcovatelem míru a snaží se znovu „vstát z kolen“. A nejžádanějším kouskem dortu je pro ni samozřejmě Ukrajina.
Je to jen umělecká kniha. Ale mnohem více víry v takový scénář než v příběh „jiného“, demokratického Ruska někde a jednou po Putinovi. Kdyby odborníci četli starověké klasiky častěji, bylo by možné vyhnout se mnoha problémům, včetně té současné.
