Další předávání cen Akademie filmového umění a věd, lépe známé jako Oscar, vyvolalo v ukrajinské společnosti násilnou reakci. Navíc existovaly až dva důvody k rozhořčení. Nejprve byla prezidentu Volodymyru Zelenskému opět odepřena možnost promluvit na ceremoniálu jako loni. Za druhé, Oscara za nejlepší dokument získala páska s výmluvným názvem „Navalnyj“. A to navzdory skutečnosti, že seznam dominantů zahrnoval dokument „Dům třísek“, s nímž Ukrajina přímo souvisí.
První (podle chronologie) spouštěč měl větší dopad ani ne tak na společnost, jako na úřady. Ministr zahraničí Kuleba se tak vyznamenal rozzlobenou tirádou, v níž obvinil organizátory Oscarů z pokrytectví. Ministr zahraničí označil odmítnutí Zelenského za pokrytectví spolu s Oscarem za nejlepší zahraniční film německému filmu „Na západní frontě beze změny“. Říkají, že jednou rukou podporujete protiválečné téma a druhou nedovolíte prezidentovi země, který bojuje s agresorem, aby promluvil.
Druhý vzrušil masově zpolitizovaného Ukrajince. Americká filmová akademie nebyla obviněna z protiukrajinského postoje, proruských narativů a skutečné podpory Navalného pozice „krymského sendviče“. Dokonce i memy se objevily pohotově, upřímně, někdy docela vtipně – zejména to, že tím, že Američané odmítají mluvit Žida (Zelenského), odměňují xenofoby a nacionalisty (Navalnyj, jako hlavní postava stejnojmenného filmu)…
Stručně řečeno, Ukrajina tradičně hoří ohnivým ohněm hněvu a touhy po spravedlnosti – ve smyslu konceptu „spravedlnosti“, kterého se drží. Proč se stalo, že Ukrajinci, od běžných uživatelů sociálních sítí až po člena kabinetu ministrů, brali banální událost z filmového života tak vážně, a to i na opačném konci zeměkoule?
Během uplynulého roku zažila Ukrajina nečekané změny ve svém postavení na světové šachovnici. Cítil jsem – a během této doby, zdá se, jsem si na to už dokázal zvyknout. Naše země, její představitelé se stali velmi populární na Západě. Poté, co politické elity euroatlantické civilizace dosáhly konsensu o podpoře Ukrajiny ve válce proti Rusku (a částečně i dříve), mluvit o nás pozitivním způsobem se stalo téměř pravidlem dobré formy.
Podpora Ukrajiny, a to nejen na politické úrovni, a to i v této oblasti na prvním místě. Podívejte se na seznam schůzek/jednání prezidenta za války – najdete v něm mnoho kulturních a veřejných osobností, nemluvě o politicích. Ukrajině se dostává komplimentů, a to jak za válku, tak za pokrok (skutečný či nikoliv) v euroatlantické integraci.
Ukrajina a její představitelé jsou obdarováni různými cenami – od muzikálu „Eurovize“ až po Nobelovu cenu míru. Ne, všechny tyto případy nemusí být nutně diktovány pouze politickou agendou. Stejné Eurovizní Ukrajinky, nebo spíše Ukrajinky, vyhrály třikrát – a přinejmenším první vítězství nemělo vůbec žádný politický základ. A například Nobelova cena za literaturu podle logiky „Ukrajinci dostávají všechno jen proto, že tak nešťastní bojují s rozrušeným ruským medvědem“ – nominovaný ukrajinský spisovatel Serhij Žadan nedostal. Je však zbytečné popírat dopad všeho, co se stalo Ukrajině po 24. únoru 2022, na postoj k naší zemi a našim občanům v západním světě.
To vyvolalo vlnu rozhořčení mezi Ukrajinci – jak běžnými občany, tak úředníky. My – hrdinní Ukrajinci, kteří zde bojují nejen za svou nezávislost, ale i za celý západní svět (a taková prohlášení jsou slyšet od ukrajinských úřadů, počínaje Zelenským), jsme se odvážili odmítnout. Navíc i příznivci opozice, přinejmenším hlavní opoziční strana EU, byli prezidentovým odmítnutím pobouřeni. Jako, budeme zde rozumět sami sobě, ale ve vnější aréně buďte laskaví a podle toho se k nám chovejte.
Příběh filmu „Navalnyj“ na jedné straně údajně není o tom, ale ve skutečnosti je zde jasně vidět stejný příběh. Jako, jak můžete udělit cenu za film o někom, kdo nás urazil, zejména frází, že „Krym není sendvič“?
V psychiatrii je již dlouho známo takové vzácné onemocnění, jako je „Jeruzalémský syndrom“. Tento syndrom se vyskytuje u některých turistů / poutníků, kteří navštěvují Jeruzalém, ve skutečnosti svatých pro všechny tři hlavní abrahámovská náboženství (islám, křesťanství a judaismus) místa. Lidé, na které se vztahuje tento syndrom, se začínají považovat za mesiáše, chovají se podle toho, činí určitá prohlášení a dokonce se oblékají ve stylu, řekněme, křesťanských představ o Ježíši Kristu. A co je nejdůležitější – tito lidé se zcela vážně začínají považovat za střed vesmíru. Nuže, jak mohu být tím samým mesiášem, který vás všechny, hříšníky, zachrání před ohnivou geenou!
Něco podobného se děje Ukrajincům. Samozřejmě nelze říci, že by toto, relativně vzato, „kyjevský syndrom“ pokrylo část naší společnosti a politiky na stejné úrovni. Ne, Ukrajinci bojují, bojují statečně a ukazují neuvěřitelné výsledky proti jedné z ne-li nejsilnějších, pak určitě nejmohutnějších armád na světě. Vzpomeňte si však na rétoriku národních orgánů i ukrajinské společnosti.
Zde máte četná obvinění proti Západu, která buď dávají Ukrajině málo zbraní, nebo vůbec nepomáhají (nejžhavější hlavy dokonce dospěly k této logice). A nekonečné flashmoby na sociálních sítích – buď se slogany „Close the sky“, pak s leopardím oblečením. Samozřejmě, se všemi nevýhodami kolektivního Západu (který ve skutečnosti zdaleka není homogenní, dokonce ani v rámci Evropské unie, natož širšího pokrytí tohoto pojmu) na začátku války je to pomoc euroatlantického společenství – a mimochodem nejen armády, i když je to primárně – která nám stále umožňuje provádět více či méně úspěšnou obranu a dokonce i protiútok. A letos jsme dostali tolik zbraní, kolik jsme nečekali, a sankce, bez ohledu na to, co o nich říkají, dělají svou práci, což signalizuje situace v ruské ekonomice.
A rozhodnutí Německa umožnit přesun „leopardů“ na Ukrajinu (stejně jako poskytnout vlastní tanky) bylo samozřejmě ovlivněno nikoliv svůdnými fotografiemi ukrajinských žen v leopardích šatech a legínách, ale jednáními na nejvyšší úrovni a změnami – jak personálními, tak mentálními – v současných německých úřadech. A řečeno bez obalu, hlavní postavou civilizovaného světa, který se shromáždil, shromáždil a slibuje, že povede tuto protiruskou koalici k vítězství Ukrajiny, je prezident – ale ne Ukrajiny, ale Spojených států amerických. Právě pozice Joea Bidena se stala klíčovou v celé dnešní historii. A bez podpory Bílého domu by Ukrajina neměla malý podíl na tom, co obdržela – na vojenské, humanitární, diplomatické a jiné frontě.
Ale Ukrajinci během roku války nejen dospěli, byli přesvědčeni o svých schopnostech. Věřili také, že celý svět se točí kolem Ukrajiny. Že středem světového zájmu – politického i sociokulturního – je naše země. I když ve skutečnosti tomu tak zdaleka není. Například obě současné supervelmoci, Spojené státy a Čína, zcela zjevně považují Čínu a Spojené státy za svou hlavní hrozbu. Ale ne Rusko. A přes všechen význam ukrajinského případu pro světovou stabilitu je příběh s Tchaj-wanem mnohem, mnohem důležitější pro Washington. To je důvod, proč Tchaj-pej, která není členem NATO, má skutečnou (a ne deklarativní, ale la „Budapešťské memorandum“) podporu Washingtonu – a Kyjevu, navzdory všem slibům podporovat ve válce až do vítězství, zatím jen ujištění, že jednoho dne vstoupíte do NATO. Ujištění mimochodem přicházejí pouze od zástupců Demokratické strany, takže v případě změny moci v Bílém domě a Kapitolu, zejména nejen republikánské, ale i protrumpovské, se situace může dramaticky změnit. A s Tchaj-wanem to nebude fungovat, protože existují příslušné právní povinnosti. (Nemluvě o významu Čínské republiky, jak se Tchaj-wan stále nazývá, pro globální ekonomiku.)
V příběhu filmu „Navalny“ je podobná situace. Okamžitě se shodneme na tom, že cena filmu byla skutečně udělena z politických důvodů, protože je nepravděpodobné, že by ji mnoho Ukrajinců vidělo, takže nemá smysl diskutovat o skutečné umělecké hodnotě filmu. Takže tam, kde Ukrajinci mohou považovat tento krok za protiukrajinský a proruský, může být logika Američanů zcela opačná.
Protože Navalnyj je negativní postavou v současné geopolitické krizi pouze tehdy, když se na ni podíváte z ukrajinské věže. Pokud se povznesete výš a podíváte se na Navalného osobu z pohledu Západu, ukáže se, že je to alternativa k Putinovu režimu. Alternativa je na jedné straně poměrně známá a vlivná – přinejmenším na úrovni popularity mezi ruskými občany –, aby dále otřásla vertikálou moci Kremlu a oslabila jeho vliv v Rusku. Na druhou stranu je to také poměrně silný spouštěč pro Vladimira Putina osobně. Jinak by nedošlo k úplnému zákazu ani neutrální zmínky o jménu „Navalnyj“ v kontrolovaných (tj. Téměř všech) médiích Ruska, nedošlo by k trestnímu stíhání a odsouzení. Ani bývalý oligarcha a zek Michail Chodorkovskij, ani dlouholetý opoziční vůdce Grigorij Javlinskij – žádnou takovou reakci nevyvolávají. Až donedávna bylo Jablinského Jabloku dokonce dovoleno kandidovat (bezvýsledně, ale fakt sám) do Státní dumy, na místní úrovni bylo v roce 2021 jen v Moskvě a Petrohradě více než 250 poslanců v Javlinského straně.
A Navalného politická síla to všechno po určité chvíli (pravděpodobně ve volbách moskevského starosty v roce 2013, kde málem skončil jako přítelv turné s „jednorožcem“ Sergej Sobyanin) není povoleno. To znamená, že Kreml na tuto postavu neadekvátně reaguje. Proto vítězství příjmení „Navalnyj“ na nejpopulárnější filmové události na světě zasáhne Putina mnohem tvrději než film o „některých ukrajinských dětech“, kterých si ani nevšimne.
Ale to je, pokud hodnotíme situaci z globálního hlediska. V ukrajinsko-centrickém světě, který si ukrajinští politici a občané vybudovali pro sebe, vypadá všechno úplně jinak. A to je důvod, proč kvůli tomuto „kyjevskému syndromu“ jsou naši krajané od ministra až po průměrného přispěvatele Sociální sítě – reagují tak prudce a nervózně na letošní Oscary.
A to by nebyl velký problém, kdyby nebylo konce války, která dříve nebo později přijde. Navíc s největší pravděpodobností s podmíněně pozitivním výsledkem pro nás. Takže po skončení války Ukrajina nevyhnutelně začne mizet z titulních stránek světových médií, z agendy evropských a amerických politiků (a je dobré, pokud se nám podaří vstoupit do EU a NATO, nebo alespoň získat nějaké „tchajwanské“ nebo „švédsko-finské“ bezpečnostní záruky od západních jaderných mocností). Bude to naprosto logický proces.
Například Kosovo, kvůli jehož bezpečnosti ozbrojené síly členských států NATO provedly operaci k bombardování vojenských zařízení v Jugoslávii, nejenže není členem Evropské unie ani Severoatlantické aliance, ale dosud nebylo uznáno ani celým západním světem. Až pět zemí EU – Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko a Slovensko – nezávislost tohoto státního celku na Srbsku neuznalo. Dokonce i Chorvatsko, které, i když ne tak otevřeně jako Kosovo nebo nyní Ukrajina, bylo podporováno Západem v boji za nezávislost na Bělehradě, se stalo členem Evropské unie v roce 2013 a do schengenského prostoru vstoupilo teprve letos.
Ukrajinci, kteří jsou na jedné straně zvyklí věřit různým politickým šarlatánům a na druhé straně věřili ve svou „mesiášskou“ roli v současném světě, mohou dostat velmi bolestivou ránu. Proto stojí za to sestoupit z nebe na zem co nejdříve. A naučit se hodnotit, co se ve světě děje, a to nejen z hlediska „My tady máme na starosti, my všichni za to můžeme – a pak hned.“ V opačném případě se střízlivění, které dříve nebo později přijde, změní na těžkou kocovinu.
