Ruská agrese proti Ukrajině 24. února 2022 všechno změnila. Na jedné straně to vedlo ke zhroucení imperiálních fantazií Moskvy a na druhé straně to vyvolalo solidární reakci západních zemí. To dává naději do budoucna, i když už nebude klid. Na výročí ruského útoku na Ukrajinu a během příjezdu Joe Bidena do Polska vydavatelství Agora vydává knihu Pavla Kovala a Agnieszky Lichnerovych: „Už nebude mír. Konec našeho Belle Epoque» (Spokojnie już nie będzie. Koniec naszej belle epoque).
Válka konečně skončila Belle Époque v dějinách našeho regionu a zbavil západní vůdce iluzí. Otevřela však také příležitost pro Polsko, aby zaujalo významnější místo na mezinárodní scéně. Jak tuto příležitost nepromarnit? Na jaké změny se můžete připravit? Co čeká naši zemi, kde skončily dobré časy Třetí polské republiky a na našem kontinentu po fiasku politiky appeasementu vůči Rusku? Co nás učí bouřlivé události posledních let a desetiletí?
Agnieszka Lichnerovych: Co je v sázce v ruské válce v Ukrajině?
Pavel Koval: To je paradox, ale především další osud Ruska. Průběh a výsledek této války ukáže, zda Rusko přežije v podobě, v jaké ji známe.
Ukrajina vyhraje. Z jejího pohledu je velmi důležité, aby válka netrvala dlouho a nedopadla jako Pyrrhovo vítězství. Vždyť čím déle válka potrvá, tím větší je riziko, že se politická situace a sklon k pomoci v zemích, které dnes poskytují podporu – změní – dokonce i ve Spojených státech. Vzhledem k vyčerpání ukrajinských financí, vážně pošramocené infrastruktuře a možná i zhoršené mezinárodní atmosféře budou navíc transformační reformy po dlouhé válce mnohem složitější.
Pokud jde o budoucnost Ruska, dokážu si představit různé scénáře, ale nevidím žádný, ve kterém by Rusko zůstalo seriózním impériem.
Jaký je význam ruské války z globálního hlediska?
Pro Západ je to válka o všechno, protože se týká toho, co je pro nás důležité: práva, morálky a života. Když však mluvím s lidmi mimo Evropu, mimo kulturní okruh Západu, vidím, že nechtějí uvíznout v tomto „dobrodružství“. Chtějí jen, aby válka skončila co nejdříve, i kdyby jen proto, že zhoršuje problém hladu ve světě. Pro nás, sousedy Ukrajiny, jsou takové rozhovory bolestné, protože se zdá, že partneři z Asie, Afriky nebo Jižní Ameriky nechtějí rozhodnout, kdo má pravdu, že nechápou rozsah dramatu, do něhož nás Putin zatáhl. Na druhou stranu mi takové rozhovory pomáhají uvědomit si náš eurocentrismus.
Takže z evropské perspektivy: co tato válka změní?
„Tato agrese pravděpodobně donutí Evropu, po více než století, postavit se na vlastní nohy, pokud jde o bezpečnostní a obranné schopnosti. To, že Spojené státy dnes řídí Joe Biden, strážce poválečné Ameriky – zaujatý spíše vůči Evropě než izolacionistický –, je jednoduše otázkou prozřetelnosti. Kdyby byl v čele Donald Trump nebo současná republikánská hvězda Ron DeSantis, protiputinovská koalice by byla mnohem slabší a průběh války by mohl být jiný. Biden už ale není mladý muž a protiputinovská koalice spoléhá na něj osobně a na jeho obezřetnost. Je jako biblický Mojžíš, jehož ramena je třeba zvednout, ale stále se s tím vyrovnává.
Únorová ruská invaze dala Evropě další šanci shromáždit síly. Od roku 1918, kdykoli existovala vážná hrozba, Evropa počítala s kapkou pomoci z Ameriky. Možná to teď má naposledy.
Jaké jsou šance Ukrajiny stát se za deset let členem Evropské unie?
– Bude, to je jisté.
–Přesně?
– Předpověděl jsem to před několika lety. Pokud jde o válku, ve skutečnosti bylo o jejím osudu rozhodnuto poblíž Kyjeva. Když Rusové nemohli vyhrát bitvu o hlavní město, bylo jasné, že nebudou schopni dosáhnout úplného vítězství. Za prvé, Ukrajinci si uvědomili, že mohou vyhrát. Za druhé, podpora Západu se ukázala jako rozhodující: politická, vojenská a finanční. Od okamžiku odražení útoku na Kyjev je možné odpočítávat dobu do vstupu Ukrajiny do Evropské unie a NATO.
To se samozřejmě nestane bez rušení; například válka se může protáhnout a Putinovou taktikou je konflikt oddálit. Pokud bude válka pokračovat další tři až čtyři roky, ukrajinský stát může být tak oslaben, že bude obtížné jej reformovat a hladce integrovat do EU. Úsilí Ukrajinců je obrovské a ovládne svět, ale zároveň toto úsilí trhá státní orgán.
– Koneckonců, válka je vedena nejen armádou, ale také významnou částí společnosti a celým státem.
Na Západě tento aspekt nevidí nikdo kromě odborníků. Abych to lépe pochopil, šel jsem na frontu, do Doněcké oblasti. Vzpomínám si, jak mi jeden voják, chlápek z Černovice s příměsí polské krve, řekl, že svou ženu už možná nikdy neuvidí v Polsku. Nevím, jestli přežil. Bylo to v Bachmutu, o který se později bojovalo.
Byl jsem asi první politik ze Západu, který se po 24. únoru šel podívat na pravidelné boje na frontě. Když jsem tam šel v červenci 2022, byl jsem už poněkud unavený z tématu války. Setkání s Ukrajinou, které bylo odlišné od těch předchozích – ne prizmatem elegantní konferenční místnosti v Kyjevě – mi dalo spoustu nových věcí. Viděl jsem dobře organizovanou armádu vycvičenou zejména instruktory ze Západu, a pak z frontové linie tam byly síly sebeobrany a pracovali dobrovolníci, dobrovolníci, dobrovolníci. Často se jednalo o členy různých organizací a politických stran – navštívil jsem několik poboček „Evropské solidarity“, tedy strany bývalého prezidenta Petra Porošenka.
Všem těmto lidem slouží velmi dobře organizovaná síť dobrovolnických míst, které poskytují lidé z celé Ukrajiny. Byl jsem na několika takových místech poblíž Kyjeva. Lidé tam přivezli obrovské množství domácí ochrany, kterou pak dobrovolníci přinesli do popředí. Šedé krabice byly plné plechovek okurek, džemu, kusů masa. Kdo měl čas, svázal luky na maskovací sítě. Tato činnost je také terapeutická, ale především diktovaná nutností – takové sítě se v Ukrajině těžko shánějí.
To je fenomén této války, o kterém stojí za to mluvit, aby nevyklouzl z pohledu historiků – je to lidová válka, je do ní zapojena celá ukrajinská společnost. Kromě toho je tato mobilizace zakořeněna v ukrajinské historii a v postoji Ukrajinců k válce.
Byl jsem v Ukrajině od prvních dnů války a už tehdy jsem slyšel, že tato válka je další Majdan.
Tři ukrajinské Majdany – v roce 1990, na přelomu let 2004 a 2005 a nakonec v letech 2013–2014 – navazují na tradice Velké záporožské Siče. Rozdíl je v tom, že tentokrát je společnost traumatizována také každodenními raketovými útoky. Sociální organismus Ukrajiny se hodně vytrácí. Politici se bojí, co se může stát, když například v rozpočtu dojdou peníze na platby. Až dosud byl ukrajinský stát vždy někým podporován, když ne Američany, tak Evropskou unií. Kromě naléhavých potřeb války potřebuje Ukrajina asi 5 miliard eur měsíčně pro veřejný sektor.
Míra mučení Ukrajiny válkou může ovlivnit, co se stane po porážce Ruska. To také vyvolává otázku, zda bude Ukrajina schopna reforem a do jaké míry, zda bude v zemi dostatek lidí na její obnovu.
Může vyčerpání společnosti vést k tomu, že Ukrajina válku nevyhraje? Bez ohledu na to, jak kdo definuje vítězství.
Jak určit vítězství je dobře známo: Ukrajina musí vyhnat Rusy, zejména z Donbasu, který je okupován od roku 2014. Podle mého názoru je to docela možné. Na druhé straně mají Ukrajinci při jednáních o Krymu určitou manévrovací volnost. Krym má autonomii v rámci Ukrajiny po tři desetiletí a to by mohlo pokračovat i po válce.
Může Ukrajina prohrát válku kvůli vyčerpání?
Vždy existují různé scénáře, které je třeba analyzovat, ale bezpochyby nejpravděpodobnější je, že Ukrajinci vyhrají.
V červenci jsem byl také mimo jiné v Buča a Irpenu, vesnicích poblíž Kyjeva, kde se Rusové dopustili pacifikace a válečných zločinů. Okupace v právním smyslu tam ani neproběhla, protože Rusové například nedokázali zřídit vlastní správu.
Požádal jsem bývalého prezidenta Petra Porošenka, aby pomohl tuto cestu zorganizovat. Vzpomínám si, že jsem mluvil se ženou, která měla nejvyšší dům v okolí. Přišli Rusové a zrekvírovali horní patro. Hosteska šla do obchodu, a když se vrátila, našla na zahradě těla svého bratra, manžela a dvou psů. Vzpomínám si, že jsme stáli mezi hortenziemi, které jsou stejně jako v Polsku nyní v Ukrajině velmi populární. Španělské kytice hortenzie, ty, které mají mnoho květin. Uprostřed těchto hortenzií mi tato žena začala ukazovat fotografie na svém smartphonu s těly zavražděných milovaných. Pak jsem si uvědomil, že k tomu, aby si Západ uvědomil, co se skutečně stalo, jsou návštěvy západních politiků v Irpenu nezbytné. Měli by vidět to, co jsem viděl já. Lidé tam byli zabíjeni za obranu Kyjeva.
– Rusko reagovalo krutě na skutečnost, že se bránilo. Podobné myšlenky jsem slyšel v rozbombardované Borodjance.
„Tyto zločiny byly pomstou Rusů za vzpouru Ukrajinců, za to, že poskytli armádě informace o umístění ruských vojsk, za demontáž přehrady a zaplavení území, přes které měly ruské tanky vstoupit do Kyjeva. Civilisté překonáni Váš strach.
Cestoval jste s Porošenkem?
– Ano, je opět velmi aktivní. Dokonce i jeho, zkušeného politika, vystřídala invaze 24. února. Znovu jsem v něm viděl Petra, kterého jsem znal před mnoha lety, když jsme trávili zimní noci roku 2013 na Majdanu. Přestal být „bývalým prezidentem“, věnuje méně pozornosti minulému prezidentství, vrátil se do role veřejného vůdce, jako byl v dobách Majdanu. Když jsme v červenci 2022 cestovali na Donbas, viděl jsem ho mluvit s Ukrajinci, zejména s vojáky, kteří šli na frontu, na čerpacích stanicích a na ulicích měst. Mezitím dokončil dohodu o koupi 11 obrněných transportérů s Mariem Draghim, který byl v té době italským premiérem. Pomáhal jsem mu připravovat postupy pro průjezd aut Polskem.
Vraťme se k vyhlídkám Ukrajiny v EU. Polsko na rozdíl od Ukrajiny nebylo vyčerpané a traumatizované – ale přístupový proces stále trval deset let.
– V případě Ukrajiny bude proces vyjednávání snazší, protože její dohoda o přidružení je pokročilejší než v Polsku. Kromě toho je bohužel třeba mít na paměti, že – se všemi svými klady a zápory – se model evropské integrace změní.
Podle mého názoru, mimo jiné, díky současné politice polské a maďarské vlády, bude upraven model, podle kterého země, které se okamžitě připojí ke komunitě, spadají do jádra organizace. Nový model bude spočívat v jakési integraci na principu žárovky – nejsem jeho zastáncem, ale vidím, že se situace vyvíjí tímto směrem. Bude existovat jakýsi kruh zasvěcení. V tomto modelu bude místo pro Ukrajinu. Předpokládám, že Moldavsko také vstoupí do Evropské unie, a těším se na Gruzii.
Tyto země nevstupují do Unie ze záslužných důvodů. Zejména po expanzi na východ – mám na mysli největší expanzi s Polskem, Maďarskem a osmi dalšími zeměmi v roce 2004 a později – by na to neměli šanci. Bohužel Mateusz Morawiecki a Viktor Orbán dali nové zbraně profesionálním odpůrcům expanze, euroegoistům. Politici ve Francii, Německu nebo Španělsku, kteří tvrdili, že z hlediska politické kultury nejsou země z naší části kontinentu dostatečně připraveny na členství, nyní obdrželi argumenty nejen ve prospěch své správnosti, ale také ve prospěch skutečnosti, že další expanze na východ není dobrý nápad. Taková expanze je přitom v zájmu Polska.
Možná, že pod vlivem války zvítězí strategické argumenty. Expanzi podpoří zejména Američané, protože Západ se snaží bránit proti ruskému vlivu a demonstrovat, že evropská měkká síla je silnější než toxický „ruský svět“.
Překlad z polštiny
Text byl zveřejněn v rámci projektu spolupráce mezi nás a polský časopis Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké finiše jednání, Ukrajina je únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Starý nový objev, A muselo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Zda diskutovat o historii, Bezvýchodná situace v Minsku
Původní název článku: Spokojnie już nie będzie
