Minulý týden ředitel sociologické služby „Rating“ Oleksiy Antypovych na jedné z veřejných akcí představil výsledky sociologického průzkumu o postoji Ukrajinců k jejich státu. Sociologie v době změn je, mírně řečeno, nevděčná, protože čas zrychluje svůj tok natolik, že to, co se dnes zdá zcela zřejmé, se zítra může ukázat jako již vypracovaný materiál. Co můžeme říci o současné situaci v Ukrajině s totální válkou, která bez nadsázky zasáhla celou zemi. Sociologie však stále může demonstrovat určité trendy tím, že ukazuje, jakým směrem se vývoj domácí společnosti ubírá.
Takže hlavním pocitem Ukrajinců pro jejich stát na konci roku 2022 je hrdost. 75 % Ukrajinců to přiznalo během sociologického průzkumu. Pro srovnání – rok předtím byl nejoblíbenějším pocitem smutek a jen třetina pociťovala hrdost. „Válka vyvedla společnost ani ne z pasivního, ale z depresivního stavu ve vztahu k jejímu státu,“ řekl Antipovič.
Negativní emoce byly sníženy na minimum. Hanbu pro Ukrajinu (z 20% na konci roku 2021) nyní pociťují jen asi dvě procenta a lhostejní zmizeli úplně. Není to důvod k radosti, že se v Ukrajině konečně formuje soudržná ukrajinsko-centrická, národně uvědomělá společnost? Určitě. Ale je tu jedna nuance.
Ďábel, jak víte, spočívá v detailech. Možná ne primární, ale ne sekundární. Takže po všem tomto optimistickém proudu čísel šéf ratingové služby poznamenal, že Ukrajinci na jedné straně vidí sebe a svou zemi po dobu deseti let „na nejvyšší linii“. Ale na druhou stranu… A tady začíná to nejdůležitější. „Pokud nás úřady nedokáží, nebo se k tomu jako společnost nedostaneme, pak nás znovu čeká nové zklamání a deprese,“ varuje Antipovič.
Není to poprvé, co Ukrajinci zažili takové emoce. Něco podobného se stalo s obyvatelstvem nově vytvořené země jen několik let po vyhlášení nezávislosti. Pak Ukrajinci, zklamaní úpadkem ekonomiky, hyperinflací a vším, co obvykle doprovází tyto nepříjemné věci, podlehli první rozsáhlé provokaci Kremlu a zvolili Leonida Kučmu prezidentem, který přímo prohlásil, že „Ukrajina nemá budoucnost bez Ruska“.
Přinejmenším proukrajinskou, prozápadní část společnosti zachvátilo zklamání ve druhé polovině příštího desetiletí – kdy po oranžové revoluci skandál pojmenovaný po „drahých přátelích“ rozbil iluzorní jednotu vlasteneckých sil a vrátil Viktora Janukovyče a Stranu regionů do politického života (když ne z „jiného světa“, tak rozhodně z „čárky“).
Zajímavé je, že na rozdíl od poloviny 90. let mělo toto druhé velké zklamání svou personifikovanou oběť – Viktora Juščenka. Proto jeden z nejlepších prezidentů ve 30leté historii nezávislé Ukrajiny, který položil základy Ukrajiny, která byla vybudována po revoluci důstojnosti dokonce Petrem Porošenkem, i když Volodymyr Zelenskyj (to znamená, že osobnosti přestaly hrát klíčovou roli, odpovídá myšlence), stále dostává negativní komentáře o svém prezidentském období.
A to je velký, možná klíčový problém ukrajinského národa. Stále si není plně vědoma příčinných vztahů, které řídí politické a ekonomické procesy v zemi. Například po rusko-gruzínské válce v roce 2008, kdy agresi Kremlu odsoudila jediná ze tří hlavních politických sil – jeho představitelé (prezident Viktor Juščenko a bývalý předseda parlamentu Arsenij Jaceňuk, který do této rady přišel jako třetí číslo na kandidátce NUNS), ukrajinští voliči prošli druhým kolem nadcházejících prezidentských voleb. Zvolili si budoucnost v podobě dvojice Janukovyč-Tymošenková, jejichž strany, které jsou otevřené, které jsou skryté, ale straní Rusku. A pak, doslova za nějakých šest let, se divili, proč nás Rusko napadlo už tentokrát.
Očekávání Ukrajinců v celé historii nezávislé Ukrajiny prakticky nekorelovala s jejich reakcí na politický život v zemi. Chtěli hodně žít – ale vybrali si populisty. Snili o tom, že budou jezdit v dobrých autech – ale podporovali ty, kteří lobbovali za zákony, které by nezachránily nikoho, kromě majitelů zbytečné automobilky v Záporoží. A takových příkladů je v historii mnoho. Například Leonid Kučma se stal prezidentem země uprostřed nespokojenosti s hospodářskou krizí a hyperinflací, ke které došlo právě během jeho premiérství. (Navíc pravomoci Kučmy-premiéra nebyly o mnoho menší než pravomoci Kučmy-prezidenta.)
Ukrajinci se ještě nenaučili převzít odpovědnost za činy politiků, kteří byli sami zvoleni k moci. A téměř pokaždé, když se okamžitě oddělí od své vlastní moci, obviňují pouze obyvatele vysokých úřadů na Hrushevsky a Bankovou za všechny hříchy a zklamání. Ale teď se posaďteVýuka je mnohem vážnější než ve všech předchozích letech.
Ukrajina, a to je zřejmé, vyjde z války ve zničeném stavu. Ukáže se, že je to situace, kdy bude nutné provést nejen velké, ale obrovské množství práce, aby se obnovila alespoň předválečná životní úroveň. A bude to velmi obtížné – bez ohledu na to, kdo bude v čele státu po prvních poválečných volbách, současná vláda nebo někdo z opozice. Není to snadné – a není to zřejmé.
Nyní, když je 75% Ukrajinců hrdých na svůj stát, je situace stejně jednoduchá jako Kolumbovo vejce. Stát byl ve skutečnosti stlačen na velikost ozbrojených sil Ukrajiny. Které dělají svou práci, díky neuvěřitelné pomoci západních spojenců, velmi dobře. A všechno ostatní ve skutečnosti nefunguje. Ukrajina nyní – a není ani nijak zvlášť skrytá – přežívá pouze díky západní finanční pomoci. Na tom není nic špatného, je to objektivní stav věcí v zemi, která je ve válce s nepřítelem, který je připraven zničit doslova vše, co mu stojí v cestě – továrny, elektrárny, obytné oblasti nebo dokonce celá města. Ale nebude tomu tak vždy.
Ukrajina nebude vždy na skutečné údržbě Západu. Po válce budeme muset dělat všechno sami. A to bude první velká zkouška – zda (a) úřady dokážou zvládnout obnovu země a (b) společnost dokáže tuto moc kontrolovat a zároveň jí pomáhat.
Druhou zkouškou bude udržení a upevnění těch ideologických pozic, které byly získány během války. Ideologickými postoji mám na mysli nejen derusifikaci a dekolonizaci veřejného prostoru, ale i ekonomickou propast s bývalou metropolí. Vzpomeňte si, jak po válce na Donbasu v letech 2014-2015 se ozývaly hlasy, že je třeba se s Ruskem usmířit, protože tam jsou levné zdroje energie a podobně. Něco podobného – v případě změny moci v Kremlu a nástupu „nového Gorbačova“ – nás může v blízké budoucnosti čekat. Zde však musíme pochopit, že ekonomika, v jakémkoli režimu, bude vždy jen jedním z politických nástrojů Ruska. Stejně jako jazyk, církev, televizní obsah a všechno ostatní, co může být použito pouze proti vzpurné kolonii. Nesklouzněte do nostalgie: „Přesto, když jste byli přátelé s Ruskem, všechno bylo levnější a teď musíte zaplatit víc.“ Není to tak jednoduchý úkol, jak si někteří lidé myslí. Ani otevřeně proruské politické síly, ale více či méně umírněné proukrajinské se budou snažit toto téma protlačit a vydělat na něm politický kapitál.
Třetí zkouška – po rekonstrukci infrastruktury a konsolidaci a rozšíření nezávislých pozic – bude možná nejdůležitější. Je to pohyb směrem ke skutečnému, nikoli deklarativnímu přistoupení ke sjednocené Evropě. A na této cestě budou mít Ukrajinci spoustu nepříjemných překvapení. Nepříjemné z hlediska levicové vášně pro „freebies“ a jednoduchá řešení, která v ukrajinské společnosti stále převládají. Evropská unie (kam nyní jdeme nejen slovy, ale také v souladu s ústavou, která má nějaký oficiální status kandidáta) nemusí být nutně prosperujícím životem. V EU jsou různé země, jako je Německo nebo Švédsko a Bulharsko nebo Rumunsko. Moderní Evropa je postavena na systému odpovědnosti a kompromisu. Kompromisy na straně politiků a odpovědnost na straně voličů.
A tady mohou být Ukrajinci uchváceni iluzemi, že stejný systém je v nás vybudován – říkají, že současný stav věcí s mono-většinou je jen výjimkou, a předtím existovaly koalice, existovaly dohody, vlády více stran. Ale pouze ve stejném Německu jsou koalice (řekněme poslední, „semafor“) založeny na určitých hodnotách, na zohlednění postojů a politických programů všech účastníků těchto koalic. Proto se například Zelení a liberálové po posledních volbách dohodli, že podpoří SPD, nikoliv blok CDU/CSU. A vzpomeňte si na legendární ukrajinskou historii roku 2006 a zběhnutí Socialistické strany, nebo jednodušeji na jednoho člověka, který vedl tuto stranu z „oranžového“ tábora do regionálních – na místo předsedy parlamentu. A kam se SPU po těch volbách vydala? A Svobodná demokratická strana Německa existuje od roku 1948. A nikam nezmizí, i když je v koalici jak se středolevými Esdeky, tak se středopravicovými hadeky. A nezmizí, protože při koaličních jednáních zohledňuje svůj vlastní program, pro který hlasují jeho voliči. A voliči proto berou v úvahu tento závazek k určitým zásadám ve volebních místnostech.
Ukrajinci se stále musí naučit tuto zásadu, aby pochopili, co je Evropská unie a proč tyto údajně těžkopádné a byrokratické struktury vůbec existují, počínaje Evropským parlamentem.
Po válce čekají Ukrajinu těžké časy. Můžete si dopřát „Marshallův plán 2.0“, ale nezapomeňte, že 15 let po pádu nacistického režimu Adolfa Hitlera by neexistovalo žádné mocné Německo, navzdory jakékoli finanční pomoci ze Spojených států, kdyby se německého lidu nechopil úkolu. A v politickém tsoArini také. Například během nestabilního období Výmarské republiky se vlády měnily téměř každý rok. A za 75 let současné historie Německa byly koalice v mezivolebním období přeformátovány pouze dvakrát. A základ německého politického spektra po celá ta léta tvoří dvě hlavní politické síly – SPD a CDU/CSU a několik menších, stejní Svobodní demokraté a od 80. let také „zelení“.
Po válce čekají Ukrajinu nejen těžké časy, ale i zodpovědná rozhodnutí. Řešení, pro která nebude okamžitý úspěch. Toho by si měli být vědomi i Ukrajinci. Protože dnes 75% cítí hrdost, a když se rok nebo dva po vítězné přehlídce na Chreščatyku ukáže, že Ukrajina je stále chudá evropská země, která možná v té době nevstoupí do Evropské unie, těchto 75% zažije zcela odlišné emoce. Ty, které nyní pokrývají jen skrovná dvě procenta Ukrajinců.
Nikdo nevybuduje novou Ukrajinu pod Ukrajinci. Stejně jako nikdo nedobývá naše země za nás. Ukrajincům bude pomoženo, jako oni pomáhají nyní – ale my budeme muset udělat všechno sami. Takže, když se nyní cítíte hrdí na Ukrajinu, musíte být připraveni na tvrdou práci války. Aby se za ni (a vlastně – za sebe) po chvíli nestyděli.
