Velcí lidé velké Ukrajiny!
Před rokem, v tento den jsem se na vás ze stejného místa kolem sedmé hodiny ranní obrátil s krátkým prohlášením, které trvalo pouhých 67 vteřin. Slyšela dvě nejdůležitější věci tehdy i nyní. Skutečnost, že Rusko proti nám zahájilo totální válku. A skutečnost, že jsme silní. Jsme připraveni na všechno. Vyhrajeme všichni. Protože my jsme Ukrajina!
To začalo 24. února 2022. Nejdelší den našeho života. Nejtěžší den v naší novodobé historii. Probudili jsme se brzy a od té doby jsme neusnuli.
Někdo měl strach, někdo měl šok, někdo nevěděl, co říct, ale každý cítil, co má dělat. Na silnicích se objevily zácpy, ale mnozí jeli na zbraně. Byly fronty. Někteří stáli na hranicích, ale mnozí na vojenských registračních a náborových úřadech a TRO.
Nezvedli jsme bílou vlajku, ale začali bránit modrou a žlutou. Nebáli se, nezlomili se, nevzdali se. Symbolem toho byli pohraničníci ze Zmiyiny a trasa, po které poslali „ruskou válečnou loď“.
Naše víra zesílila. Náš duch zesílil. Přežili jsme první den totální války. Nevěděli jsme, co se stane zítra, ale s jistotou jsme to pochopili: musíme bojovat za každý zítřek!
A bojovali jsme. A hlodal každý den. A druhý den jsme stáli. A pak – ve třetím. Tři dny, které nám byly dány k životu. Vyhrožovali, že za 72 hodin nebudeme existovat. Ale přežili jsme čtvrtý den. A pak v pátém. A dnes stojíme přesně jeden rok. A stále víme: musíte bojovat o každý zítřek!
Děkuji všem, kteří pokračují v našem odporu. To jsou všechno naši obránci a obránci. Ozbrojené síly Ukrajiny. Pozemní síly, naše pěchota a tankisté. Vzdušné a námořní síly. Dělostřelectvo, protivzdušná obrana, výsadkáři, průzkumníci, pohraničníci. USN, bezpečnostní služba Ukrajiny, Národní garda, policie, vojsko, to vše jsou naše bezpečnostní a obranné síly. Díky vám Ukrajina stojí. A vydrželi jsme únor a únorový začátek války.
A pak tu bylo jaro. Nové útoky, nové rány, nová bolest. Každý viděl pravdu uvnitř našeho nepřítele. Ostřelování porodnice, činoherního divadla v Mariupolu, Mykolajivské oblastní státní správy, náměstí Svobody v Charkově, nádraží v Kramatorsku. Viděli jsme Buchu, Irpin, Borodyanku. Celý svět jasně pochopil, co „ruský svět“ skutečně znamená. Čeho je Rusko schopno.
Zároveň svět viděl, čeho je Ukrajina schopná. Jsou to noví hrdinové. Obránci Kyjeva, obránci „Azovstalu“. Nové výkony, které prováděla celá města. Charkov, Černihiv, Mariupol, Cherson, Mykolaiv, Hostomel, Volnovakha, Bucha, Irpin, Ochtyrka. Hrdinská města. Hlavní města nezničitelnosti. Nové postavy. A zároveň – nová hodnocení a prognózy pro Ukrajinu.
První měsíc války. A první zlom ve válce. První změny ve vnímání Ukrajiny ve světě. Už tři dny nespadla. Zastavila druhou armádu světa.
Každý den jsme utrpěli nové rány, každý den jsme se dozvěděli o nových tragédiích, ale odolali jsme díky těm, kteří se každý den vydali naplno. Kvůli ostatním.
Jsou to naši lékaři, kteří zachraňují raněné vojáky v předních liniích, provádějí operace pod palbou, rodí se v protileteckých krytech, zůstávají ve službě dny a týdny. Stejně jako naši záchranáři a hasiči, kteří vytahují lidi zpod trosek a z ohně 24/7. A naši železničáři, kteří od začátku války evakuovali statisíce Ukrajinců beze spánku a zastavili se.
A pak tu byly první ofenzívy, první úspěchy, první osvobozená území. První a ne poslední Chornobaivka. Odsun okupantů z Kyjeva, Sumské a Černihivské oblasti. Naše „Stugna“. „Olše.“ Náš „Neptun“ a křižník „Moskva“, který jde na dno. První „Ramstein“. A druhý v historii Půjčky a pronájmu.
Ukrajina překvapila svět. Ukrajina inspirovala svět. Ukrajina sjednotila svět. Jako důkaz můžete říci tisíce slov, ale pár stačí. HIMARS, Patriot, Abrams, IRIS-T, Challenger, NASAMS, Leopard.
Děkuji všem našim partnerům, spojencům a přátelům, kteří s námi stojí po celý rok. Jsem rád, že se mezinárodní protiputinovská koalice rozrostla natolik, že potřebuje zvláštní výzvu. Udělám to brzy. Nutně.
Děkuji také naší zahraničněpolitické armádě. Divize našich diplomatů, velvyslanců, zástupců v mezinárodních organizacích a institucích. Každý, kdo bije okupanty ohněm a mečem mezinárodního práva, usiluje o nové sankce, uznání teroristického státu jako teroristického státu.
Válka změnila osud mnoha rodin. Přepsala příběhy našich rodin. Změnil naše zvyky a tradice. Dříve dědečkové vyprávěli svým vnoučatům, jak porazili nacisty. Nyní vnoučata vyprávějí svým dědečkům, jak porazili Rashisty. Dříve matky a babičky tkaly šátky, nyní tkají maskovací sítě. Dříve děti požádaly Santu o smartphony, gadgety, ale nyní dávají kapsy a získávají finanční prostředky pro naše bojovníky.
Za rok prakticky každý Ukrajinec někoho ztratil. Otec, syn, bratr, matka, dcera, sestra. Milovaný. Blízký přítel, kolega, soused, známý. Upřímnou soustrast.
Téměř každý na telefonu má alespoň jeden kontakt, který už nikdy telefon nezvedne. Neodpoví text „Jak se máš?“. Tato dvě jednoduchá slova získala během válečného roku nový význam. Každý den miliony Ukrajinců napsaly nebo vyslovily tuto otázku příbuzným a přátelům milionkrát. Každý den někdo nedostal odpověď. Každý den útočníci zabíjeli naše milované.
Jejich jména nevymažeme ani z telefonu, ani z vlastní paměti. Nikdy na ně nezapomeneme. To nikdy neodpustíme. Nikdy se neuklidníme, dokud ruští vrazi nebudou potrestáni. Potrestání mezinárodního tribunálu. Boží soud. Naši bojovníci. Nebo všechny dohromady.
Verdikt je zřejmý. Před devíti lety se soused stal agresorem. Před rokem se agresor stal katem, lupičem a teroristou. Nepochybujeme o tom, že budou hnáni k odpovědnosti. Nepochybujeme o tom, že nás čeká vítězství.
V létě jsme to cítili. Prošli jsme 100 dny války. Získali jsme status kandidáta EU, vrátili jsme se Zmiyiny, slyšeli první „bavlnu“ na Krymu, viděli ohňostroj ve skladech okupantů a Antonovském mostě.
Srpen byl prvním měsícem, kdy okupanti neobsadili jediné ukrajinské město. Výhrůžky a ultimáta ohledně denacifikace se změnily v gesta dobré vůle. A tehdy jsme cítili: naše vítězství je nevyhnutelné. Je blízko. Bude.
A pak byl podzim. A naše protiofenzíva. Osvobození Izjumu, Balaklia, Kupjansku, Lymanu, Chersonské oblasti a města Cherson. Viděli jsme, jak se tam lidé setkávají s naší armádou. Jak chránit ukrajinskou vlajku. Jak čekali na Ukrajinu.
Chci nyní apelovat na ty, kteří stále čekají. Našim občanům, kteří jsou nyní dočasně okupováni. Ukrajina vás neopustila, nezapomněla na vás, neopustila vás. Tak či onak, osvobodíme všechny naše země. Uděláme vše pro to, aby se Ukrajina vrátila. A všem, kteří jsou nyní nuceni zůstat v zahraničí: uděláme vše pro to, abyste se vrátili na Ukrajinu. Aby to bylo možné.
Budeme bojovat a přivedeme zpět každé z našich polí. A jen tohle všechno dohromady bude vítězstvím.
Vidíme ji i ve tmě. Navzdory neustálým masivním raketovým útokům a výpadkům proudu. Vidíme světlo tohoto vítězství.
Ve vzpomínkách na první pocity 24. února 2022 lidé volají šok, bolest, nejistotu. Rok po totální invazi je víra ve vítězství 95%. Hlavní emocí, kterou cítíme, když přemýšlíme o Ukrajině, je hrdost.
Pro každého Ukrajince, pro každého Ukrajince. Hrdost na nás. Stali jsme se jednou velkou armádou. Stali jsme se týmem, kde někdo najde, někdo sbalí, někdo přinese, ale každý daruje.
Děkuji našim lidem, děkuji naší mnohamilionové armádě dobrovolníků a starostlivých občanů, kteří mohou shromáždit a získat vše, co potřebují.
Stali jsme se jedním. Naši novináři a média bojují proti lžím a panice jednotnou frontou.
Stali jsme se jednou rodinou. Už mezi námi nejsou žádní cizinci nebo cizinci. Ukrajinci jsou dnes všichni svoji. Ukrajinci ukrývali Ukrajince, otevírali své domovy a srdce těm, kteří byli nuceni uprchnout před válkou.
Odoláváme všem hrozbám, ostřelování, kazetovým bombám, střelám s plochou dráhou letu, kamikadze dronům, výpadkům proudu, chladu. Jsme silnější než to.
Byl to rok odolnosti. Rok lhostejnosti. Rok odvahy. Rok bolesti. Rok naděje. Rok vytrvalosti. Rok jednoty. Rok nezničitelnosti. Únor je rokem nezničitelnosti.
Jeho hlavním výsledkem je, že jsme přežili. Nebyli jsme poraženi. A uděláme vše pro to, abychom letos vyhráli!
Sláva Ukrajině!
