Během roku totální války naštěstí přišla vlna obvinění od evropských liberálů a levicových aktivistů/politiků, že „zvláštní vojenská operace“ je, jak říkají, válkou Vladimira Putina (nebo obecněji Kremlu, ruských úřadů), a ne ruského lidu. Po Buče a Irpenu, Mariupolu a Izjumu, Chersonu a dalších horkých, dokonce krvavých místech na mapě Ukrajiny už takový postoj nemůže vyvolat podporu ani mezi relativně neutrální evropskou veřejností. Ale v této situaci nestačí jen pochopit, že Rusko vede válku proti Ukrajině. Je důležité pochopit, proč v ruské společnosti neexistuje skutečný odpor vůči „SVO“, proč toleruje tuto skutečně strašlivou válku vedenou jejich ruskou armádou.
Ukrajinská rozvědka zachycuje (a zveřejňuje) velké množství telefonních rozhovorů mezi vojáky okupačních jednotek a příbuznými – matkami, manželkami / přítelkyněmi. Zdá se, že v těchto rozhovorech nikdy nedošlo k odsouzení samotné skutečnosti války, ale existovala napůl žertovná povolení znásilnit ukrajinské ženy (i když je pro nás, lidi z této, civilizované, strany barikády, obtížné pochopit, jak vtipkovat o takových tématech) a instrukce o tom, co přesně by mělo být ukradeno v domech a bytech „osvobozených“ Ukrajinců. A to podle toho formuje naše vnímání Rusů v této válce, jejich postoj k válce, k nám. Ve skutečnosti je však situace poněkud mnohostrannější. A o to těžší je to pochopit – jak pro nás, tak pro Evropany.
V jednom z nedávno zveřejněných Zvukové nahrávky Rozhovory mezi útočníky a jejich příbuznými probleskly velmi zajímavým okamžikem. Samozřejmě, absolutní většina upozornila na slova o vraždách dětí, které voják ruské armády pravděpodobně připustil do rozhovoru (ne celý rozhovor byl zveřejněn, ale jen část, ale odpovídající závěr lze vyvodit). Ano, podíváme se na další část tohoto záznamu. Ten, který se zabývá západní pomocí Ukrajině.
Nejprve si však všimneme jednoho důležitého aspektu: tato manželka nebo přítelkyně okupanta mluví poměrně správným jazykem, správně formuluje své myšlenky, nezabloudí do primitivních frází, nepoužívá (alespoň v publikované pasáži rozhovoru) obscénní slovní zásobu. To znamená, že můžeme konstatovat, že tato ruská žena není průměrná osoba, která je v předchozích publikovaných rozhovorech zcela srovnatelná se svými manžely nebo dokonce syny. Pravděpodobně má tato osoba vzdělání, možná i vyšší. To může být také naznačeno její reakcí na informace o vraždách ukrajinských dětí milovanou osobou (a ona, buďme upřímní, šokována).
Teď pojďme zjistit, co řekla. Jednalo se o západní vojenskou pomoc. O jeho existenci, pravděpodobně i o jeho objemech, má informace také příbuzný okupanta. Ale zároveň ona, pro všechny rozdíly, stejně jako pro průměrné obyvatele Putinovy říše, její duševní činnost, prochází tyto informace vhodným filtrem.
Ano, evropskou pomoc – s největší pravděpodobností tanky, o kterých se v posledních týdnech hodně mluví a píše – vnímá jako něco, za co musí Ukrajina zaplatit. To znamená, že tento ruský občan nemůže vnímat jako fakt pomoc Evropské unie, aby válka skončila na území Ukrajiny – tedy jako formu sebeobrany a skryté účasti ve válce (což mimochodem přímo uvedl nový německý ministr obrany Boris Pistorius). Hledá nějaká „úskalí“, něco, co musí nutně zasáhnout Ukrajinu, v jejím zájmu. Protože právě tak jedna země – a zejména tolik zemí – nemůže pomoci druhé.
A jak by měla Ukrajina platit za vojenskou pomoc Evropě? Podle této ruské ženy se jedná o území. Navíc v její fantazii je tato hypotetická situace zcela reálná, a to natolik, že přímo říká – stále ztrácejí území, oni by nám dali, říkají, nám. To znamená, že pokud by okamžitě souhlasili se ztrátou části své země (což je pro občana Ruska nevyhnutelný výsledek války, jedinou otázkou je, kdo tuto zemi vezme), pak by nedošlo k ostřelování, bombardování, vraždění. Zejména malé ukrajinské děti, do kterých byl zapleten její vojenský příbuzný.
V těchto slovech neznámé ruské ženy, že „v každém případě dáte nějakou část území“ – a je v tom hluboká podstata nejen současného konfliktu, ale celé ruské filozofie. Což, bez ohledu na to, jak moc by někdo chtěl dokázat opak, vytvořilo současnou moc Kremlu. Někteří věří, že předchůdcem Putina a obecně všech nejnovějších ruských agresivních válek od roku 1999 je filmová dilogie režiséra Alexeje Balabanova „Bratr“/“Bratr-2“. To není úplně pravda. Nebyl to Balabanov, kdo formoval Putinovo Rusko se svými „bratry“. Bylo to v samotném Rusku, kde vyhledal příslušné vzorce, zvýraznil je na filmovém plátně, a pak stejné ideologické pozice umožnily Putinovi nejen chopit se moci, ale také vytvořit, ve výstižném vyjádření Arkadije Babčenka, „Nová říše“.
Tak je to i s válkou. Proto vznikl nejprve jako teoretický scénář a pak ožil – protože pro Rusy není v tomto formátu zvládnutí reality nic zvláštního, neobvyklého nebo nepřijatelného. To je to, co tato kulturní a dokonce poněkud důrazná ruská žena potvrdila.
Ona, stejně jako celá společnost tam, jen formálně, na úrovni používání gadgetů nebo jiných úspěchů civilizace, žije v XXI století. Ve skutečnosti podobná logika existence a vývoje států, o které mluví, přežila v první polovině dvacátého století. V civilizovaném světě po dlouhou dobu nikdo neměřil úspěch státních projektů s existujícím (nebo ještě hůře, obsazeným) územím. Území přestalo být hlavním zdrojem. Navíc přestávají být dokonce energetickými zdroji nebo obecněji nerosty – což je mimochodem již významný krok vpřed. A Rusko, buďme upřímní, jednou učinilo tento krok. Přinejmenším je snahou ovládnout Evropu nikoli prostřednictvím zabírání území, ale prostřednictvím dodávek fosilních paliv. Ale poté, co tento pokus nebyl doveden ani do svého logického konce (Nord Stream 2, tento hlavní nástroj namířený proti Ukrajině, nebyl nikdy uveden do provozu), Rusko se rychle vrátilo z dvacátého století do předchozích, skutečně temných časů.
A co je nejdůležitější, pro samotné Rusy není tato skutečnost překvapující ani divoká. I tento zjevně vzdělaný občan agresorské země, jako „vypočítavý občan“, vnímá, že Ukrajina „se bude muset dělit o území“. S kým? S Německem nebo Británií, které naší zemi nejvíce pomáhají? Jaká jsou ukrajinská území a co je nejdůležitější, proč tyto země potřebují? Co s nimi budou dělat? Nemluvím o USA, které se ještě ani nepřipojily k Portoriku, což je přesně to, co chtějí, až do referenda o statusu 51. státu organizovaného (a skončilo pozitivním výsledkem).
Pro Rusko a Rusy o tom není pochyb. Samozřejmě, území – za co jiného Ukrajina zaplatí? A jak si můžete nepamatovat, že celá historie Ruska je jen řada válek, jejichž účelem bylo zmocnit se určitých území. Dokonce i takové údajné, na první pohled, ušlechtilé vojenské konflikty, jako byla válka proti Turecku v letech 1877-1878. Rusko, skrývající se za nezávislost nebo autonomii balkánských zemí, se jednoduše snažilo získat kontrolu nad tímto územím a pak jít dál, „přibít štít na brány Konstantinopole“.
Mimochodem, to je to, co jeden z mála podmíněně nudných Rusů, Grigory Chkhartishvili, lépe známý jako Boris Akunin, o tom napsal velmi dobře. Ve svém „tureckém gambitu“ hlavní antihrdina Anwar-efendi zcela jasně vysvětluje svému partnerovi, proč se snažil čelit ruské armádě. Cituji nejjasnější bod tohoto vysvětlení:
„Stačí si poslechnout duši Michela (Michail Sobolev, jehož prototypem je slavný ruský generál Skobelev – autor), který se vyznačuje novým Bonapartem! Posláním ruského lidu je dobytí Konstantinopole a sjednocení Slovanů? Na co? Aby Romanovci mohli znovu diktovat svou vůli Evropě? Hrozná vyhlídka!“
A pak – o strašlivé hrozbě pro civilizaci, divokých, destruktivních silách a potřebě „zkrátit ruce Ruska“, aby nezasahovalo do civilizovaného Západu a dále se rozvíjelo.
Zajímavé je, že celá tato epizoda, která plně odhaluje podstatu činnosti hlavního antagonisty, nebyla zahrnuta do filmu, založeného na knize Akunina. Ve scénáři dokonce změnili děj a udělali – zcela bezzubého a nezajímavého, pokud jde o můj chlapecký vkus – zlého génia úplně jiného charakteru.
Samozřejmě můžete vždy odmítnout, že se jedná pouze o umělecké dílo, autor by mohl fantazírovat s bůhví čím. Ale neopouští myšlenku, že Akunin se svými fantaziemi zasáhl nejbolestivější místo, v „smer Koscheev“ nebo nezasáhl, ale prostě věděl, o čem píše). Protože, jak se obvykle tvrdí, jeden z mnoha pořadů, konverzace mezi průměrným okupantem a jeho příbuzným je, že Rusové skutečně žijí v jakési předindustriální éře. Kde, jako za „starých dobrých“ časů „rozvoje Sibiře“ (což byla ve skutečnosti jen série koloniálních válek s následnou anexí území; právě Buča a Izjum tehdy nebyly mezi bažinami Polissya a Černým mořem, ale někde daleko na severovýchodě Oikumeny), má jediný význam pouze území.
A pouze prostřednictvím území Vladimir Putin měří svůj úspěch. Vzpomeňte si na nedávné informace o rozkazu zcela obsadit Doněckou a Luhanskou oblast do konce února, tedy do prvního výročí začátku války. Samozřejmě, že toto území, pokud se ho podaří zmocnit, bude předtím přivedeno do státu Mariupol samotnými Rusy, nebo ještě horší. Ale na tom všem nezáleží. Území je důležité. Ne průmysl, ne sociální kapitál, tedy lidé, kteří by tam mohli žít – ale jen území. To je jediné měřítko úspěchu ve skutečně středověkém Rusku. Jak pro úřady, tak pro lidi. Což, možná, není poprvéBěhem posledního století a půl byly tak blízko úplnému extatickému splynutí v „zvláštní vojenské operaci“.
