Existuje řada důvodů, proč jednání mezi Kyjevem a Moskvou o ukončení války nebudou úspěšná nebo se neuskuteční vůbec – natož aby zajistila trvalý mír. Hlavní je zásadní konfrontace mezi ukrajinskou a ruskou ústavou.
Nedávná nezákonná anexe čtyř území na jihovýchodní Ukrajině, jmenovitě Doněckého, Luhanského, Záporožského a Chersonského regionu, představuje obrovskou výzvu. To zhoršuje problém, který již vyvstal po stejně skandálním vojenském zabavení a nezákonné anexi Krymského poloostrova Ruskem před téměř devíti lety.
V případě hypotetických jednání by obě země musely nejen mezi sebou projednat řadu politických otázek, ale také vyřešit zásadní právní spor. Nejenže Rusko už téměř deset let porušuje mezinárodní právo způsobem, který byl dříve nepředstavitelný. Anexe Moskvy také radikálně změnily ruskou domácí legislativu. Například ukrajinská a ruská ústava jasně definují stejná území na východní a jižní Ukrajině, včetně Krymu.
Vladimir Putin a Vladimir Zelenskyj jako prezidenti svých států jsou navíc svými národy považováni za „garanty“ svých ústav a jsou povinni je dodržovat. I když by jeden z nich nebo oba chtěli uzavřít nějaký územní kompromis, základní zákony jejich dvou států jim to výslovně zakazují. To znamená, že jedna nebo obě ústavy musí být pozměněny dříve, než se uskuteční jakékoli podstatné mírové rozhovory. To však bude vyžadovat výraznou většinu hlasů v příslušném parlamentu. To je přinejmenším obtížné v případě Putinova Ruska a nerealistické v případě Ukrajiny.
Krymský precedens
Tento právní problém existuje od 18. března 2014, kdy Ruská federace oficiálně anektovala Krymský poloostrov. Anexe byla oficiálně uznána jen několika zeměmi, ale Moskva předložila světu neuvěřitelné vysvětlení pro porušení mezinárodního práva v Černém moři v roce 2014. Mezi dalšími pochybnými obviněními Kreml uvedl, že tento pobuřující čin byl ospravedlněn historií Krymu během carského a sovětského impéria.
Kremelské vyprávění bylo vodítkem při výběru pouze těch historických faktů, které odpovídají tezím hozeným shora. Mnoho vlád po celém světě by mohlo – a některé z nich to dělají – prezentovat podobné iredentistické narativy, odkazující na konkrétní historickou epizodu. Mohou si také činit nároky na určitá území, která kdysi patřila k jejich zemi a nyní jsou – v důsledku údajné historické nespravedlnosti – součástí jiných států.
Navzdory historické pochybnosti a politické výbušnosti ruské rétoriky v roce 2014 si neoficiálně mnoho politiků a diplomatů, stejně jako někteří odborníci po celém světě, spletli krymskou bajku s čistou mincí. A to navzdory skutečné historii Krymu a zničujícímu dopadu uznání ruského narativu na stabilitu světového řádu. Implicitní uznání nároků Moskvy na poloostrov mnoha neruskými pozorovateli – dokonce i na Západě – bylo jedním z důvodů, proč mezinárodní sankce v reakci na mimořádné akce Ruska v únoru a březnu 2014 byly buď příliš měkké, nebo zcela chyběly.
Až donedávna byla otázka Krymu pravděpodobně jednou z těch, jejichž řešení by mohlo být buď odloženo na vzdálenou budoucnost, nebo nějak částečně vyřešeno v souladu s preferencemi Moskvy. Toho by bylo možné dosáhnout například prostřednictvím dočasné mezinárodní správy poloostrova nebo dalším posílením již tak velké autonomie Autonomní republiky Krym jako součásti Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že Rusko v září 2022 anektovalo další čtyři ukrajinská území, zdá se, že tato možnost již není relevantní.
Nová slepá ulička
Problém není jen v tom, že argumenty Kremlu ohledně nedávné druhé anexe jižních a východních území Ukrajiny jsou ještě přitažené za vlasy než argumenty pro anexi Krymu v roce 2014. Faktem je, že dříve napůl otevřená otázka poloostrova se nyní změnila v mnohem zásadnější a územně širší otázku identity, celistvosti a budoucnosti Ukrajiny jako celku. Krymský problém je nyní integrální součástí širší otázky práva na existenci zakládajícího člena OSN (Ukrajinská sovětská socialistická republika byla členem OSN v letech 1945 až 1991). V důsledku toho je nyní mnohem více lidí a zemí po celém světě pro úplné přezkoumání nezákonné expanze Ruska na západ v souladu s přáním Ukrajiny.
Rozhodnutí Moskvy o anexi v září 2022 a odpovídající revidovaný Ústava Ruska navíc přímo uvádějí nároky na ukrajinská území, která Rusko nemá vůbec žádnou kontrolu. Tato území jsou pod kontrolou Kyjeva, ne Moskvy. Ve skutečnosti žádný ze čtyř nedávno anektovaných ukrajinských regionů ještě nebyl plně obsazen ruskými jednotkami. To je v podivném rozporu s novým sebeurčením ruského státu a je porušením ruské ústavy, která zavádí tato území na oficiální území Ruské federace.
Z formálního hlediska se Rusko změnilo v to, co politologové a mezinárodní diplomaté nazývají Neúspěšný stav. Až do roku 2022 byla Moskva zaneprázdněna podkopáváním suverenity a integrity jiných států, jako je Moldavsko, Gruzie a Ukrajina, vojenskými i nevojenskými prostředky. Nyní je samotná Ruská federace – podle své vlastní ústavy – státem, který plně nekontroluje své hranice a území. Pro Kreml to není jen obtížná politická situace, a to jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni. Vytváří také podivný právní základ pro jednání mezi Kyjevem a Moskvou.
Bez změny ruské ústavy nebude mít Putin ani jiný ruský prezident nejen žádnou pravomoc vrátit ukrajinská území, která jsou nyní pod kontrolou Moskvy, pod kontrolu Kyjeva. Zdá se, že ruská ústava uvádí, že hlava ruského státu by měla usilovat o okupaci ukrajinských území. Oficiální ruský zástupce na rozhovorech by byl právně zavázán trvat na tom, aby Kyjev postoupil část ukrajinského území Moskvě – aby se text ruské ústavy uvedl do souladu s politickou realitou na místě.
Někdo si může myslet, že zjevná absurdita takového diplomatického konstrukce stačí k tomu, aby ji bez váhání odmítla. Ruský prezident nebo jiný vyjednavač však riskuje, že bude obviněn z vlastizrady, pokud navrhne porušení ruské ústavy, souhlasí s ním nebo podlehne nátlaku. Totéž platí pro každého ukrajinského prezidenta nebo jiného vyjednavače, který je podle své ústavy rovněž povinen usilovat o rychlé obnovení plné územní celistvosti a politické svrchovanosti Ukrajiny.
Tato patová situace je důvodem toho, že téměř devět let neprobíhají seriózní jednání mezi Ukrajinou a Ruskem o Krymu. Na rozdíl od dneška spolu Kyjev a Moskva intenzivně jednaly od léta 2014 do začátku roku 2022, zejména v rámci Minské třístranné kontaktní skupiny a normandského formátu. Avšak vzhledem k tomu, že otázka statusu Černomořského poloostrova se po oficiální anexi Ruskem stala hrou s nulovým součtem mezi Moskvou a Kyjevem, otázka Krymu nebyla na pořadu dne. Od září 2022 Moskva vyprovokovala stejnou vyjednávací blokádu čtyř regionů na jihovýchodě Ukrajiny.
Budoucnost je v sázce
Mnoho pozorovatelů se domnívá, že dosažení příměří mezi Moskvou a Kyjevem závisí na politické vůli několika politiků, jako jsou prezidenti Ruska, Ukrajiny, Spojených států, Francie nebo šéf Evropské komise atd. Tento názor ignoruje skutečnost, že změny Ústavy Ruska v letech 2014 a 2022 týkající se oficiálního území Ruské federace vytvořily strukturální překážky pro produktivní mírová jednání s Ukrajinou. Proto rozšířený předpoklad, že lepší nebo alespoň jiné politické akce a diplomatické úsilí ze strany Západu a Kyjeva budou stačit k dosažení dlouhodobé dohody s Moskvou, je naivní.
Ústavní patová situace není jedinou překážkou konstruktivních jednání. To však stačí k tomu, abychom byli skeptičtí ohledně možnosti dlouhodobého, nevojenského řešení současného konfliktu. Takové ukončení současné války by bylo možné – za předpokladu, že Rusko bude i nadále neústupné – pouze v případě, že Ukrajina reviduje svou vlastní ústavu.
To by nejen – kromě toho, že je to nepravděpodobné – bylo pro většinu Ukrajinců nepřijatelné. Zpochybnilo by to také budoucí stabilitu a stávající hranice jiných států. Jejich současná území, v souladu se strategií Moskvy od roku 2014, mohou být také anektována svými sousedy prostřednictvím vojenské intervence a politické anexe.
Překlad z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké dokončení jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Zda diskutovat o historii, bezvýchodné situaci v Minsku
Původní název článku: Konstytucja Rosji uniemożliwia przerwanie agresji na Ukrainę
