Myroslava Keryk je historička, socioložka, odbornice na migraci a ukrajinskou komunitu v Polsku. Předseda správní rady Nadace Nashe Vybora a redaktor měsíčníku „Naše volba“. Působí také v Ústavu filozofie a sociologie Polské akademie věd. Ve své práci kombinuje akce zaměřené na integraci ukrajinských migrantů a migrantů v Polsku s realizací řady výzkumných projektů v oblasti migrace.
V rozhovoru s Jaroslavem Koceševským paní Keryková vyzývá Poláky i Ukrajince, aby přemýšleli o problémech soužití. Ukrajinští migranti v Polsku se musí naučit přizpůsobit polským podmínkám. Podle ní by ale mělo dojít ke změnám i na straně Poláků a Poláků.
– Počet ukrajinských uprchlíků v Polsku klesá. Je to trvalý trend? Cítí se ti, kteří utekli před válkou, dostatečně bezpečně, aby se mohli vrátit?
„Od června zaznamenáváme neustálý pokles počtu lidí, kteří zůstávají v Polsku nebo do něj přicházejí. V té době válka dosáhla svého vrcholu a bylo jasné, kam směřuje frontová linie (i když samozřejmě ne všichni se cítili bezpečně, protože na podzim jsme přežili vlnu ruských raketových útoků na města). Lidé se prostě chtěli vrátit a vrátit se, pokud jejich domovy nebyly zničeny a jejich region byl dostatečně bezpečný. Samozřejmě jsme očekávali, že v zimě přijde do Polska více lidí kvůli ruským útokům na infrastrukturu.
v Ukrajině bylo zničeno 50-60% této energetické infrastruktury a Rusko na ni dále útočí a ničí ji, což vede k nedostatku elektřiny, nedostatku tepla, nedostatku vody, protože vše funguje na elektřinu. Lidé často nemají elektřinu půl dne nebo ji mají jen osm hodin denně a na vesnicích dokonce čtyři hodiny denně. Pokud je zima studená, lidé přijdou znovu. Nebo pokud Rusko zahájí novou ofenzívu z různých směrů.
Je podle vašeho názoru Polsko nyní lépe připraveno přijímat uprchlíky, než tomu bylo před rokem? Bude snazší jim pomoci?
„Stát má účinný mechanismus pro stavbu přístřešků nebo postavení stanů, kde mohou lidé získat dočasnou podporu. Úřady říkají, že může přijmout 80-100 tisíc Jednotlivci na skupinové ubytování hned, ale nemyslím si, že budeme připraveni, pokud bude chtít přijet více lidí. Pomáháme téměř rok, lidé jsou unavení, už nebude příležitost, jako dříve, umístit tolik návštěvníků do soukromých bytů.
To, co se stalo v únoru a březnu, bylo díky podpoře občanské společnosti. Bez této dobré vůle a otevřenosti polského lidu by se stát sám nedokázal vyrovnat. Obávám se, že to nyní bude obtížnější kvůli únavě společnosti a inflaci, která vedla k tomu, že lidé mají méně zdrojů k životu a udržování dalších rodin stojí peníze. Chybí podpůrná opatření ze strany státu, zejména pokud někdo přijde podruhé.
– Co podle vás konkrétně chybí?
– Především máme problém s bydlením. To jsou stále téměř dva miliony lidí, kteří jsou v Polsku. Mnozí z nich stále žijí v azylových domech, i když mají práci. Koneckonců, někteří z nich mají práci, bohužel nižší než jejich kvalifikace, s platem, který nestačí na pronájem bydlení na trhu. K dispozici je také nedostatek nájemního bydlení. A to je problém hrozby bezdomovectví.
Polsko by již mělo mít podpůrnou strategii. Tým vedený ministryní Agnieszkou Szczygai (Agnieszka Szczygai – ministryně bez portfeje odpovědná za otázky související s migrací– ZAXID.SÍŤ) pracuje na strategiích pro začlenění různých sociálních skupin, včetně migrantů a uprchlíků, do společnosti. Doufáme, že práce tohoto týmu povede k vytvoření takové strategie. Bude vyžadovat finanční podporu a odhodlání všech ministerstev. Teprve se uvidí, jak bude tato vláda připravena na takové změny, protože jde o reformu systému podpory zranitelných skupin v celém Polsku. A to však vyžaduje náklady a touhu.
Na druhé straně je třeba vytvořit migrační politiku, integrační politiku, která by se nespoléhala jen na Ministerstvo vnitra, které uvažuje pouze v pojmech bezpečnostní politiky a klasifikuje migranty jako hrozbu. Migrace má různé tváře a týká se různých sfér života a veřejná politika by měla být rozvíjena za účasti místních a ústředních orgánů, nevládních organizací, institucí působících v Polsku a samotných migrantů. Pak můžeme mluvit o vizi, jakou zemí chce Polsko být.
Mimochodem, nikdy to nebyla monoetnická země, ale po druhé světové válce bylo menšin málo. Nyní se obraz změnil kvůli migraci, kvůli válce, kvůli příchodu uprchlíků do Polskaz Ukrajiny. Někteří z nich zůstanou, protože se prostě nemají kam vrátit, nebo protože jejich děti chodí do školy a našly si sem cestu. Zejména města nebudou monoetnická. Musíme přemýšlet o tom, jak můžeme v tomto domě žít společně, což znamená, že není jen na uprchlících nebo migrantech, aby se přizpůsobili polským podmínkám. Změny musí proběhnout i na straně pólů a stožárů.
– Čísla startů PESEL (Powszechny Elektroniczny System Ewidencji Ludności, tj. univerzální elektronický systém evidence obyvatelstva, – nás) se ukázalo být výstřelem do černého. Na čem můžeme stavět po tomto roce zkušeností?
„Je dobře, že vláda reagovala rychle a lidé byli vpuštěni do země bez potřebných dokumentů, které nemohli poskytnout, protože uprchli, protože neplánovali odejít, neplánovali migrovat. Někteří z nich neměli žádné dokumenty, jen vnitřní ukrajinské. Jinak by nemohli překročit hranice. Je třeba zdůraznit, že pro občany Ukrajiny je důležitá legálnost překročení hranic a další možnost pohybu. Byl to klíčový bod, tato otevřenost, která umožnila lidem přijít do Polska.
Druhá věc jsou klady COVID. Naučili jsme se pracovat online, zjednodušili jsme některé systémy, práci státu, rychlost reakce, rychlost zákonů. Má to i svou stinnou stránku – konzultace se nekonají, takže často dochází k chybám a jsou přijímána rozhodnutí, která jsou v rozporu se zákonem. Na druhé straně máme reakční rychlost – dáváme číslo PESELotevíráme přístup na trh práce, k sociálním službám. To umožnilo lidem rychleji se přizpůsobit a zároveň se cítit bezpečně, aby mohli hledat podporu.
Stojí za zmínku, že neexistuje taková situace, že by Ukrajinci používali rozsáhlý systém sociálního zabezpečení. Jedná se o paušální platbu ve výši 300 zlotých, poté o zahrnutí 500 zlotých do programu „500 plus“ pro děti. Ale pokud mluvíme o některých uprchlících, kteří pracují, příjmy, které generují pro sociální zabezpečení, jsou větší, než dostávají. Asi 25 tisíc Lidé využili sociální pomoci, což je na pozadí téměř dvou milionů uprchlíků malé číslo.
Polsko má velmi liberální systém přístupu na trh práce pro cizince, ale trh práce potřebuje více lidí různých profesí. Bohužel, migrant neustále potřebuje povolení pro každou práci, i když vždy pracuje pro stejného zaměstnavatele, musí požádat o samostatné povolení. To snižuje mobilitu, vytváří stínovou ekonomiku a mnoho dalších patologií. Současná situace se zavedením čísla PESEL A možnost vytvoření jediného vlastníka otevřela přístup na trh práce a tato mobilita na trhu práce umožňuje lidem rychleji se zorientovat a šedá ekonomika upadá. Polský trh práce se nezhroutil ani teď, kdy máme inflaci a budou škrty. Uvidíme, jak se zotaví, ale zatím, podle odborníků, 400 tisíc Lidé si našli práci, většina z nich jsou dospělí migranti. Polský trh práce může absorbovat dvakrát tolik.
– Na začátku války byli Poláci neuvěřitelně oddaní pomoci. Soukromé zdroje však mají své meze, dostavuje se únava a nepřátelská propaganda se snaží Poláky a Ukrajince rozdělit. Jak velký problém je to teď?
– Únava je přirozený proces. Protože jak dlouho můžeme někoho přijmout, dokonce i naše příbuzné, doma? Je to vždycky těžké. Naštěstí nedávno provedená studie publikace Krytyka Polityczna, ukazuje, že podpora Ukrajiny a jejích vítězství v této válce je velmi vysoká, a to platí pro různé sociální vrstvy. Horší je to s podporou uprchlíků. Bohužel lidé, kteří jsou sami v obtížné situaci, kteří patří k vyloučeným, marginalizovaným a méně zámožným skupinám, bohužel vnímají Ukrajince jako hrozbu pro přístup ke zdravotní péči, k různým službám, věří, že se kvůli nim tvoří fronty, že kvůli nim je inflace, že přístup do školek a škol je kvůli nim obtížný.
Vznikají falešné zprávy, které žijí – údajně někdo někomu řekl, že někdo požaduje vše zadarmo, vytváří se negativní stereotyp o Ukrajincích a Ukrajincích jako o těch, kteří chtějí zneužívat systém sociálního zabezpečení, požadují vše zadarmo, nechtějí pracovat nebo berou jiným lidem pracoviště. A ty práce, které migranti a uprchlíci vykonávají, jsou nejdostupnější a nejnekvalifikovanější, například v oblasti služeb nebo domácích úkolů, tedy úklidu, péče nebo stravování. Polské ženy a muži jsou také přítomni na tomto trhu a bojí se konkurence.
Na druhé straně vidíme problém v nedostatečné podpoře škol, vzdělávacího systému v práci se třídami se zahraničními Děti. Jak pracovat ve třídách se studenty z různých kultur? To už není monoetnická skupina. Učitelé a ředitelé jednají a zlepšují své dovednosti v souladu se svými možnostmi, ale v této oblasti jsou zapotřebí systémová opatření, která podpoří učitele v další odborné přípravě, aby byly učební osnovy přizpůsobeny.
Sami učitelé vznášejí otázku, že pokud chtějí zlepšit své dovednosti, pak to bohužel musí zaplatit z vlastní kapsy. Plus omezení přístupu nevládních organizací do škol, které takovou odbornou přípravu nabízejí. Bohužel se to stává velkým problémem pro učitele, zejména z malých měst, kde je takový přístup menší než ve Varšavě. Protože my, z pohledu Varšavy, máme více znalostí, více příležitostí, více institucí.
Ukrajinci jsou v současné době největší skupinou migrantů a uprchlíků v Polsku, ale ne jedinou. Dříve jsme měli významný příliv z Běloruska a dalších zemí. Existuje konkurence mezi migranty a uprchlíky z různých zemí nebo kontinentů?
Uprchlíci z jiných zemí se cítí o něco hůře, protože Poláci s otevřenou náručí reagovali na uprchlíky z Ukrajiny po 24. únoru loňského roku, a zcela jinak – na uprchlíky z polsko-běloruské hranice, ke kterým se stejné služby chovaly zcela jinak. Také prchají před válkou a potřebují podporu. Negativní obraz uprchlíků, zejména těch kulturně odlišných, na rozdíl od jiných, černochů nebo Asiatů, bohužel ovlivňuje ochotu pomáhat.
Musíme mít také na paměti, že nejen Ukrajinci uprchli z Ukrajiny. Byli tam i občané jiných zemí, kteří museli uprchnout před válkou, ale nedostali podporu. Například občané afrických zemí, kteří studovali v Ukrajině, měli velké problémy. Dostali 14 dní na to, aby kontaktovali své velvyslanectví a případně opustili nebo jinak vyřešili legálnost svého pobytu. Pro uprchlíky v Ukrajině to byla velmi obtížná situace. Měli tam status, přišli sem, ale nemohou se přihlásit na své velvyslanectví, protože uprchli ze své země kvůli pronásledování.
Vidíme i další signály: běloruští uprchlíci se cítí hůře než Ukrajinci. Nyní máme také problém v ukrajinsko-běloruských vztazích, protože válka v Ukrajině pokračuje a Bělorusko je agresorem. Pro Ukrajince je velmi obtížné oddělit jeden od druhého – že mnoho Bělorusů a běloruských žen jsou uprchlíci, kteří opustili zemi a nepodporují Lukašenkův režim, ale dosud jsme nezaznamenali žádné otevřené konflikty.
– Nakonec bych se chtěl zeptat na dlouhodobé důsledky příchodu Ukrajinců do Polska a zapojení Poláků do toho, co se děje v Ukrajině. Změní se z toho známost, po které bude následovat i demontáž stereotypů a nějaká šance na dlouhodobou spolupráci v budoucnu, nebo to bude naopak? Zášť se také přidá k únavě, dokud se naše cesty znovu nerozcházejí. Jak to vidíte vy?
Loňský rok, pokud ho nepromarníme, bude průlomem v ukrajinsko-polských vztazích kvůli způsobu, jakým polské ženy a muži pomáhají, a tomu, jak moc byly všechny historické konflikty odsunuty stranou. Tomu čelíme. Ale funguje to jinak, pokud je otevřenost. Nyní jsme ve chvíli vzájemné podpory a budeme pracovat jinak na tom, co bylo v našem vztahu obtížné. Doufám, že v nadcházejících volbách nikdo nezneužije „ukrajinskou otázku“, že Ukrajinci nebudou v politické kampani využíváni v negativním kontextu.
Byl tam starší bratr, který se nyní dopouští tak velkého přestupku v Ukrajině, a Polsko se ukázalo být sestrou.
Nyní máme před sebou hodně práce, abychom čelili ruské propagandě, ultranacionalistickým silám nebo politickým stranám, které se chtějí i nadále vracet do minulosti a konfliktů a prohlašovat, že zde není prostor pro konverzaci. Myslím, že je to velmi důležité – a je to na nás.
Vzejde z toho něco dobrého? Doufám, že ano, protože jsme se velmi sblížili a seznámili se. To znamená pochopit, že jsme ve stejné geopolitické situaci, máme podobné problémy, musíme společně bránit naše hranice a být na mezinárodní scéně jedním hlasem. A nebudeme jím plýtvat, uděláme vše pro to, abychom to přetavili v dlouhodobé přátelství a spolupráci. Myslím, že až válka skončí, bude tu spousta obchodních a osobních vazeb, které pak bude těžké zpřetrhat. Vyžaduje to jen hodně práce jak z ukrajinské, tak z polské strany.
Překlad z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké dokončení jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhován, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Polovičníostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A to mělo být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Ať už diskutovat o historii, Minsk slepá ulička
Původní název článku: Polska, siostra Ukrajina
