Rok totální agrese Ruska proti Ukrajině změnil mnoho známých myšlenek. Ukrajina se neukázala být Neúspěšný stav, „druhá armáda světa“, i když je schopna rozsáhlých zločinů a házet protivníka „kanónenfutrem“, ale jeho síla se ukázala být výrazně přeceňována jak ve světě, tak samotnými Rusy. Ukrajinci zapůsobili na svět jak na bojišti, tak svou schopností sebeorganizace. A to navzdory neustálému raketovému teroru a dalším pokusům nepřítele otřást ukrajinskou společností. Ukrajinský odpor opět vnesl do agendy takové „zpátečnické“, jak věří mnoho západních intelektuálů, pojmy jako vlastenectví a národ.
Jednou z klíčových politických a kulturních změn po prvním roce totální války je to, že poprvé od získání nezávislosti se Ukrajina stala aktivním subjektem světové politiky, a nikoli jen pasivním pozorovatelem přizpůsobujícím se převládajícím trendům. Ukrajinci jsou obdivováni a prezident Volodymyr Zelenskyj je vítán potleskem parlamentů a veřejnosti mnoha zemí.
K průlomu došlo také ve vztahu k obecným představám o Ukrajině. Nyní mnoho lidí ve světě, zejména na Západě, zná naši zemi ne jako „někde tam venku ve východní Evropě“, nebo ji dokonce považuje za součást Ruska. O Ukrajině píší a mluví víc než kdy jindy. Za strašlivou cenu, ale Ukrajinci byli schopni přilákat a udržet pozornost a etablovat se na světové scéně.
Ale je příliš brzy na to, abyste usnuli na vavřínech. A nejde jen o boj, který ještě zdaleka neskončil. Stejně důležité je udržet získanou subjektivitu na mezinárodní scéně. A hrozba v tomto směru roste úměrně rostoucímu počtu ruských selhání na frontě. Teprve nedávno byla ukrajinská a světová média zaplavena zprávami o dosud nespecifikovaném „mírovém plánu“ komunistické Číny. Vzhledem k dobrým vztahům Putina se Si Ťin-pchingem, obecné touze Číňanů oslabit Západ, zejména Spojené státy, nebo odmítnutí Číny odsoudit ruskou agresi proti Ukrajině jako takové, není těžké odhadnout, že čínská iniciativa by měla být hlavním úkolem pomoci Rusku a rozdělit se na stále dostatečně stabilní koalici západních států, které by Ukrajině pomohly.
Ale pokud člověk nemůže očekávat nic dobrého od čínských komunistů (i když proč jen Číňanů?), takže není co překvapovat, pak hrozby Ukrajině mezi západním politickým nebo intelektuálním establishmentem nezmizely. Skutečnost, že Kyjev nemohl být obsazen za tři dny nebo rok, mnoho politiků nebo zástupců finančních a obchodních evropských kruhů je donutilo opustit finančně výhodné obchody s Ruskem. A mnohým z nich by nevadilo obětovat ukrajinské životy a ukrajinskou suverenitu, jen aby obnovili ztracenou snadnost bytí. To je teď nějak morálně nepříjemné. I když poslední chvíle nedrží všechny zpátky. Nedávno Výraz Bývalý premiér a stále populární postava v politickém životě Itálie, Silvio Berlusconi, který nese hlavní vinu za válku ukrajinské strany, to potvrzuje. V současné době jsou postoje a la Berlusconi nebo Orbán okrajové, ale bude trvat věčně?
Do značné míry záleží na intelektuálním poli. Kde je také mnoho hrozeb. Nejedna „ikona“ pravicového i levicového ideologického spektra prokázala svůj vlastní intelektuální bankrot a neschopnost adekvátně vnímat realitu. Nejnovějším příkladem je esej „guru“ západní filozofie, 93letého německého myslitele Jürgena Habermase. Na stránkách Süddeutsche Zeitung on Nazvaný Západní vlády hledají cesty k míru s Ruskem, aniž by braly v úvahu pozici Ukrajiny a přestaly nám dodávat zbraně. Jako, hlavní věc je mír, protože jinak nás velmi pravděpodobně čeká třetí světová válka.
Habermasův postoj by mohl být ignorován, ale pro mnoho lidí, včetně sympatizantů levicových myšlenek v Ukrajině, je stále mocnou autoritou. A výzvy k tomu, aby Ukrajinci nezásobovali zbraněmi kvůli vysokým ideálům míru a humanismu – říkají, aby se zabránilo ještě většímu počtu úmrtí – rezonují v srdcích mnoha lidí. A nejen ti, kteří sedí na ruské ideologické nebo finanční (a často obojí dohromady) jehle, jako německá levice s Die Linke Jsou pravicoví populisté z Afd (a mnoho dalších evropských, ať už levicových, pravicových radikálů nebo populistů). Odtud značná podpora mezi Němci Otevřený dopis autorkou je významná německá feministka Alice Schwarzer a přední představitelka Die Linke Sarah Wagenknechtová, známá svými proputinovskými sympatiemi. Také v tomto dokumentu je pod heslem „jsme pro mír“ přímo obhajován ruský pohled na válku a způsoby, jak ji ukončit.
ReakceRuské agresi mnoha intelektuálů jsem v historii znovu demonstroval (vzpomeňme jen, kolik z nich ospravedlňovalo sovětský totalitarismus nebo Maovy zločiny v Číně), že krásné myšlenky – humanismus, feminismus, mír atd. – mohou být velmi snadno použity k ospravedlnění těch nejnemorálnějších činů. Zejména ti, kteří mají své vlastní teoretické konstrukce důležitější než realita a skutečné hodnoty, na kterých je západní civilizace postavena – svoboda, vlastenectví vůči vlastní komunitě, vědomí lidské důstojnosti. Rusko jako stát a Rusové jako společenství neměli a nemají s těmito hodnotami nic společného. Nedostatek povědomí o této skutečnosti změnil konzervativního Jordana Petersona na bezcenný hlas zvráceného ruského tradicionalismu a Habermas, pod hesly míru, vedl k přehlížení a přehlížení obětí války a obraně zájmů těch, kteří provádějí masakry a snaží se oživit totalitní praktiky „dyedova“.
Jak se vyhnout situaci, kdy dostatečně významná část západních elit a společností obecně bude v pokušení odmítnout podporu Ukrajině, aby se vrátila k obvyklému předválečnému pohodlí, zabalenému do patetických slov o „světovém míru“? Negativní zkušenost evropských vlád, které mlčky sledovaly genocidu, a intelektuálové (a stále ten samý Habermas) vyzývající k tomu, aby se neudělalo nic, aby se „zabránilo eskalaci“, nebyla tak dávno – zeptejte se Bosňanů. Starší historie „appeasementu agresora“ v osobě Adolfa Hitlera v roce 1930 je obecně kanonickým příkladem nízkosti a nepravdivosti takového myšlení.
V dnešním informačním věku je přítomnost v informačním prostoru klíčem k úspěchu. Naštěstí mnozí západní politici a intelektuálové střízlivěji hodnotí realitu a dosud nezapomněli, jaké jsou skutečné hodnoty nejen slovy, ale i praxí. Ruská agrese donutila mnohé opustit zónu intelektuálního pohodlí a pochopit, že postmoderní teze o neexistenci absolutní pravdy nebo jasně definovaného dobra a zla jsou falešné.
Úkolem ukrajinských politiků, veřejných a kulturních osobností, nebo kohokoliv, kdo má takovou příležitost obecně, je apelovat na morálku a svědomí, připomínat, že dobro a zlo existují, že mají jasné ztělesnění, že války jsou jiné. Tato válka není nutná, když nevinní lidé umírají za zájmy generálů nebo politiků. Nejnovější vizi jakékoliv války totiž propaguje nedávný film „Na západní frontě beze změny“ – slabá filmová adaptace klasika literatury Ericha Marii Remarqua, jehož režisér Edward Berger zřejmě nebyl schopen adekvátně pochopit ani literární primární zdroj. Ale jeho souhlasné přijetí na Západě a nominace na mnoho cen, včetně Oscarů, je dalším budíčkem.
Je důležité odvolávat se nejen na evropské hodnoty, ale také na konkrétní historické příklady. Obrana vlastní subjektivity je podstatou Západu. Boj anglické aristokracie proti královské svévoli dal dějinám Magnu Chartu a během několika století se nové společenské vrstvy připojily ke slavné revoluci z roku 1688, která konečně doplnila základy položené Chartou pro budoucí úspěch Británie. Touha ne příliš četných, ale hrdých obyvatel vzdálených amerických kolonií Británie rozhodnout o svém vlastním osudu vedla k vytvoření jednoho z nejúspěšnějších států ve světové historii – Spojených států amerických. Boj za vlastní subjektivitu proti absolutismu byl také hlavním hnacím motorem další epochální události – Velké francouzské revoluce. Pokud půjdeme velmi hluboko do věků, byl to boj za vlastní svobodu a způsob života, který dal Řekům vítězství nad mnohem početnější, ale nemotivovanou perskou armádou. Bez všech těchto událostí by byl příběh úplně jiný.
A v naší historii je na co se dívat. Jsme si dobře vědomi kozáků, kteří horlivě bránili svou vlastní subjektivitu a nakonec se stali základem pro vytvoření ukrajinské moderní národní myšlenky. Neměli bychom zapomenout na zkušenosti ukrajinské šlechty, která navzdory zavedeným stereotypům Ukrajinci nejen měli, ale také do značné míry hráli roli modelu pro stejné kozáky. Zejména základním principem ušlechtilé kultury XVI-XVII století, která určovala vztahy této skupiny s králi, je „nic o nás bez nás“.
Žádný způsob nemůže Ukrajině zaručit stoprocentní pravděpodobnost, že neztratí svou nově nabytou subjektivitu. Ale vyvracení pseudointelektuálních výzev k „pochopení Ruska“ nebo „míru za každou cenu“, aktivní propagace v informačním prostoru ukrajinské současnosti a minulosti (ale bez nadměrného vytváření mýtů), odvolávání se na skutečné hodnoty Západu (a koneckonců univerzálních), jeho morálku a historii, vysvětlování toho, že zlo existuje, jsou jen některé oblasti, aktivity, v nichž se snižuje pokušení obětovat Ukrajinu.
Je však třeba si uvědomit nejdůležitější věc. Jaká je nejlepší obrana, navzdory ztrátám a těžkostem, navzdory VTZ rutiny války a politických sporů jsme to my sami. Bojovat na frontě, darovat, dobrovolničit, vyškolit mladou generaci, podpořit ekonomiku, vysvětlit naši situaci cizincům – každý musí dělat to, co je v jeho silách a schopnostech. Protože pokud se nebráníte na bojišti nebo v intelektuálních, politických nebo ekonomických bitvách, proč by to měl dělat někdo jiný?
