„Chcete dekomunizaci? No, je to pro nás docela uspokojující. Ale není nutné – jak se říká – zastavit v půli cesty. Jsme připraveni vám ukázat, co pro Ukrajinu znamená skutečná „dekomunizace“. Stále si to pamatujte Fráze Ruský diktátor Vladimir Putin, pronesl večer 21. února 2022, když vyhlásil uznání „L/DLR“? Zapomněli jste, jaká pečeť krvežíznivého odhodlání se tehdy vyryla do jeho už tak dravé fyziognomie?
V tomto okamžiku jsem si osobně uvědomil, že válce se nelze vyhnout. Válka je navíc rozsáhlá, plnohodnotná, s využitím všech sil a prostředků. Bylo také jasné, že ruská invaze již nebude omezena na Donbas, Krym nebo dokonce pozemní koridor na okupovaný poloostrov, protože Putin potřebuje celou Ukrajinu jako základní kámen při obnově impéria.
Předtím jsem měl pochybnosti, ale že tam byly pochybnosti, byla téměř jistota, že se invaze neuskuteční. Že soustředění ruských vojsk u hranic je jen bluf a vydírání. To nejde, protože to nikdy nemůže být – křičel můj zdravý rozum. No, protože jak může ve třetím období třetího tisíciletí po narození Krista, aby nějaká země nevyprovokovala, bez důvodu, bez zvláštní potřeby napadnout jinou zemi. Když jsou oba členy OSN, Rady Evropy, OBSE atd. Ano, a obojí patří k podmíněně křesťanské civilizaci.
Vojenská dispozice je nakonec v rozporu s pravděpodobností invaze: mobilizované ruské síly nestačí k zahájení plnohodnotné okupační války. A i když si na chvíli představíte, že ruská vojska napadla naše území, obsadila nějaké ukrajinské město, tak co dál? Budou jezdit auty s tlampači a povzbuzovat místní obyvatele, aby se zaregistrovali v kancelářích velitelů okupace? Přinejmenším takové děsivé obrazy byly malovány představivostí, absorbující rámy ze sovětských filmů o druhé světové válce. Nějaký úplný nesmysl.
Ukázalo se, že to není nesmysl. Obrazy ze sovětské kinematografie se opakovaly v reálném životě. Existovala podmíněná kancelář velitele, tedy okupační správy, zrádci-kolaboranti a rabování okupantů, a mnohem brutálnější, než si režiséři sovětských filmů dokázali představit. A konaly se popravy ze sebemenšího důvodu a vůbec bez důvodu, někdy i pro zábavu. Proto se slovo „Bucha“ stalo na stejné úrovni se slovy „Katyn“, „Khatyn“, „Auschwitz“, „Srebrenica“…
Vzpomínáte si, jak jsme se kdysi vysmívali různým plánům ruské invaze na Ukrajinu, publikovaným v západních médiích. Smáli se zprávám, že Moskva chce do čela Ukrajiny dosadit Jevgenije Murajeva, Olega Careva, Viktora Medvedčuka atd. Zvláštní posměch vyvolal obrázek zveřejněný německými bulvárními novinami Deník Bild na začátku února loňského roku.
Haha, nedovolí Rusům přejít do ofenzívy z Běloruska. Haha, nebudou propuštěni z krymského isthmu. Haha, naše pobřežní stráž nedovolí jediné přistání v Oděse. A nakonec – jen s tím druhým se ukázalo, že je to pravda. Ruským silám, které se připravovaly na vylodění, se skutečně podařilo neutralizovat. Ale se vším ostatním – naše skepse byla zjevně neoprávněná. Schéma se ukázalo být prorocké, což je způsob, jakým byla plánována ofenzíva ruských agresorů. A překvapivě snadno překonali krymský isthmus.
Ale proč? Proč se nepříteli podařilo tak snadno překonat naši obranu na jihu? Nikdy jsem nebral Oleksij Arestovyč vážně, ale v otázce neúspěchu v jižním směru s ním nemohu nesouhlasit – „proe**ly“. I když existovaly velké šance na zadržení nepřítele, samotná specifika terénu, přírodní podmínky byly na naší straně. Pokud by bylo možné zadržet Rusy alespoň několik dní, pak by ve městech Melitopol, Nova Kakhovka, Berdyansk, Kherson bylo možné organizovat relativně bojovou obranu. Velkému počtu obětí a velké hanbě se dalo zabránit. Takto například generál Dmitrij Marčenko zorganizoval silnou obranu Nikolajeva, protože dostal dva dny navíc, zatímco nepřítel zasahoval proti Chersonovi.
Je jasné, že po našem vítězství bude provedeno seriózní vyšetřování. Ačkoli bylo dosud publikováno mnoho novinářských vyšetřování „jižní katastrofy“, poukazující na kriminální nedbalost místních úřadů a velení v předvečer invaze, která se v prvních dnech totální ofenzívy změnila ve vražedný chaos. Jedno z těchto vyšetřování zveřejnila na svých internetových stránkách britská vysílací společnost Letectvo. Uvedu z něj jen jeden citát:
„Armáda a experti věřili, že Ukrajina bude mít čas připravit obranu klíčových měst na půli cestyžádná země až do okamžiku, kdy má nepřítel čas se k nim dostat. Ale mosty přes Chongar a kanály nebyly vyhozeny do povětří. A brzy ráno 24. února byli ruští vojáci schopni klidně, aniž by se setkali s jakýmikoli zvláštními překážkami, přesunout administrativní hranici s Krymem a dálnicemi, aby udělali blesk. Ruské jednotky urazily více než 100 km během několika hodin a převzaly kontrolu nad Nova Kachovka. V poledne byli poblíž Antonovského mostu na přístupu k Chersonu. Během několika dní obsadili oblast větší než Švýcarsko.“
Nejsem vojenský expert, ale i bez odborných znalostí mohu říci, že naše vedení bylo ohledně hrozby invaze krajně lehkovážné. My, obyčejní občané, kteří nemáme přístup ke zpravodajským údajům, kteří jsme nedostali podrobné informace od západních partnerů. Mohli bychom to brát na lehkou váhu, věřit, že kebab bude opravdu v květnu, že všechny ruské chrastící zbraně byly bluf a provokace. Ale skutečnost, že lidé, kteří jsou na nejvyšších úrovních ukrajinské vlády, mají komplexní informace, chápou hrozbu situace, ale neuchylují se k rozhodným opatřením, je pobuřující.
Možná teď řeknu nějaký nesmysl z pohledu vojenského experta, ale zdá se mi, že i v těch dvou dnech od okamžiku Putinovy fráze zmíněné na začátku článku a až do okamžiku invaze bylo možné vyhodit do povětří hlavní mosty, vykopat krymský isthmus zákopy, nahradit terén a také nahradit hranici s Běloruskem a Ruskem na severu. A ještě dříve, když byl jen náznak hrozby invaze, tedy v říjnu 2021, bylo nutné zintenzivnit formování územní obrany, provádět intenzivní cvičení. Proč se tak nestalo, je záhadou. Jak účinná tehdy mohla být naše obrana, kolika úmrtím se dalo zabránit…
Američané a Britové křičeli, že se Putin chystá k útoku, což se mělo stát. A naši vrcholní politici odpovídají: „Provokace, nesmysly, máme všechno pod kontrolou.“
Proto jsme s prvními sirénami, prvními ruskými raketami, které dopadly na naše domovy, utrpěli tak hluboký šok. Nepřítel je již na okraji Kyjeva, Rusové zachytili Nova Kachovku a otevřeli krymský vodovodní kanál. Všechna naše letiště jsou bombardovaná a vyřazená. Nedobrovolně se myšlenky ve stylu Julie Tymošenkové dostanou do hlavy: „Všechno je pryč!“.
Ale kdo si připomíná starého muže, nemá štěstí. Prozatím zapomeňme na všechny ty špatné odhady naší vlády, nemůžete vrátit čas a my se teď musíme dívat dopředu, věřit v naše politické a vojenské velení v zájmu vítězství. Naštěstí se úřadům podařilo rychle a docela účinně se překonfigurovat na válku, organizovat odpor proti útočníkovi. A nyní, rok po invazi, už o našem vítězství není pochyb. Už jen s ohledem na to, že nám pomáhá celý civilizovaný svět, protože věří v ukrajinský potenciál, v naši schopnost zvítězit.
