Nový rok na frontě začal zběsilou ofenzívou ruských okupantů v oblasti Bachmutu. Toto malé, jednou, před válkou, 70-tisícové město se stalo skutečnou skálou na cestě útočníků. Skála, na kterou narazila nejedna nepřátelská jednotka. Bachmut, Soledar – tato jména se stala symbolem ukrajinské moci a zároveň ruské absurdity. To kanonické „bezzhalost a bespospity“ z fráze.
Okupanti se vzdali jediného regionálního centra, které se jim podařilo obsadit během totální války v letech 2022-23, ale tvrdohlavě se snaží zmocnit Bachmutu, napodobujíce „skutečný cíl zvláštní vojenské operace“ vyhlášené po neúspěchu bleskové války, tj. obsazení celého území Doněcké a Luhanské oblasti – které Kreml spěšně vepsal do své vlastní ústavy, aniž by zřídil kontrolu nad anektovaným dobrem.
Otázka „Proč Rusové tolik potřebují Bachmut?“ nevyvstává na obou stranách frontové linie. Od Ukrajinců – protože je nám jedno, jaká je motivace agresora. A konečně, v každém případě jde o četné řezníky, irpensy a rozinky po celé ukrajinské zemi, kam mohou dosáhnout. Jaký je tedy rozdíl, jaká je podstata konkrétní operace Bachmut – je nutné bojovat a vyhnat nepřítele.
Z ruštiny – protože tam v zásadě není obvyklé klást otázky úřadům a po zahájení úplné invaze a přijetí skutečně drakonických zákonů můžete zaplatit za takovou zvědavost alespoň svobodou.
Nicméně manická touha za každou cenu zachytit bod na mapě, který je ze strategického hlediska bezcenný (zejména pro sousední Bachmut Soledar, který „wagnerovci“ nejprve vzali slovy a pak začali realizovat svůj ďábelský plán), je přinejmenším překvapivá. Překvapení – a touha na to přijít. A k tomu se musíme podívat do historie poslední říše na Zemi. Velmi nedávná historie…
Před 80 lety, 5. ledna 1942, začala jedna z nejslavnějších operací druhé světové války poblíž hlavního města Sovětského svazu, Moskvy. Bitva u Rževa. Známý jako „Rževský mlýnek na maso“.
V této operaci síly dvou front Rudé armády, Kalininsky (velitel – generálplukovník Ivan Konev) a západní (armádní generál Georgy Zhukov), uštědřily silnou ránu pozicím 9. armády Wehrmachtu. Rževskoje představení – tak se jmenoval tento oblouk na frontové linii, toto konkrétní představení, kde se soustředila německá vojska a dva slavní, dokonce i prominentní sovětští velitelé se pokusili odříznout.
Nebudu vás nudit peripetiemi této operace. Řeknu stručně – velitel 9. německé armády, generálplukovník Walter Model po dobu jednoho roku, tento projev obhajoval. Rok. Teprve 5. března 1943 části Wehrmachtu odtud ustoupily, kde již nebylo možné se účinně bránit.
A teď jsou strašná čísla. Celkový počet sovětských vojsk zapojených do této operace byl 1 468 845. Z nich bylo podle oficiálních ruských statistik 1 342 888 ztraceno – zabito, zraněno a pohřešováno. Pro srovnání – v 9. německé armádě z 1,1 milionu padlo 162 tisíc. Vojáků, 35 650 lidí se pohřešuje.
Je to tatáž bitva, dokonce masakr, o kterém stále kolují legendy – jak se němečtí kulometčíci zbláznili, protože sovětští (a také ukrajinští!) vojáci k nim chodili zeď za zdí. Šli přímo pod kulky. A za nimi víc, víc…
Jedná se o stejný Rzhev, o kterém jeden z účastníků této bitvy, Pjotr Michin, napsal ve svých pamětech následující: „Plazíte se po mrtvolách a jsou nahromaděny ve třech vrstvách, oteklé, plné červů, vydávající sladkou vůni rozkladu lidských těl. Tento zápach visí nehybně nad „údolím“. Prasknutí projektilu vás zažene pod mrtvoly, půda se chvěje, mrtvoly na vás padají, pokropené červy, fontána vražedného zápachu zasáhne vaši tvář.“ Jde o mrtvoly jejich vlastních, sovětských vojáků.
Tato strašlivá masakra ve skutečnosti neskončila vítězstvím Rudé armády. Ale – Němci ustoupili, takže Žukov a spol. byli schopni zaznamenat tento „důmyslný“ plán na zničení nepřítele lidskou silou.
Nepřipomíná nic?
Bitva u Bachmutu je téměř předdopisným opakováním „rževského mlýnku na maso“. Pouze místo kariérního vojáka v čele ruské armády je bývalý zločinec, který se stal známým celému světu díky své soukromé vojenské společnosti Wagner.
Žukov pak dorazil do Berlína. (A tam posadil do země další desetitisíce vojáků – jen proto, aby nedej bože Spojenci nejprve nevztyčili vlajku nad Reichstagem.) Ale v těchto dvou příbězích, navzdory velkým podobnostem – zeptejte se alespoň masového znásilňování německých (a nejen) žen sovětskými vojáky ve východním Německu – je jeden velký rozdíl. Přesněji řečeno dva.
Za prvé, na straně země, hlavního městacož byla Moskva, pak bojovala mezinárodní koalice vedená Spojenými státy americkými a Velkou Británií. Dnes tyto země – stejně jako desítky dalších, včetně (jaká ironie osudu!) a Německa – bojují na opačné straně. Za druhé, spásné slovo „lendliz“ (které začalo být v Putinově době opomíjeno a předtím si dobře pamatovali, co to znamenalo v oněch dramatických měsících sovětsko-německé války) tentokrát nefunguje pro moskevskou armádu, ale pro ukrajinskou.
A můžete si říkat, jak chcete, že SSSR by si poradil bez spojenců, bez půjčky, a dokonce i bez Ukrajiny a dalších tehdejších svazových republik. Pravda je vyšší než kremelské fikce.
Proto se Putin nikdy nestane novým Stalinem a Prigožin – novým Žukovem. Jediný kapitál, který on, tento neožukov s kriminální minulostí, může vzít, začíná ne písmenem K, ale právě naopak, na M. A teď nemluvím o Minsku.
A další důležitý bod v tomto příběhu dvou různých, ale tak podobných vojenských operací. Bitva u Rževa, dokonce pod přísnou sovětskou (stalinistickou) cenzurou, byla zmíněna v literatuře. Hlavní ruský zpěvák druhé světové války, Alexander Twardovsky, napsal dojemnou báseň o hrozných událostech na představení Rzhevsky, „Spadl jsem poblíž Rzhev.“
Zde jsou řádky z této básně, v brilantním překladu ukrajinské klasiky Andrij Malyshko:
Přední hořel z pohledu,
Jako by jizvy na těle,
Jsem polyg a nevím:
Má Ržev bojovníky?
Máme štěstí
Na prostředním Donu?
Dny jsou poslední horké, –
V sázce bylo všechno.
Tato práce se stala jedním z nejznámějších příkladů ruské vojenské poezie poloviny minulého století. Vstoupil do sovětských školních učebnic. V Rusku se pravděpodobně stále studuje.
A o současné ofenzívě Kremlu na Bachmuta a Soledara takové básně psát nebude. A obecně, tato válka, stejně jako její účastníci, budou v Rusku velmi rychle zapomenuti, téměř okamžitě po jejím neslavném konci. Protože tato válka – ať už byly důvody jejího počátku jakékoliv, bez ohledu na to, jak Stalin aplikoval na německou agresi na celém evropském kontinentu – byla stále pro přežití celého národa. A ten současný je jen pro přežití hrstky postarších kremelských zombie. A dokonce i urka-podnikatel z Putinova doprovodu, který, aby zajal nešťastného Soledara, je připraven spálit obsah všech ruských kolonií a věznic v tomto ďábelském ohni.
