„Z Ukrajiny kolektivní Západ vytvořil protiruskou.“ Tato teze za posledních 11 měsíců totální války Ruska proti Ukrajině z obrazovek ruské televize (nebo spíše propagandistické mašinérie) byla opakovaně opakována. Do oběhu ji uvedl sám šéf Ruské federace Vladimir Putin ve svém neslavném článku-exkurzi (alespoň se mu to zdálo) do historie Ukrajiny, která se objevila v červenci 2021, a zopakoval ji během projevu 21. února 2022 – dva a půl dne před invazí. A pak to poslušně převzali novináři a publicisté všech možných úniků z centrálních do regionálních médií.
Ale po pravdě řečeno, tak či onak, podobný postoj Rusů k našemu státu se sporadicky projevoval již dříve – od označování ukrajinského trojzubce a žlutomodré vlajky jako téměř „neonacistických symbolů“ až po vytváření obrazu Ukrajiny před západními státy jako nespolehlivého partnera a skutečně „umělého státu“, který nemá svou vlastní historii, jeho současná je synonymem výhradně korupce a rusofobie. A budoucnost pravděpodobně nebude. A dokonce i v podmíněně „přátelských časech“ Janukovyčova prezidentství nebyla ruská média, pokrývající určité události na ukrajinské scéně, nikdy zdrženlivá, aby nebyla opět ironická od slova „nezalezhnaya“ – tento epiteton se často stal novinářskou náhražkou oficiálního názvu našeho státu (to budou „kyjevské úřady“ po jaru 2014).
Nicméně takové kličky a často absolutní vzorky na téma „jak nejlépe falšovat historii“ nebo „uměle vytvářet obraz nepřítele“ vždy nedemonstrovaly slabost ukrajinské strany nebo její nedostatky, ale spíše naopak – byly ukazatelem toho, že oficiální Moskvě se nelíbí posilování ukrajinské suverenity v domácí i zahraničněpolitické aréně. Pro tu druhou, která plánovala udržet si vliv alespoň na většinu států – bývalé sovětské republiky – se to po roce 1991 ve skutečnosti rovnalo naprostému selhání, ne-li porážce. Zvláště pokud mluvíme o Ukrajině – „bratrské“, také „východoslovanské“, „pravoslavné“, s Kyjevem – „matkou ruských měst“ a dokonce s přístupem k mořím a tranzitní poloze mezi Evropou a Asií. Velmi tidbit a skvělý kousek, který takhle ztratí!
Ale jaké byly učiněny pokusy udržet ji v plavební dráze Moskvy! Ukrajina tak byla spolu s Ruskem a Běloruskem v prosinci 1991 ve skutečnosti jak spoluorganizátorem legální likvidace SSSR, tak spoluzakladatelem SNS. Ten druhý, v tehdejších geopolitických podmínkách na počátku roku 1990, kdy ruský vůdce Boris Jelcin byl zaneprázdněn bojem o moc ve státě s parlamentem, vypadal někde jako skutečný pokus zachovat jak dobré sousedské vztahy mezi nově vzniklými nezávislými státy namísto SSSR, tak politické, ekonomické a kulturní vazby mezi mocenskými elitami a občany. Nicméně, když Boris Nikolajevič vyhrál vnitřní „válku o moc“, výrazně posílil svou pozici v ruských „vrcholech“, přesunul se do her na poli zahraniční politiky. A tady, již v SNS, s podáním Ruska a od roku 1994 (se začátkem předsednictví Alexandra Lukašenka) a Běloruska, všichni členové Společenství začali naklonit všechny členy Společenství ke vzniku nadnárodního orgánu ve struktuře SNS (a kdo by mohl zaručit, že později se tento obchod nerozvine do formování reformovaného SSSR, i kdyby se to tak nenazývalo?). Za těchto okolností se Ukrajina odmítla stát členem sdružení. A nebyl tam jediný den.
Je zřejmé, že Kreml to nevnímal příliš radostně, protože potenciál SNS bez Ukrajiny byl výrazně omezen. Zároveň však charakteristickým rysem prvního ruského prezidenta byla určitá politická prozíravost – nepálil mosty s Ukrajinou, ale naopak – ve veřejné sféře se snažil ukázat, že respektuje jakékoli rozhodnutí svých ukrajinských kolegů a nemá vliv na další vývoj rusko-ukrajinských vztahů.
Přinejmenším v roce 1990 bylo skutečně mnoho momentů (zvláště prospěšných pro ruskou stranu) vyřešeno poměrně rychle a efektivně (a často jen v osobní rovině mezi prezidenty, opakovaně a s velkorysou hostinou) – ať už se jednalo o rozdělení Černomořské flotily SSSR mezi Ukrajinu a Rusko a pokračující rozmístění jeho ruské části v Sevastopolu, jaderné odzbrojení ukrajinské strany, nebo otázka ceny ruského plynu pro Ukrajinu (a splácení vlastních dluhů za „modré palivo“) a jeho doprava druhým. Nakonec Jelcin ve skutečnosti mlčky spolkl Leonidovo rozhodné „potlačení“ odstředivých tendencí na Krymu v polovině roku 1990. Dokonce i někde za cenu jeho hodnocení v předvečer prezidentských voleb v roce 1996.
Jelcinův nástupce (kterému doslova předal moc) Vladimir Putin už neřešil případy s Ukrajinou „lahví“. Postupně začala „pragmatizace“ mezi Moskvou a Kyjevem Vztahy. Například v Rusku je stále častěji slyšet teze, že vzhledem k tomu, že ukrajinská strana není členem SNS, je také nutné zvýšit cenu plynu za ni z „bratrského“ uměle podceňovaného na tržní.
Kreml si však samozřejmě vždy ponechával v zdrženlivosti argument o možnosti zachování levného „modrého paliva“ a dalších ekonomických, a nejen výhodných – za předpokladu, že se Kyjev bude úzce podílet na nových integračních projektech iniciovaných Putinem – Euroasijském hospodářském společenství (EurasEC) a Jednotném hospodářském prostoru (EHP). Jestliže v prvním případě se Ukrajina stala pouze pozorovatelským státem, ve druhém případě oficiální Kyjev jednal jako spoluzakladatel sdružení a ukrajinský parlament v dubnu 2004 synchronně s parlamenty Ruska, Běloruska a Kazachstánu ratifikoval příslušnou dohodu.
Zdálo by se, že Ukrajina je již v ruské „integrační kapse“. Ukrajinský prezident Kučma byl na Západě zdiskreditován po skandálech „kazet“ a „řetězové pošty“, a proto byl jeho tradiční multivektorismus v zahraniční politice stále více nastíněn proruským směrem. A Putin (dnes tomu bude těžké uvěřit) měl mezi průměrnou populací ukrajinských občanů mnoho sympatizantů. Přinejmenším sociologické průzkumy z první poloviny roku 2000 zaznamenaly, že byl v Ukrajině vnímán lépe i jako osoba tehdejší hlavy ukrajinského státu.
Je zřejmé, že takové záměry byly zachyceny samotným ruským prezidentem a snažil se hrát tuto kartu ve svůj prospěch. Například, kolik zahraničních vůdců států vytvořilo „přímé spojení“ s lidem Ukrajiny na ukrajinských centrálních televizních kanálech? Ale Putin – ano – 26. října 2004, během své návštěvy Kyjeva několik dní před prvním kolem ukrajinských prezidentských voleb. Paradoxně se však tento případ ukázal jako neúčinný – Janukovyč, za něhož ruský vůdce během telethonu nepřímo vedl kampaň, volební kampaň prohrál a s vítězstvím oranžové revoluce a jejími primárně evropskými integračními požadavky otázka plného členství Ukrajiny v EHP postupně zmizela z agendy ukrajinských úřadů. Marně se zdá, že nový prezident, vůdce „oranžového“ Viktora Juščenka, uskutečnil svou první zahraniční návštěvu Moskvy.
Putin vnímal úspěch tehdejšího Oranžového Majdanu jako osobní porážku. Nechápal to úplně – a proti čemu protestovali Ukrajinci, kteří právě měli stabilizovanou ekonomiku, blahobyt průměrného Ukrajince se začal zlepšovat a dokonce se objevila i první zárodka ukrajinské střední třídy? Ano, a ruský plyn byl stále levný. Co ještě tito Ukrajinci potřebovali? Řekli, že volby byly zmanipulované? Ale to není důvod jít na protesty!
Reflektujíc někde v tomto směru, ruská hlava státu (a v letech 2008-2012 – premiér) Putin udělal vše, aby dal svou loutku do hlavy Ukrajiny, jejímž prostřednictvím postupně znovu sjednotil „marnotratnou ukrajinskou sestru“ v lůně „bratrských národů“. A soubor nástrojů pro to byl zvolen ve velkém měřítku – od „plynových válek“ v letech 2006 a 2009, které by zdiskreditovaly ukrajinské úřady před jejich vlastními občany a západními partnery, až po vytvoření obrazu Ukrajiny Rusy jako Neúspěšný stav a jeho distribuce Ruskem financovanými západními médii. Nemluvě o štědré informační (a finanční) podpoře proruských stran a veřejných organizací v Ukrajině, která by měla všemi možnými způsoby podněcovat opoziční nálady proti „oranžovým“. Stejně jako propagace myšlenky „ruského světa“ mezi stády UPC MP a na humanitární frontě.
Janukovyč nakonec v roce 2010 zvítězil. A opět se zdá, že je to tady, Ukrajina! Konečně mě chytili! Bezprostředně na jaře 2010, abych tak řekl, „bez odchodu z pokladny“, Moskva a Kyjev podepsaly Charkovské dohody a parlamenty obou zemí je ratifikovaly. Ukrajina měla dostat levnější plyn než ve smlouvách Tymošenkové (spoiler alert, který ve skutečnosti nikdy nedostala) a Rusko mělo dostat prodlouženou dobu pobytu své černomořské flotily v Sevastopolu až do roku 2042.
A jaké byly vyhlídky na další jednání! Bylo možné usilovat o přistoupení ukrajinské strany k Euroasijské hospodářské unii (EHS), jejíž vznik právě v roce 2010 vznikl v kancelářích Kremlu. Alespoň do celní unie EHS. A také blíže integrovat naši kulturu, vzdělání, historii, sport (pamatuje si ještě někdo myšlenku vytvoření jednotného ukrajinsko-ruského fotbalového mistrovství?).
Ale ani takové sladké sny kremelských snílků nebyly předurčeny k tomu, aby se staly skutečností. Zdálo by se, že loutka Janukovyč, ať už z neochoty dělit se s Rusy o ukrajinský trh, který vnímal jako své dědictví, nebo z toho, že v evropské integraci viděl dobrou příležitost pro vlastní „vybělení“ a další obohacení reputace, se přiblížila podpis dohody o přidružení s Evropskou unií. Ach, dovedete si představit, jaký byl Putinův hněv tentokrát! A dal to na ukrajinský protějšek – týden před podpisem dokumentu Janukovyč a premiér Azarov oznámili „odložení“ jeho víza. Moskva vydechla úlevou, ale ne na dlouho – odmítnutí ukrajinského evropského integračního kurzu vyvolalo skutečné veřejné pobouření, které se nakonec změnilo v revoluci důstojnosti.
Po třech měsících protestů na kyjevském Majdanu, doprovázených střelbou do demonstrantů, Janukovyč a jeho přisluhovači uprchli ze země. Většina z nich skončila v Rusku. Ale samozřejmě, „integrace“ v této formě Putina nebyla příliš uklidňující. V Kremlu bylo vítězství Majdanu vnímáno jako „státní převrat“, za „trest“, za který se Rusko rozhodlo okupovat Krymský poloostrov a část Donbasu.
Ale chtěl bych ovládat celou zemi! A ruský prezident čekal. Do parlamentních voleb v roce 2019 vkládal velké naděje. Během této doby se spoléhal na svého kmotra Medvedčuka, který vyrostl z úrovně marginální „Ukrajinské volby“ na „Opoziční platformu – pro život“. Sociologické agentury blízké této politické síle zároveň získaly obrovskou podporu pro proruské nálady mezi ukrajinskými občany.
Lež byla vytvořena tak násilně, že v ni sami její autoři věřili. Samozřejmě upřímně doufám, že ruská armáda v Ukrajině nenarazí na vážný odpor. Že ve skutečnosti je nutné oddělit dobrý ukrajinský lid, který, jak říkají, si je vědom své „spřízněnosti s ruským lidem“ (nebo marně, pod autorstvím Putina v létě 2021, se objevil článek s exkurzí do ukrajinské historie) a „zločinný režim Kyjeva“, který údajně „okupoval Ukrajinu“, ruský prezident zahájil totální válku proti ukrajinskému státu. Skromně to nazval „zvláštní vojenskou operací“ a během několika dní a nanejvýš týdnů plánoval konečně omezit tuto „vzpurnou Ukrajinu“ tím, že tam nastolí režim kontrolovaný Moskvou.
Týdny, které od té doby uplynuly, se již rozrostly do měsíců. A Putin se stále diví, kde a tentokrát došlo k chybným výpočtům? A v takové situaci je pro něj nejvhodnější tvrdit, že „Západ z Ukrajiny vytvořil protiruské“. Protože, jak to vypadá, kremelský diktátor ani nezapadá do samotné myšlenky, že Ukrajina je schopna nezávisle určovat svou domácí a hlavně zahraniční politiku. A miliony lidí jsou připraveny za to bojovat. I se zbraní v ruce. Často obětujete svůj život.
Mezitím je Putin připraven donekonečna obviňovat buď ruský generální štáb, nebo někoho z jeho doprovodu z vojenských selhání na frontě. Hlavní věc není vaše vlastní krátkozrakost. Protože nikdo se nechce uznat za hlavního poraženého ve světové geopolitice. Zvláště když to tak opravdu je.
