Rozpad SSSR se skutečně stal geopolitickou katastrofou. Protože ruský lid, na rozdíl od sovětského, už nemůže jít na Rudé náměstí.
2. ledna zemřel ve Francii známý sovětský aktivista za lidská práva, disident Viktor Feinberg. Rodák z Ukrajiny (Viktor sám se narodil v Charkově a jeho rodiče – v Znamenka a Kremenchuk) vstoupil do světových dějin 25. srpna 1968. Pak se spolu s dalšími šesti stejnými zoufalci vydal na Rudé náměstí v Moskvě a uspořádal jeden z prvních veřejných protestů v dějinách Sovětského svazu – proti okupaci Československa Rudou armádou.
Celá sedmička se samozřejmě zpozdila o několik minut po začátku akce. Feinbergovi byly během jeho zatčení vyraženy přední zuby, takže bylo rozhodnuto, na rozdíl od jiných protestujících, ho soudit nebude. Ale to neznamená, že měl štěstí. Naopak, byl poslán na povinnou léčbu na speciální psychiatrickou kliniku. A represivní sovětská psychiatrie byla již známá svým skutečně nelidským přístupem k „pacientům“.
Feinberg vydržel toto mučení čtyři roky a poté byly kvůli publicitě na Západě kremelské úřady nuceny ho propustit do zahraničí, kde žil až do začátku roku 2023.
Další účastník akce, Natalia Gorbanevskaya, se dostal do „psychiky“, dalších pět bylo odsouzeno k různým trestům odnětí svobody nebo exilu. Kárná ruka sovětského „zákona“ se nevyhnula žádnému z těchto statečných sedmi…
A to je to, co je zajímavé. Ačkoli později nebylo zvykem zmiňovat etnicitu účastníků tohoto legendárního protestu, dokonce i slavný ruský televizní publicista Leonid Parfjonov ve svém projektu „Ruští Židé“ připomněl, že ze sedmi byli čtyři Židé. Konstantin Babitsky, Larisa Bogoraz-Bruchman, Pavel Litvinov (vnuk legendárního lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Maxima Litvínova, rozené Meyer-Genoch Wallach) a Viktor Feinberg. Ve skutečnosti dokonce pět – Natalia Gorbaněvská měla židovského otce. A v této sedmičce byl Rus francouzského původu, Vadim Delaunay.
Proto pro celý ruský lid, který tvořil ne polovinu, ale relativní většinu obyvatelstva SSSR, byl jen jeden Vladimír Dremlyuga, který se nebál zvednout heslo „Pro vaše (Čechy a Slováky – autora) nad hlavu. a naši svobodu.“
Samozřejmě, že v disidentském hnutí byl titulární národ Sovětského svazu zastoupen více než jedním Dremlyugem. Za zmínku stojí alespoň akademik Andrej Sacharov, po kterém byly ulice pojmenovány i v Ukrajině. Ale pokud změříme procenta disidentů v některých národech SSSR, Rusové budou na konci seznamu. O důvodech této situace můžeme dlouho hovořit – jedná se o genetickou paměť věčného otroctví ruského lidu nebo spokojenost s přítomností vlastního státu (a Sovětský svaz od počátku 30. let byl skutečně obnoven Ruskou říší pod červenou vlajkou), zatímco Ukrajinci, Litevci, Arméni neměli své vlastní země a Židé neměli ani simulakrum ve formě svazové republiky (na Dálném východě existovala pouze židovská autonomní oblast, kde Židé nikdy netvořili více než několik procent populace). Nehovoříme však o příčinách, ale o důsledcích.
A důsledky byly následující. Po zahájení židovské emigrace odešla „lycea odpovídající národnosti“ do Izraele, kde se zapojila do budování vlastního etnického státu (Natan Šaransky, rodák z Doněcku, pracoval asi deset let v různých izraelských vládách na ministerských pozicích), nebo do Spojených států a Evropy, kde také nebyly ztraceny. Kolonie transformované do svazových republik nakonec získaly nebo znovu získaly nezávislost a včerejší disidenti se stali politiky národně demokratického typu a také aktivně přispívali k rozvoji svých mladých států. Dokonce i na poměrně konzervativní Ukrajině byli Národní demokraté vždy vlivnou silou, kterou museli brát v úvahu takoví prorusky smýšlející prezidenti jako Leonid Kučma. O pobaltských státech není co říci – vzdálenost, kterou překonaly za posledních 30 let, je vynikající ilustrací vlivu bojovníků za nezávislost na budoucnost těchto států.
Co se stalo s titulárním sovětským národem, samotnými „Rusky“, které 25. srpna 1968 na Rudém náměstí zastupoval jistý Vladimir Dremlyuga? Někdo jako Sacharov zemřel před rozpadem SSSR. Někdo, jako Dremlyuga nebo Solženicyn, byl vyloučen z Unie. A nakonec nastala taková situace, že disidentské hnutí, které bylo v Sovětském svazu poměrně silné a nápadné, se roztavilo jako rosa na slunci bez svých národních složek. Rozplynula se a v politickém životě jeho země nezanechala žádnou stopu.
Srovnejme situaci v Ukrajině a v Rusku na konci první postsovětské dekády. V ukrajinské Nejvyšší radě byla frakce lidového hnutí, vůdce NRU, Vjačeslav Čornovil, byl tak významnou postavou ukrajinské společnosti, že jeho tragická smrt (kterou někteří nazývají vraždou, což samo o sobě naznačuje důležitost osobnosti Vjačeslava Maksimoviče – stejně jako by nikdo nebyl zabit) způsobila skutečný šok. Za několik let přestane lidové hnutí jako specifické znamení ovlivňovat politickou situaci, ale žáci této politické síly budou tvořit základ bloku „Naše Ukrajina“, který na počátku XXI století vyhraje parlamentní i prezidentské volby a radikálně změní průběh historie v naší zemi.
V ruské Státní dumě v té době dokonce ani liberálové nové doby, Jabloko a Svaz pravicových sil, nehráli jedinou vážnou roli a prožívali své poslední měsíce. V roce 2003, kdy ukrajinští potomci hnutí zahájili novou etapu národních dějin, završenou oranžovou revolucí, zmizely z politické mapy Ruska i zbytky někdejších národně demokratických projektů z 90. let.
A pak nový kremelský diktátor postupně utahoval ořechy natolik, téměř k sovětskému ideálu, že prostě nebyl nikdo, kdo by protestoval proti nové okupaci, tentokrát již Ukrajině. Ukázalo se, že bez Židů (Ukrajinců, Litevců a dalších svobodymilovných národů říše) nebyl nikdo, kdo by šel na Rudé náměstí se starým, ale tak relevantním sloganem. V roce 2018 navštívil Prahu Viktor Feinberg, který se zúčastnil akcí věnovaných 50. výročí sovětské okupace (a jeho protestu). Tam v jednom z rozhovor uvedl: situace v Rusku je možná horší než v SSSR během jeho mládí. Jediná věc, kterou neřekl, byla horší, a to nejen kvůli akcím úřadů, ale také proto, že lidé, kteří jsou připraveni jít na Rudé náměstí i pod strachem z vězeňské cely nebo psychiatrické léčebny, skončili.
No, budeme bojovat, ve skutečnosti už bojujeme za naši svobodu sami. Pro naše – ale ne pro vaše. Protože i jejich vlastní svoboda se ukázala být pro Rusy zbytečná, snadno ji změnili na krymskou imperiální euforii v roce 2014.
Vůdce krymskotatarského disidentského hnutí Mustafa Džemilev dostál nové okupaci své vlasti – ale také zoufalému odporu, který dříve či později vyústí v konečné osvobození Krymu od ruských okupantů. Vyacheslav Chornovil, jeden ze symbolů ukrajinského disentu, se nedožil toho, ale položil takové základy, že potomci na nich úspěšně postavili budovu vlastního ukrajinského státu.
A ruské disidentské hnutí, které ve skutečnosti nebylo příliš ruské, na sobě nezanechalo malou stopu. Ukázalo se, že bez těch, na které reagovali obyčejní Rusové, stejně jako na Rudém náměstí 25. srpna 1968, s téměř chytlavou frází „Bei Zhydov!“ – a není nikdo, kdo by ochránil samotné Rusy před novým diktátorem. Viktor Feinberg, který byl schopen vstát a jít protestovat, zemřel ve svém francouzském domě ve věku, kterého by se drtivá většina dokonce i těch ruských občanů, kteří měli to štěstí, že se nedostali do nové imperiální války, nedožila. Co můžeme říci o mobilizaci na příkaz ideologického potomka Stalina…
