Nemohli jsme si představit, že autorem táborové literatury, psané na základě vlastní zkušenosti, bude člověk, který se narodil v Evropě v roce 1989, v roce demokratického průlomu a počátku „konce dějin“. A tehdy se narodil Stanislav Aeev, autor knihy „V izolaci“ (v polském překladu, název knihy „Jasná cesta“ – Świetlana Droga).
„Izoljatsia“ je neformální název koncentračního tábora v Doněcku, v Ruskem okupované části Ukrajiny, kde Aseev strávil 28 měsíců, od roku 2017 do roku 2019. Jeho knihu, skládající se z memoárů a fabulárních děl, vydal v nakladatelství v polském překladu Marcin Gachkowski Kolegium Europy Wschodniej.
„Je to člověk?“ (Se questo è un uomo?) – v roce 1947 se zeptal italský spisovatel Primo Levi, klasik zmíněného žánru. Desetiletí vítězství liberálního světa měla tyto problémy ukončit. V románu Szczepana Twardoha Chlad, který vyšel loni, však čteme prohlášení vězně gulagu: „Jsem ještě člověk?“ Toto téma, kupodivu, se k nám znovu a znovu vrací.
Podobnou otázku o lidskosti ve vězení totalitního systému pokládá Stanislav Aseev. „Lidé, lidé. A jaký člověk vám zbývá?“ cituje svého spoluvězně a vzpomíná na nevyřešená dilemata dvacátého století. A varuje čtenáře, že na tyto problémy nenachází odpovědi. „Koncipoval jsem suchou reportáž, zbavenou soudů a emocí, příběh svědka – jako bych nebyl v tomto vězení jako vězeň, ale jako novinář,“ říká Aseev. Knihou „V izolaci“ se snaží seznámit čtenáře s pravidly, která převládají v tomto koncentračním táboře, psychologií vězně, který je vystaven krutému fyzickému a psychickému mučení, neustálému dohledu a sexuálnímu násilí, které se vztahuje jak na ženy, tak na muže. Mluví o emocích, morálních problémech vězňů, reakcích jejich těl a psychiky na mučení, píše o vztahu mezi vězni a metodách, kterými unikají ztrátě ducha: prostřednictvím humoru, vzájemné podpory, myšlenek na vzpouru, útěk a smrt. Nakonec Aseev ukazuje, jak vězení zůstává v člověku i po jeho propuštění. „Uvědomil jsem si, že nic neskončilo,“ říká a popisuje zkušenost s adaptací na život ve velkém a traumata, která se mu vracejí, bez ohledu na to, kde je – ve Štrasburku, Praze nebo Kyjevě (kde podle autora válka „číhá v zákoutích schodiště“ od roku 2018).
Koncentrační tábor Izoljacia, vytvořený ruskými spolupracovníky v Doněcku v roce 2014 na místě bývalé továrny na izolační materiály a poté uměleckého centra, byl notoricky známý jako nejstrašnější místo zadržování ve městě. Autor pamětí se dostal do povědomí místních vůdců za to, že informoval o každodenním životě okupovaného Donbasu v ukrajinských médiích, a oficiálně se ocitl za mřížemi za to, co lze nazvat interpunkčním zločinem, konkrétně za použití uvozovek v názvu „Doněcká lidová republika“. Novinář tak ve svých článcích poukázal na to, že tuto formaci neuznal jako legitimní stát (koneckonců, stejně jako celý svět v té době, včetně Ruské federace).
„Připevnění mříží nedělá z vězení vězení,“ vzpomíná Aseev v určitém okamžiku. Pro ty, kteří tam byli, bylo nejtragičtější, že Izoljacia nebyla oficiálně fungující věznicí. Nejen, že byla odstraněna z norem mezinárodního práva, ale neexistoval ani žádný „koncept“, tedy nepsaná pravidla postsovětského vězeňského života. Despotická vězeňská správa se pokusila zavést do instituce „imitaci očividného kodexu“, sadistickou parodii, která porušila zavedené tradice fungování v zóně. Proto, jak píše autor, „to, co se stalo v „Izolaci“, vyděsilo i lidi s dvacetiletou táborovou zkušeností“. Všichni vězni, včetně Asejeva, snili o tom, že budou převezeni do „suterénu“ doněcké KGB, nebo lépe – do oficiálního vězení v Ruské federaci. Jak autor ukazuje, tábor bez pravidel, vedený sadistickým diktátorem, se změnil v mlečku mozků. „Vězni „Izoljacie“ prokázali největší (ze všech tamních vězeňských institucí) sklíčenost a skepsi až do konce,“ tak autor popisuje důsledky svého pobytu v doněcké mučírně.
Staří vězni z Izolyatsia, Aseevovi spoluvězni, nakonec dospěli k závěru, že: „není koho litovat, není koho odpustit.“ Tato slova se úzkostlivě ozývají s refrénem z „internátní školy“ Serhije Žadana. „Není koho litovat,“ opakuje učitel Paša, kterého „ruský svět“ vyhnal z domu. Spojení těchto dvou frází ukazuje tragédii situace celého Donbasu. Koneckonců, všichni obyvatelé okupovaných území Ukrajiny se ukázali být izolováni – od uznávaných pravidel veřejného života, od pozornosti médií, od světa, nakonec od jakéhokoli zdravého rozumu. Ocitli se v různých kruzích donbaského pekla, první lze považovat za pobyt ve „svobodě“, pro další – ve „sklepích“ nebo vazebních střediscích KGB a poslední, nejhorší, v nelidské „izolaci“. Po přečtení „V izolaci“ a „Internátní školy“ se zdá, že vězni „ruského světa“ – každý svým vlastním tempem, různými způsoby, v závislosti na kruhu, ve kterém byli posláni – procházejí podobnými psychologickými transformacemi, upadají do lhostejnosti a sociální inertnosti, pohlceni pocitem beznaděje.
Přístup vydavatelů různých jazykových verzí k názvu knihy říká hodně o tom, jak je Ukrajina vnímána ve světě. Ukrajinští redaktoři v titulku nekompromisně uvádějí, že „Izoljatsia“ je „koncentrační tábor“, zatímco Aseev sám opakovaně používá termín „Doněck Dachau“. Anglický vydavatel zvolil zdrženlivější přístup a nazval místo „mučírna“ (mučící tábor), jako by Západ nechtěl uznat, že v XXI. století může být v Evropě koncentrační tábor. Německý vydavatel naproti tomu žádné takové námitky neměl, psal na obálce „Koncentračního tábora“ (Konzentrationslager).
A protože mluvíme o překladu, nemohu si pomoci, ale pogratuluji svému kolegovi překladateli Marcinu Gachkovskému. Překladatel brilantně reprodukuje (hledá nebo sám vytváří) vězeňský slovník v polštině a konstruuje svět skládající se z kast „rozmazlených“ (skiepszczonych), „vynecháno“ (cweli), „Sklep“ (piwniczne), „Zvláštní“ (szczególne), „čerstvé“ (świeżaki) a „kryté“ (krytých).
Převyprávět příběh Asejevovy „Izolace“ (mnohem úspěšnější v dokumentární části než ve fabulární části) nebyl snadný úkol. Existence pseudovězení v pseudostátě je jedním z nejhorších zločinů spáchaných ruským režimem před začátkem totální války, která se bohužel bude jistě opakovat na územích nové okupace po 24. únoru 2022. Autor zachraňuje paměť obětí „Doněckého dachau“ a vypráví o lidském rozměru utrpení těch, jejichž historii se naučil. Poznamenává také, že „dodnes neexistují spolehlivé údaje o počtu mrtvol v Izolyatsii. Stačilo však jít do sprchové kabiny, která se nachází vedle větrání jednoho z dolů, protože jedovatý zápach rozkládajících se mrtvol zasáhl nosní dírky. Je to připomínka, že se nikdy nedozvíme o mnoha tragédiích. Jak správně poznamenala Oksana Zabuzhko v loňském rozhovoru pro portál Ukrajinci, „Nejstrašnější události války nebudou nikdy známy, protože jejich účastníci prostě nepřežili.“ Aseevova kniha vám umožní přiblížit se k pochopení těch, jejichž paměť byla zachována.
Překlad z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké dokončení jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Zda diskutovat o historii, bezvýchodné situaci v Minsku
Původní název článku: Obóz koncentracyjny w Doniecku
