Liberální prostředí (ukrajinské i ruské) několik dní aktivně diskutovalo o posledním rozhovoru, který slavný ruský novinář Jurij Dud vzal od ruského herce a televizního moderátora Oscara Kučery. Mohli bychom s jistotou nazývat Dudyu „dobrým Rusem“, i když tato definice na jedné straně jsme již unaveni, na druhé straně způsobuje mnoho kontroverzí, když říká, zda vůbec existují „dobří Rusové“, nebo se zásadně liší od „špatných Rusů“ a měli bychom to rozlišovat? Podle mého názoru by měli.
Ale teď to není o tom, ale o rozhovoru. Jak jsem již poznamenal, rozhořely se kolem něj vášnivé debaty. Proč? Protože Kučera, na rozdíl od „dobrého Rusa“ Dudyi, je rozhodně „špatný Rus“. Obecně podporuje politiku Vladimira Putina (s určitými výhradami, které však sám buď nedokáže formulovat, nebo se jich obává). Údajně je proti válce (no, protože který hotový hlupák přiznává jaký druh války?), ale nemá nic proti „zvláštní vojenské operaci“. On zcela nerozumí jeho cílům, věří, že to není zabavení cizích území, ale něco jiného, co úřady ještě neřekly, ale bezpochyby řeknou, až přijde správný čas. Alespoň tomu věří.
Slovo „věřím“ vlastně prostupuje celým rozhovorem. Není divu, že Kučera dokonce napsal píseň „I believe“ na podporu kremelského „SVO“. I když předstírá, že je blázen a tvrdí, že je to píseň pro mír, slova „věřím – projdeme Berlínem a Paříží“ mají čistě turistický, nikoliv agresivní význam.
Kdo je tedy Oscar Kuchera, je jasné. Jakýsi adept Putinovy politiky a kritik Západu z řad bavlněných ruských bohémů. Který se snaží obejít ostré rohy, protože nechce být blokován před svůdnými kouzly Západu, kritizoval. Považuje za zcela normální, že ruské úřady a propagandisté posílají své děti do nenáviděné Evropy a Spojených států, kupují si tam vily, tráví tam volná místa (protože obyčejní lidé tam na Západě jsou jedna věc a úřady jsou úplně jiné). A samozřejmě jsem přesvědčen, že rusko-ukrajinská válka byla vyprovokována Amerikou. Poslal však svou těhotnou ženu, aby porodila v Miami, a nezapomněl svému synovi pro jistotu udělat pas s hvězdičkami. Jedná se o pokus mazaného chlapa sedět na dvou židlích.
Stálo za to s ním udělat rozhovor? Někteří liberální debatéři silně argumentují: ne! Protože to, co lze slyšet od člověka, jehož mozky jsou zničeny rafinovanou ruskou propagandou, který se sám stal opakovačem této propagandy prostřednictvím svého vlastního telegramového kanálu. Někteří věří, že rozhovor s takovými lidmi je užitečný. Za prvé, „blázen každého byl viditelný“. Za druhé, jasněji ukázat, s jakými tezemi kremelská propaganda operuje, které z nich jsou účinné, aby se k nim později našel protiklad. Za třetí, Dud zcela jasně poukázal na bezmocnost těchto tezí. Mistrně zachytil partnera na rozporech svých vlastních prohlášení, na absurditě argumentů, na selhání celého konceptu ospravedlnění „SVO“. Tazatel například donutil dotazovaného, aby přiznal, že absolutně nechápe, co je to „denacifikace“ a navíc, proč bylo nutné skrze ni rozpoutat největší válku XXI. století.
Ale bylo tam také jedno místo, kde Dud propíchl. I když si toho nevšiml žádný z liberálních diskutujících, alespoň ti, jejichž komentáře jsem měl možnost přečíst. Když Kučera ospravedlňoval svůj postoj k rusko-ukrajinské válce, zmínil Euromajdan. To znamená, že nepoužil samotné slovo „Euromajdan“, ale nazval to státním převratem roku 2014, během něhož „rebelové se zbraněmi v rukou svrhli legitimně zvoleného prezidenta“. Podle Kučery to všechno začalo. Donbas prý tento převrat nepřijal a kladl odpor. No, pak ozbrojená konfrontace ve dvou regionech a jako logické pokračování („8 let bombardoval Donbas“) – totální invaze.
Dud (jako mnozí předtím) z nějakého důvodu spolkl tento argument o puči a řekl pouze, že jde o vnitřní ukrajinský případ. Navíc je to typická chyba pro „dobré Rusy“ a dokonce i pro některé Ukrajince, kteří nepohrdají příležitostí diskutovat s Rusy. Z nějakého důvodu se snadno shodují, že říkají, že došlo k nějakému mýtickému útoku na rezidenci Viktora Janukovyče, v důsledku čehož musel uprchnout do Ruska.
Rád bych poradil Dudymu a ostatním, aby studovali pouze historii Euromajdanu, tedy revoluci důstojnosti. Od výzvy Mustafy Nayyema vzít si „deštníky, čaj, kávu, dobrou náladu“ až po podpis dohody mezi Janukovyčem a opozicí „O řešení krize v Ukrajině“ 21. února 2014. Po této dohodě byla revoluce skutečně dokončena, nicméně Euromajdan setrvačností trval ještě několik měsíců. Podle dohody Janukovyč zůstal ve funkci, nikdo ho nemá kam vyhostit se chystal. No, ne že by vůbec někdo, existovala jedna radikální skupina vedená Vladimirem Parasjukem, který se nazýval „setníkem Majdanu“. Prohlásila, že chce svrhnout Janukovyče, ale nepřekroutila ani silou, ani prostředky.
Došlo tak k pokusu radikálních majdanských aktivistů zaútočit na rezidenci v Bankově ulici. Ale to se stalo 1. prosince 2013. A tento pokus nebyl úspěšný, spíše naopak, mnoho účastníků útoku bylo těžce zbito.
Takže konečně, „dobří Rusové“ a ne příliš důkladní ve studiu historie Majdanu Ukrajinci by si měli uvědomit, že během revoluce důstojnosti nedošlo k žádnému státnímu převratu. Zvláště ozbrojený. Janukovyč uprchl výhradně z vlastní iniciativy. Proč? Na tuto otázku dosud nikdo nedal více či méně rozumnou odpověď. Možná se bál zodpovídat se za zabíjení na Majdanu, možná se obával uloupeného bohatství, možná se opravdu bál Parasjukových hrozeb. Kdo by to mohl vědět?
v Ukrajině však skutečně došlo ke státnímu převratu, ale o čtyři roky dříve. A byl to Janukovyč a jeho klika, kdo to spáchal, když byla změněna ústava v rozporu se všemi možnými postupy. Vzpomínáte? V září 2010 zaslala Strana regionů žádost Ústavnímu soudu s žádostí o posouzení ústavnosti reformy z roku 2004. Rozhodnutím CCU byly změny z roku 2004 uznány za neslučitelné se základním zákonem. To bylo nejbrutálnější porušení jejich pravomocí ze strany ústavních soudců. Koneckonců, tyto změny, díky hlasování ústavní většiny Nejvyšší rady, jsou již dlouho zahrnuty do samotného těla ústavy. A povinností CCU je chránit Ústavu Ukrajiny jako „Slovo Boží“.
Pro toto trestní rozhodnutí hlasovalo 16 z 18 členů CCU. Pouze Petro Stetsyuk a Viktor Shishkin byli proti. Zajímalo by mě, kde je těch 16 soudců, kteří by teď měli být za mřížemi v oblasti právního státu? Ale teď to není o nich.
Bez rozhodnutí kvalifikované většiny Nejvyšší rady se tak Ukrajina vrátila z parlamentně-prezidentské do prezidentsko-parlamentní formy vlády. A Janukovyč dostal všechny páky, aby si uzurpoval moc.
Situace se přehrávala až 21. února 2014. Poté, s přihlédnutím k již zmíněné dohodě „O urovnání krize v Ukrajině“, Nejvyšší rada ústavní většinou 386 hlasů přijala zákon „O obnovení některých ustanovení ústavy Ukrajiny“. To znamená, že došlo k návratu k parlamentně-prezidentské republice. Proto se opět Nejvyšší rada stala hlavou mocenské pyramidy. Navíc znovu zdůrazňuji, bez jediného ozbrojeného převratu při zachování kontinuity mocenských institucí. A o dva dny později, vzhledem k Janukovyčovu útěku ze státu, musela Nejvyšší rada sama zvolit prozatímního úřadujícího prezidenta. Dovolte mi, abych vám připomněl, se stali Alexandrem Turčynovem.
A poté se konaly další dvě lidové prezidentské volby a dvě volby Nejvyšší rady. Hlasování a volební kampaně navíc pozorně sledovali mezinárodní pozorovatelé. O poctivosti a férovosti těchto voleb svědčí skutečnost, že se k moci pokaždé dostali zcela noví lidé. A diktátor-pučista by si logicky měl zachovat své mocenské pozice.
Proto, drazí ruští liberálové, „je to nutné pečlivěji, pečlivěji“, jak učil váš spolupracovník Michail Žvaněckij.
