Od obnovení ukrajinské nezávislosti vládnoucí elity soustavně prokazují chování obětí. Nepochopitelná iracionální touha po pacifismu a úplném odzbrojení byla z nějakého důvodu prezentována jako velký zahraničněpolitický úspěch a příspěvek státu k věci globální bezpečnosti. Ve snaze o status neutrální a velmi mírumilovné země ukrajinské politické elity zapomněly jak na historické ponaučení, tak na realitu.
Začátkem prosince je zvykem zmínit jeden z nejabsurdnějších a nejbezcennějších mezinárodněprávních aktů – Budapešťské memorandum. Tento dokument je však jen špičkou ledovce aktivit tehdejších ukrajinských úřadů postrádajících logiku a zdravý rozum. Zřeknutí se jaderného statusu ze strany Ukrajiny je do značné míry vynuceným krokem. Spolu s opuštěním jaderných zbraní se však rozhodli zbavit se jak raket dlouhého doletu, tak strategického letectva. Vlna pacifismu, která zachvátila ukrajinské vládnoucí kruhy od počátku 90. let, zanechala stát bez moderních útočných zbraní před nadcházející ruskou invazí.
Likvidace útočných zbraní, které Ukrajině nyní tolik chybí, trvala asi 10 let. Pokud byl Kyjev pod vážným tlakem Spojených států a Ruska ohledně zničení jaderných zbraní, naše politické vedení učinilo tento krok spíše z vlastní iniciativy. Byla zde příležitost zachránit alespoň některé rakety s doletem do 2500–3500 km nebo nějaké množství strategického letectva. Ukrajina se však rozhodla, že jaderné odzbrojení nestačí. Je nutné opustit jiné zbraně. Washington a Moskva takové gesto dobré vůle jen uvítaly.
V letech 1996–1999 Ukrajina zlikvidovala 29 strategických raketových nosičů (10 Tu-160, 19 Tu-95MS) a 487 střel s plochou dráhou letu Ch-55. V letech 1999-2000 náš stát převedl 8 střel s plochou dráhou letu Tu-160, 3 Tu-95MS a 581 střel s plochou dráhou letu Ch-55 do Ruska jako součást splácení ukrajinského dluhu za dodaný zemní plyn. V roce 2000 Ukrajina dala Rusku 386 raket X-22. V letech 2002-2006 bylo na leteckých základnách v Mykolajivu, Poltavě, Pryluky a Bílé Cerkvě zlikvidováno 60 Tu-22M (43 Tu-22M3 a 17 Tu-22M2), které byly ve výzbroji letectva a letectva ukrajinského námořnictva. Na letecké základně Ozerne u Žytomyru bylo zničeno 423 střel s plochou dráhou letu Ch-22, které mohly zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 300 km. A 27. ledna 2006 se na letecké základně Poltava konala demonstrace posledního – šedesátého – strategického bombardéru-raketového nosiče Tu-22M3.
Ukrajina na světových platformách byla často dávána za příklad jako stát, který se dobrovolně vzdal jaderných zbraní. Věřilo se, že to bude pobídka pro ostatní země a dotlačí je k odzbrojení. Z nějakého důvodu však nebyli žádní lidé ochotní následovat ukrajinskou cestu. Ukrajina byla osamělá na cestě redukce armády, zapomínala na trpké lekce své vlastní historie a nevšímala si vnějších hrozeb.
Ukrajinskou politiku v oblasti zajišťování národní bezpečnosti od vyhlášení nezávislosti lze nazvat obětí. Je to chování potenciální oběti, která dělá vše, aby svedla agresora k invazi. Vytváří podmínky, které tlačí útočníka k útoku. Je snadné zažít minulost a události současnosti. Nevěnuje pozornost procesům, které probíhají v sousední zemi a ve světě. Neustále snižuje výdaje na obranu a stává se atraktivním cílem pro útok.
Průběh odzbrojení, který začal po vyhlášení nezávislosti, nezpůsobil ukrajinským orgánům mnoho vnitřních problémů. I když to byl zejména odraz neefektivní práce, korupce a prosté neochoty rozvíjet vlastní ozbrojené síly. Vždy bylo možné vysvětlit zbídačené a naivní společnosti, že je lepší utrácet peníze na důchody, dávky a sociální sítě než financovat vývoj raket a výrobu zbraní. Když státní rozpočet nemá dost peněz na zaplacení plynu, je vždy snazší najít výmluvy, proč ukrajinští piloti nevzlétnou do vzduchu ve svých letadlech. Proces ničení strategického vojenského letectví obecně může být prezentován jako slavnostní a slavnostní. To bylo provedeno za účasti mezinárodních partnerů. A protože většina lidí byla uchvácena mýty o „bratrském ruském lidu“, úřady se ani nemusely příliš namáhat, aby ospravedlnily převod střel s plochou dráhou letu nebo strategických bombardérů do Ruska.
Budapešťské memorandum, eliminace strategického vojenského letectví a opuštění raket schopných zasáhnout cíle na vzdálenost až několika tisíc kilometrů – to vše by se mohlo stát pouze se zemí, jejíž vedení nedostatečně vnímá realitu a ignoruje zřejmá fakta. Touha státu, který opakovaně ztratil svou nezávislost kvůli nedostatku vlastní armády a agresi svých sousedů, odzbrojit je podivně vnímána. Je nemožné, s pomocí logiky a zdravého rozumu, vysvětlit touhu politických elit národa, který trpěl hrůzami genocidy a hromadného ničení, učinit pacifismus a neutralitu základem mezinárodní politiky a postoje.Sebepoškozování ve světě.
A jak by mohly být ignorovány revanšistické nálady Moskvy, aby se oživilo impérium, které bylo viditelné i v roce 1990? A nešlo o ojedinělé výroky ruských marginálních politiků. V květnu 1992 učinila Nejvyšší rada Ruské federace (nyní Duma) oficiální prohlášení, že zákon o předání Krymu Ukrajině nemá žádnou právní sílu. Současně začalo vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny a podněcování vedení Autonomní republiky Krym k neuposlechnutí Kyjeva. V červenci 1993 se Nejvyšší rada agresorské země rozhodla udělit Sevastopolu status města Ruské federace. V září 1993 ztratila Ukrajina většinu černomořské flotily v důsledku dohod Massandra podepsaných pod tlakem Kremlu. A došlo také ke zpoždění v uznání státní hranice Moskvou, neustálým prohlášením ruských politiků, kteří zpochybňovali suverenitu a územní celistvost Ukrajiny, tlaku a hrozeb.
Nemusíte být vynikajícím analytikem, abyste nepochopili nebezpečí, které pro Ukrajinu představuje existence Ruské říše v jakékoli její formě. Zdá se však, že Ukrajině tehdy vládli lidé daleko od reality. Byli příliš líní, aby dokonce studovali historii svého lidu a zjistili, co vedly iluze o míru, pacifismu a odmítnutí vlastní armády v XX století. Mít souseda poblíž, který vám opakovaně vzal nezávislost, který zničil miliony Ukrajinců, neustále zpochybňoval právo na vaši existenci a nepřijal opatření pro vaši vlastní bezpečnost v budoucnu, je sebevražedná taktika. Neutralita a odzbrojení nezachrání před sériovým vrahem, nedotkne se jeho srdce. Ale určitě vyprovokují nový akt agrese. Kdyby Izraeli po získání nezávislosti v roce 1948 vládli politici podobní ukrajinskému modelu z roku 1990, dávno by ztratil suverenitu.
V celé své historii Ukrajina nikdy neměla imperiální ambice a neohrožovala existenci jiných států. Ale ještě před získáním nezávislosti jsme z nějakého důvodu začali dokazovat celému světu naši mírumilovnost a neutralitu. Projevte připravenost k jedinečným gestům dobré vůle. Deklarace státní suverenity z roku 1990 uvádí: „Ukrajinská SSR slavnostně vyhlašuje svůj záměr stát se v budoucnu trvale neutrálním státem, který se neúčastní vojenských bloků a dodržuje tři nejaderné principy: nepřijmout, nevyrábět a nezískávat jaderné zbraně.“ Podivné závazky pro zemi, která ještě nezískala svobodu a jednou ji ztratila v důsledku vnější agrese.
Pokud někdo v předvečer rozpadu SSSR potřeboval prokázat svou schopnost být adekvátním členem světového společenství, pak jen Rusko. Moskva by se měla zavázat k mírumilovnosti, dodržování mezinárodního práva a vzdání se jaderných zbraní. Ale pacifismus rozhodně není něco, co by potřeboval především národ, který se snaží oživit svou suverenitu po staletích bez státní příslušnosti.
