V září 2008 jsem měl příležitost udělat rozhovor s tehdejším místopředsedou gruzínské vlády Giorgim Baramidzem. Setkali jsme se s ním na ekonomickém fóru v polském městě Krynica. V té době právě skončila horká fáze rusko-gruzínské války, která kavkazské zemi přinesla smrt, zničení a ztrátu území. Západ pak souhlasil s ostudnou „Sarkozy-Medveděvovou dohodou“, která ve skutečnosti zaznamenala realizaci ruských imperiálních zásahů.
Hlavní věc, kterou jsem se chtěl od pana Baramidzeho dozvědět, byly motivy akcí Tbilisi v předvečer útoku na Cchinvali, hlavní město Jižní Osetie. Koneckonců bylo jasné, že Moskva provokovala Tbilisi, aby jako první zahájila nepřátelství, aby se později Kreml mohl prezentovat jako „osvoboditel“ jihoosetinských území provedením „zvláštní operace“ se zlým názvem „Vynucení míru“.
Pan vicepremiér se jízlivě usmál. Ukázalo se, že to není poprvé, co zde slyší tuto otázku. „Myslíš, že jsme měli jiné východisko? Pokud ano, velmi se mýlíte. Protože jak vypadala situace: Rusové a proruští ozbrojenci metodicky ostřelovali gruzínské osady z území Jižní Osetie dělostřelectvem. Vydrželi jsme dlouho, pozvali jsme západní pozorovatele, aby zaznamenali zločiny. Přišli na místo, tikali jazyky, řekli ah-yay-yay, vyhrožovali prstem směrem k Rusům. A to byl konec reakce Západu. Když ostřelování zesílilo a stalo se nesnesitelným, neměli jsme jinou možnost, než provést vojenskou operaci,“ vysvětlil mi Giorgi Baramidze.
To je taktika Kremlu a je to výhoda západních mírových sil.
Nakonec my Ukrajinci máme podobnou zkušenost – krymštinu, která je do jisté míry zrcadlem zkušenosti z Jižní Osetie. Na konci února 2014 bylo na nejvyšší politické úrovni rozhodnuto tolerovat a nereagovat na provokace Rusů. Jak to dopadlo? Okupace a anexe Krymu, navzdory skutečnosti, že jsme disponovali poměrně silnou vojenskou silou na poloostrově.
Proč jste si vzpomněl na všechny tyto, můžete říci „starověké příběhy“? Protože v článcích evropských politiků a expertů, v komentářích západních partnerů na sociálních sítích, stále musíme narazit na následující tezi: říkají, ano, jsme pro Ukrajinu, plně ji podporujeme v konfrontaci s ruskou agresí, ale… Ale mohli jste se vyhnout této hrozné válce, těmto destrukcím, úmrtím. Jen bylo nutné udělat určité ústupky („přestat střílet“, „sejít se někde uprostřed“).
Například post na facebookové stránce bývalého přispěvatele Romana Dubaseviče (naše publikace se o tom opakovaně zmínila). Rodák ze Lvova se dlouho přestěhoval do Německa, nyní pracuje jako profesor na univerzitě v Greifswaldu. V předvečer totální invaze tvrdil:
„Geopolitická neutralita Ukrajiny, zvláštní status Donbasu a dokonce i pseudovolby vypadají jako extrémně bolestivé, nemožné kroky. Zejména na pozadí již tak strašlivé ceny zaplacené za válku na Donbasu a zakořenění civilizované budoucnosti Ukrajiny. Zároveň: nejsou to nejprozíravější reakce, vzhledem k strašlivé ceně, kterou již Ukrajina zaplatila? Zatím nejlepší poučení z tragických událostí? Není schopnost přijmout komplexní kompromis projevem skutečné politické zralosti a evropské subjektivity? A nedal by alespoň nějakou šanci, aby se vyhnul opakovanému masovému krveprolití, ekonomickému a sociálnímu kolapsu? Za takové kýžené snížení napětí a návrat k nedokonalému normálnímu stavu, k mírovým záležitostem? Proč dopustit, aby skromná šance na dlouhodobou mírovou politickou hru vážila méně než zaručená katastrofa? A mohou tyto kroky tak radikálně ovlivnit řešení těch četných úkolů, které určují civilizovanou cestu rozvoje země, bez ohledu na to, co nazvat – evropskou nebo globální? Dominuje hrdinský kód ukrajinské kultury, její mučednictví (Kruty, Cholodnyj Jar, kryivka…) ukrajinské vitalitě? Stojí životy tisíců, ne-li milionů Ukrajinců a Rusů za tento geopolitický poker?“
Krásně napsané, že? Dokonce i srdce se snaží podlehnout „špatnému míru“ místo „dobré válce“. Možná opravdu stálo za to udělat ústupky Kremlu, aby se předešlo této strašlivé válce? Mysl však říká: absolutně ne. Protože ústupky, jak se ukázalo, by nedaly nic nejen z hlediska zachování ukrajinské suverenity, ale dokonce i života Ukrajinců, existence ukrajinského národa, ukrajinské kultury. Protože už máme tak trpkou zkušenost.
Předpokládejme na chvíli, že Ukrajina, tedy její vedení, souhlasilo s tím, že vyhoví všem požadavkům Kremlu, které pan Dubasevič popsal ve svém příspěvku. Jak by se události vyvíjely později? Odpověď na tuto otázku poskytl člen korespondent Královského institutu obrany a bezpečnosti výzkum Alexander Danylyuk. On je mimochodem spoluautorem onoho slavného Zpráva The Royal Institute of United Services v Londýně (RUSI), která podrobně analyzuje první polovinu rusko-ukrajinské války. V rozhovoru Rádio NV Zejména pan Danyljuk tvrdí, na základě konsensuálního hodnocení ukrajinské zpravodajské komunity, že Rusové se uchýlili k totální invazi v rozporu se svými plány, které identifikovali na začátku. Vysvětlil, co bylo toto konsenzuální hodnocení:
„Skutečnost, že Rusové se samozřejmě připravují na vojenskou invazi, ale Rusové si uvědomili neschopnost pouze kvůli vojenské složce vyhrát tuto invazi, potřebovali vnitřní destabilizaci Ukrajiny, což by výrazně oslabilo schopnost ozbrojených sil plnit své úkoly, stejně jako obecně destabilizovat systém veřejné správy.
Jedna z verzí (měla mnoho indikátorů, že [доводили], že tato verze má právo na existenci) naznačil, že celý scénář, počínaje hromaděním ruských vojsk na hranicích Ukrajiny rok před invazí (ve skutečnosti byl zaměřen na vytvoření předpokladů pro destabilizaci), je ruským plánem [який був спрямований на] donutil Západ přinutit Ukrajinu, aby přijala požadavky, které pak Putin předložil Ukrajině.“
Vzpomeňte si, co Putin požadoval od Ukrajiny. Za prvé, uznání Krymu jako ruského, provádění politické části minských dohod ze strany Kyjeva, aniž by Rusko splnilo (svou) bezpečnostní část. Veřejné odmítnutí ukrajinského vedení vstoupit do NATO, demilitarizace Ukrajiny. A řada méně významných požadavků. Z pohledu Moskvy to měl být „kompromis“.
K čemu by realizace tohoto plánu appeasementu nakonec vedla? K úplné destabilizaci Ukrajiny, se kterou Kreml počítal. Zde je, jak Oleksandr Danyliuk popsal další vývoj podle ukrajinské zpravodajské komunity:
„Ve skutečnosti to byla podmínka destabilizace. Jasně pochopili, že takové ústupky by byly pro ukrajinskou společnost zcela nepřijatelné. Takové ústupky budou fungovat jako spouštěč protestů a – zcela přirozených. Výpočet byl na základě reflexivní kontroly a nepřípustnosti jako takové. Na pozadí těchto protestů, které se měly konat, Rusové plánovali radikalizovat tyto protesty svými agenty a dalšími zástupci zvláštních služeb a speciálních sil Ruské federace. Přiveďte je na úroveň ozbrojené konfrontace. A v rámci těchto protestů je také na vlajce protestujících, aby přijali opatření i k fyzické likvidaci nejvyššího státního vedení Ukrajiny.“
Proto by se Ukrajina bez nejvyššího státního vedení, zachvácená masovými protesty, stala snadnou kořistí ruských imperiálů. A Západ by zde nemohl pomoci. Protože, za prvé, neměl bych se s kým spojit. A za druhé, je nepravděpodobné, že by měl touhu podporovat nestabilní, vzpurnou zemi.
Často bylo možné slyšet posměch některých expertů na pohovky o Vladimiru Putinovi, že, jak říkají, neměl „plán B“, pokud by jeho „speciální operace“ neproběhla podle plánu. A „pokazila“ se vlastně od prvních hodin invaze. Nyní bylo jasné, že tato totální invaze byla „plánem B“. „Plán A“ sice také počítal s uchvácením Ukrajiny, zbavením její subjektivity a faktickou likvidací ukrajinského národa, ale způsobem mnohem jednodušším a méně nákladným ve všech ohledech pro Rusko. Ačkoliv, jak již víme ze zkušeností z Buchu a dalších neobsazených území, tento scénář není v žádném případě méně krvavý. Ukrajinské vedení se naštěstí nenechalo zlákat mírovým lákadlem Kremlu.
