Mnoho lidí zná Andriy Zholob jako populární rozhlasový moderátor, sólista a kytarista lvovské pancroc kapely „Beton“ a hostitel různých akcí. Kromě toho pracuje téměř 20 let jako traumatolog v klinické nemocnici Lvovských železnic. Právě jako zdravotník dostal v květnu předvolání – a už asi šest měsíců zachraňuje životy ukrajinských vojáků v horkých místech.
Andrej je velitelem lékařské roty jedné z leteckých útočných brigád. Říká, že pro lékaře ve válce je to jednodušší, protože dělají svou práci, stejně jako v mírovém životě, „jen tady na vás stále střílí paralelně“. Pracovní dny jsou velmi odlišné: v některých můžete plivat několik hodin do stropu, v jiných – od rána do noci provádět složité operace pro těžce zraněné vojáky. Pro psychickou relaxaci začal Andriy vést jakýsi válečný deník na Facebooku pod hashtagem #запискидокторажолобаa po večerech hraje kolegům na kytaru.
Mezi pacienty se nás Andriy Zholob zeptal, jak se dokázal přizpůsobit válce, co tam nejvíce chybělo a co se změnilo v jeho vnímání lidí a světa poté, co byl v zóně aktivního nepřátelství.
***
Jaké myšlenky jste měl 24. února? Pochopili jste, že můžete být mobilizováni, a byli jste na to připraveni?
Pravděpodobně nikdo nemůže být připraven na válku. 24. února jsem byl jako většina Ukrajinců ve stresu. S manželkou jsme se dívali z oken, protože to vypadalo, jako by teď po ulici začaly jezdit tanky. Podvědomě jsem mobilizaci chápal, ale nevyhledával jsem ji, protože jsem svůj život s armádou nikdy nespojoval. Ale když přišlo předvolání, proč bych utíkal pryč? To by nebylo mužné. Šel jsem studovat – a tak začala moje přeměna z civilního lékaře na vojenského.
Před mobilizací jste se zabýval takovou jemnou ukrajinizací pacientů. Jak to začalo? Jak na to lidé reagovali?
Když na začátku totální invaze začal příliv přistěhovalců, mnozí z nich byli na cestě zraněni, někteří měli chronické nemoci a obrátili se na nás o lékařskou pomoc. Velmi často u takových pacientů byla první otázka: „Mohu mluvit rusky?“. Řekl jsem: „Zkusíme ukrajinštinu společně?“ – a ukázalo se, že téměř každý člověk ví, jak mluvit ukrajinsky, hlavní věc je zkusit. Nebyli tací, kteří by na tento návrh nějak ostře reagovali. Navíc jsem si nedal za úkol zlomyslně na tom trvat.
Co jste si s sebou do války odnesl?
Vzal jsem si spoustu svého turistického vybavení. Od mládí často chodím do hor a pochopil jsem, že tady by se to všechno hodilo. I teď chodím v pohorkách, dokud není zima mrazivá. Také jsem si vzal malou kytaru, protože bez ní nejsem nikde. Vzal jsem si zásobu hudby na svůj telefon a neustále sleduji čerstvá metalová alba. Nemám pocit, že jsem se úplně oddělil od mírumilovného života a že musím trpět ve válce – to není o mně.
Foto z Facebooku od Andriy Zholob
Máte speciální hodiny, když hrajete na kytaru?
Mám zvláštní náladu. Oni (další kytaru později Andrejovi darovali jeho příbuzní) Viší na hřebíky nad postelí, a teď jsem přišel z recepce, mám náladu – něco hrálo, zpívalo se a kluci požádali o něco jiného na hraní – a takový improvizovaný koncert po dobu půl hodiny může být snadný.
Co vám kromě rodiny nejvíce chybí?
Pro klidné, neuspěchané snídaně, protože tady obvykle musíte běžet někde ráno. Chybí mi každodenní rituály, například přijít z práce a sednout si, relaxovat sama. Sami sem vůbec nechodíte – kromě toalety a sprchy. Také mi chybí zkoušky a koncerty, protože naše hudba právě začala nabírat na obrátkách a válka tento proces přerušila. Chybí mi Play Station, pro přátele, s nimiž můžete mluvit o ničem, pro barevné oblečení, protože chůze každý den ve stejné formě je druh potěšení.
Jste velitelem zdravotnické roty letecké útočné brigády. Jaká je vaše denní rutina?
Jsem ambulantní a v 9:00 musím být na pracovišti. Vojáci ke mně přicházejí po úrazech na doporučení zotavení, lidé s domácími zraněními, protože ve válce také padají ze schodů a otáčejí nohy. Když máme hodně zraněných, jdu na operační sál a odstraňujeme šrapnely, překrýváme kovové konstrukce na zlomených kostech atd. Někdy se to stává hodně. Například, včera jsem šel do práce v 9:00 a vrátil se po 21:00. Někdy naopak můžete sedět nečinně několik hodin. Specifika mé práce jsou taková, že bych raději seděl trvale bez ní.
Jak moc se to liší od vaší práce v nemocnici v klidném životě?
Bojové trauma ve skutečnosti nemá nic společného s klidným životem, takže když říkají, že lékaři ve válce získávají zkušenosti, není to úplně pravda. Ale chápu, že teď budu mít jiný přístup k vytvoření lékárničky – bude kompletní, s turnikety, se správnými léky pro nouzovou lékařskou péči. Pokud máte vhodné prostředky v prvních 5-10 minutách po zranění, zaručujete 80% spásu člověka.
Jaké byly nejtěžší dny ve válce?
Zrovna včera jsem musel amputovat obě nohy mladému klukovi. Pak jsme mluvili s jiným chirurgem, že pokud nebudeme mít čistě pracovní přístup k takovým situacím, můžeme se zbláznit. Ale chápu, že je před námi ještě hodně práce pro rehabilitology, psychology a společnost, aby takové lidi přijali, ne aby s nimi zacházeli jen s lítostí, aby si pamatovali, že jsou titáni, kteří obětovali své zdraví v zájmu vlasti.
Takové lidi budeme muset psychologicky i fyziologicky vrátit jak do práce, tak do běžného života. Příklady předchozích válek ukazují, že mezi takovými traumatizovanými je mnoho případů sebevražd, rozbitých rodin. Zdá se mi, že naše společnost si ještě plně neuvědomuje, čemu bude muset čelit. A snažím se psychology propojit s naší prací. Nemůžete na to zavírat oči, protože „kozáci a Vikingové neměli psychology“: žijeme v XXI století.
Říkal jste, že už máte pracovní postoj k válce. A kdy k této změně došlo?
Když jsem dorazil na pozici, byl to jen protiútok v Chersonské oblasti, mnoho vážně zraněných bylo neseno a změna se skutečně stala okamžitě, nebyl tam žádný šokový moment. Ve skutečnosti, na rozdíl od armády, která je mistrem nebo farmářem v mírovém životě, není pro lékaře tak těžké pochopit jejich místo ve válce. Jasně chápete, že zachraňujete zdraví a život, stejně jako v době míru, jen zde se na vás stále střílí paralelně.
Když jste šel do války, začal jste si vést jakýsi deník v Facebook. Proč? Pomáhá vám to nějak?
Můžeme říci, že mluvím takhle, je to moje psychická úleva, která se z nějakého důvodu náhle stala zajímavou pro ostatní lidi. Neměl jsem v úmyslu to napsat deník A nečekal, že se o někoho bude tolik zajímat. Ale protože mě to zajímá, používám ji k tomu, abych ukázal lidskou tvář války – jak na straně obětí, tak na straně lékařů a dalších lidí, kteří jsou v tomto pekle.
Co vám ještě pomáhá, abyste se tam nenechali zmást? Kytara taky, pravděpodobně.
Více Netflix, TikTok, nová alba ve světě metalové hudby, růžová hudba, telefonní zábava. Přečtu spoustu textů, recenzí v angličtině, každý den vybírám slovo, které se ještě nestalo, hledám zajímavé odbočky, a tak vytahuji jazyk. Také pro ně dobře spím: téměř každý ví, jak vařit v ústech, takže se gastronomicky těšíme. Také slavíme všechny svátky, všechny narozeniny, scházíme.
Nedávno jste byl poprvé na dovolené. Co se mu podařilo?
Hodně objímal svou ženu a děti, hrál na PlayStationu, chodil na návštěvy, slavil narozeniny, chodil na zkoušku a jeho žena – na rande. Kromě toho moje žena zorganizovala celou rodinu, aby pro mě před kalendářním uspořádala improvizovaný Štědrý večer. Podařilo se mi odehrát koncert a vydělat peníze na opravu reanimobilu naší lékařské společnosti. Cestoval také do skladů a dobrovolníků, s nimiž se dohodl na různých užitečných věcech pro medrotu. Za 10 dní byl takový maraton propuštěn.
Foto z Facebooku od Andriy Zholob
Po válce jste žil v poklidném životě. Jaké změny jste na sobě zažili?
Velmi ostře reaguje na „“ na silnici. Obecně byla velká touha porazit špatné lidi, možná s tím budete muset později pracovat. Byl tu také strach z davu. Chodil jsem na představení svých dětí do opery a tam bylo hodně dětí s rodiči, učiteli. Uvědomil jsem si, že mi divoce buší srdce, zaplavuje mě pot, protože kdyby sem dorazila raketa, bylo by tam moře mrtvých a bylo by těžké někoho zachránit, včetně mé rodiny.
Když jsem přišel domů na dovolenou, převlékl jsem se do domácí kombinézy, vzal si šálek. Nebyl to žádný bolestivý přechod s některými hroznými sny. Možná na mě ještě čeká.
A co pro vás už nebude stejné jako předtím, po skončení války a návratu domů?
Budeme mít jakousi „veteránskou sektu“ – velmi zvláštní postoj k těm, kteří byli také ve válce. Není to o pohrdání těmi, kteří nebyli ve válce, ne, bude to jen jako řád bratrství, „ty a já jsme stejné krve“. Bude to navždy. Navíc už nebudu mít tak nechutný postoj k armádě, jako byla dříve – k této postsovětské armádě s dědečkovstvím, nedostatkem zbraní a dalšími.
Nikdo tady nemluví o politice. Politika je hra lidí v mírumilovném světě a já ji pravděpodobně už nikdy nebudu moci brát vážně. Ve válce mnozí chtějí získat nějaké politické dividendy a zde s tím začínáte zacházet s ironií. Je to slupka, která se na vás drží v klidném životě, něco nedůležitého. A ve válce je všechno buď černé, nebo bílé.
Chcete tomuto mírumilovnému světu sdělit něco důležitého?
Čekej na nás, miluj nás – je to pro nás velmi důležité. Nevolejte často, protože je často nemožné odpovědět na volání ve válce, ale psát hodně, posílat gify, memy, odkazy na filmy. Dokonce i ti nejbrutálnější muži zde potřebují tuto pozornost. Vrátíme se co nejdříve.
