Co kombinuje data 7. října a 10. prosince? Mír a prezident Ruska.
Dne 7. října 2022 Nobelův výbor norského parlamentu identifikoval letošní laureáty obránců lidských práv, kteří vzdorují Putinově diktatuře. A stalo se to v 70. letech narození Vladimíra Vladimiroviče.
To však nebylo to, co ovlivnilo rozhodnutí výboru, ale válka. Vítězové byli vybráni v osmém měsíci ruské invaze na Ukrajinu. V té době už svět věděl o válečných zločinech, jako bylo zabíjení civilistů v Buči, ruská armáda srovnala Mariupol se zemí, miliony lidí prošly filtračními tábory a zprávy o mučení ukrajinských vězňů byly běžné.
10. prosince, v den výročí smrti Alfreda Nobela, se vítězové jeho ceny zúčastnili medailového ceremoniálu.
Nobelův výbor vzal na vědomí instituce a aktivisty ze tří zemí, které jsou nyní rozděleny frontou, ale sjednoceny bojem za lidská práva – ruské společnosti „Memorial“, ukrajinského Centra pro občanské svobody a běloruského politického vězně a zakladatele Centra pro ochranu lidských práv „Vjasna“ Alese Bialjackého. „Nositelé Mírové ceny zastupují občanskou společnost ve svých zemích. Po mnoho let prosazovali právo kritizovat úřady a chránit základní práva občanů. Vynaložili pozoruhodné úsilí, aby zdokumentovali válečné zločiny, porušování lidských práv a zneužívání moci. Společně demonstrují význam občanské společnosti pro mír a demokracii,“ odůvodnil své rozhodnutí Nobelův výbor.
Laureáti
7. října byl předseda správní rady Memorialu Jan Rachinsky spolu s významnou částí svého týmu u moskevského soudu, kde byl vydán rozsudek o vyvlastnění ve prospěch stavu budovy v centru Moskvy, kde se po mnoho let nacházelo sídlo organizace a kde je uložen jedinečný archiv dokumentů více než tří milionů obětí Stalinova teroru. Není divu, že „Památník“ je nazýván „svědomím Ruska“ – více než 30 let připomínal Stalinovy zločiny, gulagy, Katyň, stejně jako moderní válečné zločiny v Čečensku. Jedním z jejích zakladatelů byl akademik, nositel Nobelovy ceny míru z roku 1975 Andrej Sacharov. Takže Memorial přežil pád sovětského impéria, ale nepřežil pokus o obnovu Putinova impéria.
Téměř před deseti lety byla asociace ruskými úřady zařazena na černou listinu jako „ohrožující společnost“. V roce 2014 získalo Centrum pro lidská práva Memorial status zahraničního agenta a o dva roky později byla tato pochybná čest udělena celé Mezinárodní historické, vzdělávací, charitativní a lidskoprávní asociaci „Memorial“. Status zahraničního agenta je určen především pro úřady ke stigmatizaci nepřátel státu. Uděluje se každému, kdo má jakýkoli příjem ze zahraničních zdrojů. V případě Memorialu, který opakovaně obdržel zahraniční vědecké granty na historický výzkum a ochranu lidských práv, stejně jako otevřeně hovořil o Stalinových a Putinových zločinech, byla konfrontace s Kremlem jen otázkou času.
Konečná likvidace lidskoprávní organizace proběhla v prosinci loňského roku rozhodnutím Nejvyššího soudu Ruské federace. Dva měsíce před invazí na Ukrajinu a souběžně se zfalšovaným procesem s jedním z historiků Memorialu, šéfem karelské větve Jurijem Dmitrievem, který byl obviněn z pedofilie v politicky nařízeném procesu a odsouzen k 15 letům v přísně střežené kolonii. Nejvyšší soud shledal spolehlivým tvrzení prokuratury, že Memorial „vytváří falešný obraz SSSR jako teroristického státu, ospravedlňuje a rehabilituje nacistické zločince“. Prokurátor se také řečnicky zeptal: „Proč bychom my, potomci vítězů, měli sledovat pokusy o rehabilitaci zrádců vlasti?“
Likvidace Memorialu umožnila Putinovi neskrývat, že se vrací k totalitě. Ještě předtím maska spadla z tváře jeho spolupracovníka Alexandra Lukašenka. V srpnu 2020 tak bezostyšně zfalšoval výsledky prezidentských voleb, že Bělorusové masově vyšli protestovat do ulic. Protestů se zúčastnil také Ales Bialjackij, který „zasvětil svůj život podpoře demokracie a mírového rozvoje ve své zemi“, jak Nobelův výbor zdůvodnil své letošní rozhodnutí.
Bialyatsky je jedním z iniciátorů demokratického hnutí v polovině roku 1980, tedy v době perestrojky Michaila Gorbačova (nositele Nobelovy ceny míru v roce 1990). Dva roky poté, co se Lukašenko stal prezidentem, se podílel na vytvoření organizace na ochranu politických vězňů „Vjasna“ a vyšetřování zločinů režimu proti vlastnímu lidu. Úřady se opakovaně snažily umlčet Bialatského, byl ve vězení od roku 2011 do roku 2014 a po nepokojích v roce 2020 byl znovu zatčen a nyní je jedním z téměř 1400 politických vězňůdo.
Pochybná trojice
„Díky své důsledné oddanosti humanistickým hodnotám, antimilitarismu a právnímu státu letošní laureáti oživili a ocenili vizi míru a bratrství mezi národy Alfreda Nobela – vizi, která je v dnešním světě nejpotřebnější,“ komentoval své rozhodnutí Nobelův výbor. Na rozdíl od svých členů je bratrské společenství obtížné pro samotné laureáty. Z pohledu Ukrajiny zůstává hořká pachuť ze skutečnosti, že aktivisté v jejich zemi – která je na zcela jiné, demokratické politické trajektorii než Moskva a Minsk – se stále spojují s aktivisty zabývajícími se režimy ruského prezidenta Vladimira Putina a Běloruska Alexandra Lukašenka. Tímto způsobem Výbor „prosazuje destruktivní tezi o nechvalně známé „trojici slovanských národů“, o které ruská propaganda neúnavně říká světovému společenství,“ napsal na Twitteru poradce šéfa prezidentské kanceláře Mychajlo Podoljak.
Šéfredaktor Kyjev Independent Olga Ruděnko považuje za chybu, že výbor nerozhodl o udělování cen individuálně. „Je to extrémně necitlivé v době, kdy Rusové zabíjejí Ukrajince s pomocí Bělorusů,“ řekla. Postoj výboru však hájila jeho předsedkyně Berit Rice-Andersenová, která zdůraznila, že cena není udělována státům: „Někdy mírové úsilí spočívá na občanské společnosti, a to nejen na státních ambicích. Mír je touha a úspěch, který je spojen s hodnotou, pro kterou všichni laureáti pracují: boj proti zvěrstvům, válečným zločinům a právní stát.“ „Lehkovážnost s těmito hodnotami je také nepřímou příčinou této války a agrese. Právě v tuto chvíli je to velmi důležitá připomínka,“ řekla.
Centrum pro občanské svobody, které hájí lidská práva a demokracii v Ukrajině od roku 2007, se zaměřilo na dokumentaci ruských válečných zločinů proti civilistům v Ukrajině po ruské invazi v únoru 2022. Vedoucí centra Oleksandra Matviychuk připustila, že plně chápe pochybnosti svých krajanů, kteří se brání před agresí Ruska a Běloruska a pro které může být přijetí ceny spolu s Bělorusy a Rusy vnímáno jako forma zrady Ukrajiny. „Chápu reakce lidí. Je to pro ně příliš bolestivé […] Musíme však využít každou příležitost, každé ocenění, abychom mluvili o Ukrajině, abychom dosáhli spravedlnosti,“ řekla v rozhovoru 9. prosince. Politik. Zejména to, že – jak zdůraznila druhý den v rozhovoru pro Rádio Svoboda – „za celých těch osm let jsme poslali desítky zpráv OSN, OBSE, Radě Evropy a Evropskému parlamentu, ale oni nás neposlouchali.“ Teprve invaze změnila chápání mezinárodního společenství na vývoj situace v Ukrajině a na jejích územích okupovaných Ruskem.
Polibek smrti
Během slavnostního předávání cen byli všichni tři – Natalia Pinchuk, manželka Alese Bialatského, Jan Rachynskyi a Oleksandra Matviychuk – hluboce zarmouceni. Ale navzdory rozdílům mluvili téměř unisono. Pinčuk označil kulturní závislost Bělorusů na Rusku za hrozbu pro jejich identitu; Rachynsky zdůraznil, že Memorial sledoval ruské imperiální zločiny již v Čečensku a dnes vidí totéž v Ukrajině. Za zdroj současné tragédie považovali ruský imperialismus, stejně jako, jak zdůraznil Račinskij, 70 let ničení smyslu pro mezilidskou pospolitost. Protože zločiny, jak řekl, nejsou páchány samy o sobě. Důležitým poselstvím proto byla Matviychukova výzva k solidaritě s oběťmi ruských zločinů: „Nemusíte být Ukrajinec, abyste podpořili Ukrajinu. Přestaň být člověkem.“
Natalia Pinčuková zakončila svůj projev slovy plnými naděje a ujistila, že „jaro teprve přijde“. I když to neznělo příliš sebejistě. Nobelova cena míru je polibkem smrti v Rusku. Literární cena z roku 1970 neochránila Alexandra Solženicyna před zatčením a deportací o čtyři roky později a cena míru z roku 1975 neochránila Sacharova před zatčením a deportací o pět let později. To nepomohlo v loňském roce vyhnout se represím a šéfredaktor Novoy Gazeta Dmitrij Muratov. V březnu bylo pozastaveno vydávání nejdůležitějších ruských nezávislých novin. Ačkoli na jeho místě, novináři zahájili nový projekt „Novaya Gazeta. Evropa“, ale v Rusku není k dispozici.
Muratov byl opakovaně napaden, prasečí hlava byla ponechána u dveří jeho bytu se zprávou stejně jako od „kmotra“ a v dubnu byl polit červenou barvou acetonem na vlaku Moskva-Samara, který připomínal útoky pomocí zelenky na Alexeje Navalného. Nepomohla mu ani dražba jeho Nobelovy medaile a skutečnost, že veškerý výtěžek (103,5 milionu dolarů) převedl do Mezinárodního fondu UNICEF na pomoc dětem uprchlíků z Ukrajiny a jejich rodinám, které trpěly v důsledku ruské invaze.
Je zbytečné doufat, že Kreml umožní Memorialu fungovat. „Slyšeli jsme od našich úřadů radu, abychom cenu odmítli, protože spoluvítězové jsou nevhodní,“ uznal Raczynski 10. prosince v programu. BBC HARDtalk. Památník zůstává přežít, opatrovat kolektivní paměť, a proto pracovat v podzemí. Tak či onak, v červnu 2022 příznivci Memorial Center oznámili vytvoření nové veřejné organizace, Memorial Human Rights Protection Center, která však nemá status právnické osoby.
Šance na odvolání Alese Biljackého jsou také mizivé. Je politickým vězněm číslo jedna v Bělorusku. Teprve nedávno – po 17 měsících – dostala jeho žena možnost „vidět“ svého manžela, zavolat a jen na hodinu. Aleš zůstane Lukašenkovým rukojmím až do jednání se západními zeměmi po skončení války v Ukrajině. S největší pravděpodobností to bude vyjednávací trumf, možná pobídka k vyjednávání výměnou za zrušení sankcí nebo zmírnění odpovědnosti Běloruska za spoluagresi proti Ukrajině.
Nesmíme však zapomínat, že v Bělorusku je téměř 1400 „Alešů“ a všichni byli zatčeni během protestů po zmanipulovaných volbách. Jejich osud může být změněn masově, ale tentokrát mírovými, sociálními nepokoji nebo vojenským selháním Putina a zároveň Lukašenka. Nic však nenasvědčuje tomu, že běloruská opozice je připravena přinést krvavou oběť v boji za svobodu od Lukašenka. Dokonce i Natalia Pinčuková ve svém nobelovském projevu obhajovala zcela pokojnou změnu moci. Ačkoli, samozřejmě, od Pinchuka, který obdržel mírovou cenu jménem svého uvězněného manžela, člověk nemohl očekávat výzvu od krajanů k radikální akci. A diktátora je těžké svrhnout s růžemi v rukou.
Ukrajinský laureát měl také dlouhou cestu k úspěchu. Shromažďování důkazů o ruských válečných zločinech bude pokračovat a není známo, kdy, jak a zda vůbec bude vytvořen zvláštní tribunál, který by odsoudil ruskou agresi.
Nicméně nejdelší cesta vede ke smíření národů. Ale stojí za to věřit principu, že Nobelova cena míru je vždy investicí do budoucnosti, a zde má pravdu výkonná ředitelka Memorialu Elena Zemková, která v rozhovoru s televizním kanálem Nastoyashchee Vremya den před předáním ceny řekla: „V těchto děsivých časech k nám Nobelův výbor promlouvá: vy, občanská společnost, držte při sobě a vzdorujte zlu.“
Překlad z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké dokončení jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Zda diskutovat o historii, bezvýchodné situaci v Minsku
Původní název článku: Pokojowe Nagrody Nobla przeciwko reżimowi Putina
