Moskevský imperialismus je úzce spjat s moskevským ortodoxním šovinismem. Agresivní protizápadní rétorika, nepodložené nároky na globální mesiášskou roli a ospravedlňování územní expanze harmonicky spojily ruskou politiku a náboženství v jedno. Moskevský patriarchát není jen náboženskou institucí, ale také hlásnou troubou ideologické propagandy, účinným nástrojem šíření ruského vlivu ve světě.
Moskevské pravoslaví již dlouho vytváří ideologickou platformu k ospravedlnění agresivní politiky Kremlu. Od pádu Byzantské říše vznikl koncept „Moskvy jako třetího Říma“ v myslích jednotlivých náboženských osobností tehdejšího moskevského knížectví na přelomu XV.–XVI. století. V roce 1453 bylo hlavní město Byzantské říše, Konstantinopol, dobyto Turky. Mezi všemi pravoslavnými státy, které pak skutečně ztratily svou nezávislost, se Moskva zdála být nejlepším kandidátem na roli formálního nástupce říše.
Myšlenka „Moskvy jako třetího Říma“, formulovaná místním pravoslavím, se zamlouvala moskevským vládcům. Koneckonců je spojovala s mocnými říšemi minulosti. A poskytl formální ospravedlnění pro expanzi a nároky na pozemky sousedních států. Moskevský car a poté car byl líčen jako „ochránce všech pravoslavných“. A protože mnoho pravoslavných žilo mimo moskevské državy, v hlavách kremelských vládců byla neodolatelná touha po jejich „osvobození“ a sjednocení v rámci jednoho státu.
Umělá úprava historie Moskvy v XVIII století, provedená za účelem upevnění jeho spojení s Ruskem, měla dále potvrdit územní nároky nově vytvořené říše. Na základě fantastických, historicky falešných konceptů moskevského pravoslaví vládní kruhy Ruské říše nadšeně objevily myšlenky panslavismu. „Slavjanofilismus“ – velmocenský koncept a monarchická doktrína Ruské říše, protože oficiální státní ideologie byla založena na vzorci: „autokracie, pravoslaví, populismus“.
„Znepokojení“ o osud pravoslavných na Balkáně v Rusku ospravedlnilo války s Tureckem a touhu získat kontrolu nad Bosporem a Dardanelami v XVIII-XIX století. Touha chránit svatá křesťanská místa vysvětlovala záměr převzít Jeruzalém do péče. Globální úroveň moskevské expanzionismu se vždy spoléhala na náboženský faktor. Moskevská oficiální církev požehnala agresivním plánům úřadů. Úzké spojení Kremlu a Moskevského patriarchátu je historickým fenoménem, který existuje nejméně půl tisíciletí.
Moskevské pravoslaví sloužilo říši nejen k provádění agresivní zahraniční politiky. To pomohlo při rusifikaci a asimilaci podrobených národů. Připravila je o vlastní identitu a národní elity. Umělá myšlenka „bratrských národů“ vychází z pravoslavně-moskevského konceptu „Ruska, Ukrajiny a Běloruska“ jako jediného Ruska. Moskva se jím snažila spojit s historickým dědictvím, se kterým nemá nic společného. A také na úroveň myšlenky, že Ukrajinci a Bělorusové jsou samostatný národ. Kontrola nad Kyjevskou metropolitou, vytvořenou korupcí v roce 1686, byla důležitá pro vnitřní posílení zrodící se říše. Výsledné náboženství se stalo mocným nástrojem pro stmelení „ruského světa“.
Moskevské pravoslaví a jeho příznivci z ukrajinského prostředí, kteří byli svedeni myšlenkou budování pravoslavné říše, hráli významnou roli při likvidaci centra ukrajinské státnosti – hejtmanátu. Manipulativní výzva k jednotné víře s moskevským pravoslavným carem měla za cíl zničit nezávislé aspirace ukrajinského lidu. Navždy ji zakomponovat do hranic říše. Uvalení klatby na Ivana Mazepu (bojovníka za oddělení od Moskvy) je symbolickým aktem klatby pro všechny Ukrajince, kteří měli „hříšné myšlenky“ o nezávislosti. Malý počet povstání Ukrajinců proti moskevské vládě před začátkem XX století je také vliv náboženského faktoru. Moskevská církev, která zcela ovládla Ukrajinu, hrála významnou roli v duchovním a ideologickém zotročení ukrajinského národa. Manipulovala tezí o údajně sjednocené „pravoslavné víře“ a snažila se prezentovat jakoukoli myšlenku boje proti „bratrskému ruskému pravoslavnému lidu“ jako něco nepřijatelného a hříšného. Bylo možné prolít krev pouze za ruské imperiální ambice. Ale ne pro nezávislou Ukrajinu.
Ideologický vliv moskevského pravoslaví částečně zmizel ve stínu během existence SSSR. Pravoslavný šovinismus dočasně ustoupil komunismu. Komunistická ideologie byla také druhem náboženství s vlastním kultem, ideologií a vůdci. S bojem proti „buržoaznímu nacionalismu“. S jediným „sovětským lidem“ jako novou historickou akcíútes. A s nároky na světovou nadvládu. Předchozí císařské dílo vstřebala a spojila ho s třídními tématy a kultem „velika pobeda“. Rozpad SSSR nevedl ke zhroucení ruského imperialismu. Změnili se pouze hlavní ideologičtí inspirátoři moskevského kolonialismu a expansionismu. Snadnost, s jakou ruská společnost vnímala expanzivní myšlenky na počátku XXI. století, svědčí o jejich hlubokém zakořenění v masové mentalitě a starobylé historické tradici. Po pádu sovětského impéria se moskevské pravoslaví opět ujalo vedoucích pozic v ideologické oblasti. Stal se jedním z hlavních opakovačů myšlenek „ruského světa“. Nahradil Putinův režim spolehlivým ramenem podpory.
Kanonické nároky moskevského patriarchátu na území Ukrajiny se zvláštním způsobem shodují s touhou Kremlu zničit ukrajinskou suverenitu. A bajky o jediném „ruském lidu“ jsou spojeny s tím, že moskevské vládnoucí elity neuznávají existenci samostatného ukrajinského národa. Struktury Moskevské pravoslavné církve byly aktivně zapojeny do procesu ideologického ospravedlnění ruské invaze na Ukrajinu. Ruské komentáře o válce proti Ukrajině obsahují prvky divokého iracionálního pseudonáboženského fanatismu kombinovaného s vírou v mesiášské cíle a bojem proti rozkládajícímu se Západu. K nim se přidává veskrze falešná interpretace událostí minulosti a mlčení historické pravdy – typická oblíbená technika ruského imperialismu.
Nedávno moskevský patriarcha Kirill řekl, že díky pravoslaví byly nové země pokojně připojeny k Rusku po celou dobu historie, zatímco západní kolonialisté trpěli a zinscenovali genocidu proti místním obyvatelům. Ruský oligarcha Kanstantin Malofejev nazval „zvláštní operaci“ v Ukrajině „bitvou se Západem o Svatou Rus“ a Ukrajinci jejími „oběťmi“. Ve svých komentářích k válce otevřeně hovoří o potřebě připojení Ukrajiny k Ruské federaci a odhaluje se jako obránce „tradičních hodnot, impéria a jaderných zbraní“ v boji proti „ohavnosti Západu“. Někteří rusko-ortodoxní „filozofové“ šli ještě dál a začali mluvit o tom, že Rusko obecně vede válku s Antikristem a proti světové apokalypse.
Ruský imperialismus je hluboce prodchnut duchem své vlastní výlučnosti, nadřazenosti „ruské kultury“ a „ruského pravoslaví“. Skutečnost, že moskevské pravoslaví je komplicem, inspirátorem a nástrojem ruské agrese, uvedl ekumenický patriarcha Bartoloměj ve svém projevu 10. prosince na Světovém politickém fóru v Abú Dhabí.
„Ruská pravoslavná církev se postavila na stranu režimu prezidenta Vladimira Putina. Aktivně se podílí na prosazování ideologie „ruského světa“, podle níž jazyk a náboženství umožňují definovat jediný celek, zahrnující Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, stejně jako další území bývalého Sovětského svazu a diaspory. Moskva (politická i náboženská moc) se stala centrem tohoto světa, jehož posláním je bojovat proti dekadentním hodnotám Západu. Tato ideologie je nástrojem legitimizace ruského expanzionismu a základem jeho eurasijské strategie. Souvislost s minulostí etnofilismu a současností „ruského světa“ je zřejmá. Víra se tak stává základem ideologie Putinova režimu.“
