Začátkem prosince představil slavný americký historik a publicista ruského původu Jurij Felshtinsky na veletrhu XXX. historické knihy ve Varšavě knihu „Od rudého teroru k mafiánskému státu. Ruské zvláštní služby v boji o světovou nadvládu (1917\u20122036)“, kterou napsal ve spolupráci s bývalým podplukovníkem KGB Vladimirem Popovem, který nyní žije v Kanadě. V polském překladu však kniha mírně změnila svůj název a získala více personalizace: „Od Dzeržinského k Putinovi. Ruské zvláštní služby v boji o světovou nadvládu v roce 1917\u20122036» (Od Dzierżyńskiego do Putina. Służby specjalne Rosji w walce o dominację nad światem 1917\u20122036).
Kniha vypráví o historii uchopení moci zvláštními službami v Rusku. Nejprve v sovětském a pak v postsovětském. Autoři sledují všechny fáze tohoto procesu – od prosince 1917, kdy byla vytvořena Čeka pod vedením Felixe Dzeržinského, až po současnost, kdy v důsledku mnoha tahů z neústavních manévrů byla moc v Rusku v rukou FSB a bývalý ředitel zvláštní služby Vladimir Putin převzal prezidentský úřad. Autoři ukazují, jak nebezpečná je pro Rusko a zbytek světa tamní státní bezpečnost, která pevně uchopila otěže vlády jaderné mocnosti, a co je třeba udělat pro eliminaci této nové a neočekávané globální hrozby.
Kniha vypráví o tvrdém soupeření mezi zvláštními službami (Čeka, GPU, Ministerstvo státní bezpečnosti, KGB) a komunistickou stranou o moc v Sovětském svazu. Zejména skutečnost, že když se příznivci rozpadu Unie radovali z odstranění KSSS od moci, byli to Hebisté, kteří byli nejvíce šťastní, protože ztratili svého hlavního konkurenta. Proto byla otázka jejich úplné kontroly nad zemí podle autorů jen otázkou času. To znamená, že ani Felshtinsky, ani exkegebist Popov si ani nemysleli, že by se Rusko mohlo proměnit v demokratický stát s právním státem as fungujícími institucemi oddělení moci.
I když se nám zdálo, že Rusko pod Borisem Jelcinem se na počátku roku 1990 mění, i když vážně a trapně, ale nevyhnutelně do demokracie. Felsztynski však takovou tezi vehementně popřel. Podle jeho názoru nebyla ani nejmenší šance, nebyl ani krátký okamžik, který by se stal bodem demokratického návratu.
„Žádný takový okamžik nebyl. Myslel jsem si, že je. Psal se rok 1991, pak v roce 1993 poprava Bílého domu – jasné porušení principů demokracie. Pak čečenská válka v roce 1994, něco, co bylo zcela proti tomu, jak funguje demokratický stát, pak další čečenská válka. Každé z těchto dat znamenalo novou etapu kolapsu demokracie v Rusku. Dříve se mi zdálo, že mezi srpnem 1991 a říjnem 1993 má Rusko stále šance. Ale čím více jsem se nořil do práce zvláštních služeb, tím hlouběji jsem byl přesvědčen, že je to iluze,“ řekl historik v rozhovoru pro týdenní polský televizní kanál. TVP.
Kniha byla napsána v loňském roce, tedy ještě před zahájením totální invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Nicméně jeho přemýšliví čtenáři by nepochybně dospěli k závěru, že rusko-ukrajinská válka je nevyhnutelná.
Jurij Felshtynsky sám, v předvečer invaze, jasně a hlasitě varoval před nebezpečím. Byl přesvědčen, že Vladimir Putin rozpoutá válku v Ukrajině a že by to byla sebevražedná především pro něj. Ne všichni však jeho názor poslouchali.
„Tato předpověď byla učiněna v lednu před začátkem války. Navíc jsem řekl, že tento konflikt se nestane vnitřní záležitostí Ukrajiny a nikdy to nebude rusko-ukrajinská válka za tichého pozorování zbytku světa. Věřil jsem, že to povede k zapojení dvou stran dnešního globálního rozkolu: Západu (NATO) a Ruska s Běloruskem. Také jsem naznačil, že by to mohla být třetí světová válka, která by skončila porážkou Ruské federace, jak ji známe dnes. Nyní vidíme, že vše směřuje k realizaci mých předpovědí,“ řekl historik v rozhovoru pro polský televizní kanál. TVP.
A stojí za zmínku, že v roce 2015 napsal Felshtinsky varovnou knihu „Třetí světová válka: Bitva o Ukrajinu“. Varoval, že invazí na Donbas, anexí Krymu a před tím, než Kreml zabrání evropské a euroatlantické integraci Kyjeva, se snaží proměnit Ukrajinu v odrazový můstek pro další postup, nejprve do východoevropských zemí a pak dále. A zároveň Putinův režim použije taktiku hitlerovského Německa a Stalinova SSSR.
Felsztynského varování však v té době v západních metropolích nikdy nezaznělo. Pro evropské politiky to bylo bohužel charakteristické zavedený postup, formulovaný britským politologem, spisovatelem, profesorem na univerzitě v Cambridgi Anatolem Lievenem: „V roce 2014 jsme nebojovali za Ukrajinu (jako kdysi a za Gruzii), ale Rusko se zcela nezmocnilo jihu a východu Ukrajiny, i když to mohlo snadno udělat. Pod hlukem vznikla velmi pohodlná nevyřčená dohoda: nechráníme ty, kteří jsou napadeni Ruskem, a Rusko neútočí na ty, které budeme bránit.
Naštěstí po 24. únoru 2022 začal Západ rychle měnit svůj koncept appeasementu vůči Rusku. Rusko, přinejmenším Putinovo, konečně začalo být vnímáno jako nepřítel, jako provokatér, terorista, ničitel globální bezpečnostní architektury pěstované po druhé světové válce. Odhodlání západního světa dosadit násilníka nevyhnutelně povede k potřebě zničit agresivní režim. To je přesně to, co historikova předpověď o Putinových sebevražedných akcích leží.
Je nutné Putina eliminovat nebo alespoň eliminovat? Felshtinsky odpovídá na tuto otázku takto: „Budu upřímný a může se to zdát divné, ale… koho vůbec zajímá Putin, zvláště teď? I když jsme uvízli v tomto druhu myšlení, nemyslím si, že Putinův odchod něco změní v Rusku, v zavedeném režimu a v jeho zahraniční politice. Nezáleží na tom, jestli odejde sám, zemře nebo je zabit. Máme co do činění se zpravodajskými agenturami, které jsou jedinými orgány v této zemi. Stojí Putinovi za zády. Taková je politická povaha Ruska.“
To by například v Bělorusku stačilo k rozbití misantropického režimu k odstranění diktátora Lukašenka. A situace v zemi by se radikálně změnila. V Rusku, podle historika, neexistuje žádná šance, bez ohledu na to, kdo je vůdcem. „Tento problém je větší pro nás všechny, protože mnoho lidí z Putinova okolí smýšlí stejně jako on a jsou připraveni zaujmout jeho místo. V Rusku je 200 Putinů, kteří čekají na to, aby nahradili toho současného,“ řekl Felshtinsky.
V dalším rozhovoru pro polskou publikaci Krytyka Polityczna Rusko-americký historik poukazuje na hlavní chybu ve vojenské podpoře Ukrajiny. Spočívá v tom, že Západ stále považuje válku v Ukrajině za obrannou. A bylo nutné poskytnout Ukrajině na dlouhou dobu zbraně, které by jí umožnily útočit na cíle v Rusku. „V současné době je vojenská podpora Západu umožnit Ukrajině bránit se, ale ne dát jí šanci k protiútoku na nepřátelské území. Z vojenského hlediska, a to říkám jako historik, který se specializoval na historii druhé světové války, nemůžete vyhrát válku, pokud nemáte právo útočit na cíle na nepřátelském území. Dokud Ukrajinci vedou obrannou válku a pouze pro takovou válku dostávají podporu, nemusí být odsouzeni k neúspěchu, protože vidíme, že dosahují úspěchu, ale budou odsouzeni k tomu, že nebudou schopni tuto válku vyhrát.“ A bez vítězství se tato válka buď potáhne dlouho, nebo, i když se zastaví, brzy znovu vzplane s novou silou.
