Nedávno ukrajinský sektor Facebooku „vyhodil do povětří“ spor o poněkud kontroverzní výroky papeže Františka o Rusech a jejich humanismu. A také o Dostojevském a o tom, jak „inspiruje křesťany k pochopení křesťanství“.
Citujme doslova: „Udivuje mě to – a proto používám slovo „trpělivý“ [дослівно: “martoriata” – “піддана мукам” від “martoriare” – “катувати, мучити”] – tato krutost, která není ruskému lidu vlastní, možná… neboť ruský lid je velký lid; toto [жорстокість] žoldáci, vojáci, kteří jdou do války jako dobrodružství, žoldáci… Raději si to myslím, protože mám velkou úctu k ruskému lidu, k ruskému humanismu. Stačí připomenout Dostojevského, který stále inspiruje, inspiruje křesťany k pochopení křesťanství. Mám velký závazek vůči ruskému lidu, stejně jako velký závazek vůči ukrajinskému lidu.“
No, raději bych obešel otázku „lidskosti“ Rusů, abych se neuchýlil k pejorativnímu slovníku. Chápu papeže jako nejautoritativnějšího představitele křesťanského učení na zemi, jeho touhu smířit všechny národy světa, nepřítele a oběť, agresora a mučedníka. Toto je učení evangelia, jehož cílem je uhladit rohy, milovat nepřítele, nahradit levou tvář, když udeříte na pravou. Pro Ukrajince, kteří nyní vzdorují krutému vetřelci, se to nyní zdá krajně nevhodné. Ale křesťanství je takové, a jak se říká, neexistuje pro to žádná rada.
Promluvme si lépe o Fjodoru Michajloviči Dostojevském (navzdory skutečnosti, že mě opravdu dostal) a jeho schopnosti „inspirovat“. Při komunikaci s myslícími lidmi z různých evropských zemí jsem si často všiml jejich omluvy, ne-li apologetizace, pak alespoň docela příznivého postoje k ruskému spisovateli. Mnozí z nich mi vysvětlili, že čtením děl Dostojevského se snaží pochopit Rusko, jeho „širokou duši“. Dokonce i přes varování jiného Fjodora, ruského spisovatele devatenáctého století, jmenovitě Tyutchev: „Um Rusko nemá žádné koncepty.“
Evropští intelektuálové se tedy domnívají, že po přečtení Dostojevského, především „Zločinu a trestu“, udělají velký krok k pochopení Ruska. V diskusi s nimi jsem se snažil vysvětlit, že se krutě mýlili, že celá tato dostojevščina dohání více mlhy, než dává pochopení. Že neexistuje jediná ruská „široká duše“. To vše je klam, „ponts pro návštěvníky“.
Šok způsobený Evropanům ruskou agresí v Ukrajině a zejména brutální válečné zločiny Rusů nakonec opět prokázaly, že ničemu nerozuměli.
Lituji, že jsem dříve nehovořil o Dostojevském a jeho vlivu na evropské myšlení se známým polským publicistou, analytikem a kulturním vědcem Dr. Kubou Benedychakem. Dal by mi dost argumentů pro přesvědčivost. Nedávno jsem s velkým potěšením četl jeho článek „Západ miluje Dostojevského a myslí si, že rozumí Rusku“ v publikaci Nowa Europa Wschodnia.
Benedyčak poukázal na povrchní a amatérskou fascinaci Dostojevským, která je vlastní zejména západním politikům a jejich poradcům. Uvedl příklad, jak na společné tiskové konferenci prezidentů Ruska a Francie v roce 2019 Emmanuel Macron citoval Dostojevského, konkrétně slova z jeho projevu při otevření Puškinova pomníku v roce 1880 před carem Alexandrem II. a tehdejšími společenskými osobnostmi.
Protože co Rusko udělalo za všechna ta dvě století ve své politice, když nesloužilo Evropě, možná mnohem více než sobě? Nemyslím si, že by se to mělo dít jen z neschopnosti našich politiků. Ach, národy Evropy a nevědí, jak jsou nám drahé! A později, věřím v toto, my, to samozřejmě ne my, ale budoucí budoucí ruský lid pochopí všechno do té jediné věci, že stát se skutečným Rusem znamená: usilovat o usmíření do evropských rozporů konečně, ukázat cestu ven k evropské touze v jejich ruské duši, všelidské a znovu sjednocující, zapadnout do ní s bratrskou láskou všech našich bratří, a nakonec snad vyjádřit poslední slovo velké, univerzální harmonie, bratrský konečný souhlas všech kmenů pod Kristovým zákonem evangelia!“ argumentoval tehdy Dosojewski, následovaný Macronem.
Následně citace z tohoto projevu použil i bývalý italský premiér Giuseppe Conte. V projevu v Senátu se ho snažil přesvědčit o potřebě uklidnit Rusko a… vytvořit podmínky pro zrušení protiruských sankcí.
Ministryně zahraničí v administrativě George W. Bushe, Condoleezza Riceová, jak se ukázalo, byla také vzděláním Ruska. Proto často citovala Dostojevského, zejména jeho „Bratry Karamazovy“, například při přípravě návštěvy svého patrona v Moskvě v roce 2002. Tehdy Bush pronesl svou slavnou frázi, která, jak se říká, „se podívala Putinovi do očí a viděla v nich čestného muže“. Viděl jsem to široce a hlubokoruská duše zpívaná Dostojevským a svět tuto píseň lehce zvedl.
Mezitím si Vladimír Putin uvědomil, že do obálky Dostojevského Západu lze strčit různé propagandistické teze. Jako v trojském koni. Nebo spíše, jako v případě trojského viru, který je tak často používán prokremelskými hackery, kteří napadají servery demokratických institucí v Evropě a Americe.
Dr. Benedychak v této souvislosti správně poznamenává: „Přejděme k vážným interpretacím. Dostojevskij přichází na pomoc Vladimiru Putinovi v řadě otázek: kontrola nad Střední Asií, konzervativní ideologie a torpédování liberalismu, společný tanec Kremlu a pravoslavné církve, silná autoritářská moc. Záleží však jen na dvou věcech – na Evropě a revoluci. Putina trápí to, co trápilo nejprve Puškina a pak samotného Dostojevského, totiž to, že Rusko po staletí zůstávalo Evropě cizí.“
Jak je to „mimozemšťan“? Koneckonců, v již uvedeném citátu Dostojevského jsme viděli jeho lásku k Evropě, touhu po integraci. Ale proč si tento ruský literární génius nemůže protiřečit. Přečtěme si jeho „Zimní zápisky o letních zážitcích“, kde Dostojevskij napsal: „Nikdy jsme v Evropě nevzbuzovali sympatie a vždy nás to ochotně pohánělo. Nemohla si pomoci, ale poznala jen jednu věc: naši sílu.“ Nakonec sám přiznal: „Nadávali jsme si, že se neumíme evropeizovat. Teď přemýšlíme jinak. Nyní víme, že nemůžeme být Evropany, že se nedokážeme vtěsnat do rámce jedné ze západních forem života.“
A tady upřímně věříme Fedoru Michajlovičovi: Rusko se ze své podstaty v zásadě nedokáže integrovat s Evropou. To jsou dva světy, které, jak my, Ukrajinci, už s jistotou víme, nemají žádné průsečíky. Soužití je možné pouze ve formě konfrontace, dokud se Rusko nerozpadne na mnoho nezávislých státních entit.
