Sankce jsou standardní reakcí Západu namířenou proti autoritářským diktaturám, které ohrožují svět. Dlouhodobá praxe jejich používání však dokazuje: není to zdaleka absolutní a ne tak impozantní zbraň, jak bychom chtěli.
Praxe uplatňování sankcí se datuje několik desetiletí. Motivy pro jejich realizaci byly různé. Stejně jako geografie – od Kuby a Venezuely po Írán, Severní Koreu a Rusko. Dosud však žádný autoritářský režim nepodlehl pouze náporu sankcí. Sankce mohou zpomalit rozvoj států s agresivními agresivními ambicemi. Snížit jejich ekonomický potenciál. Zúžit finanční příležitosti. Výrazně komplikují přístup k pokročilým technologiím. Je ale také pravda, že autoritářské režimy se naučily přizpůsobovat. Jsou schopny částečně obejít uvalená omezení a jsou dokonce schopny zvýšit svůj vojenský potenciál v podmínkách mezinárodního tlaku. V tom vyvrhelským zemím pomáhá spolupráce se státy, které nesdílejí hodnoty západní civilizace nebo nezaujímají neutrální postoj.
V důsledku toho není ekonomický účinek sankcí často tak silný, jak bychom si přáli. Autoritářské režimy v KLDR, Íránu, Rusku, Bělorusku a dalších zemích si dokonce vyměňují vlastní zkušenosti s vyhýbáním se sankcím. Je stále zřejmější, že bez vojenské porážky nebo bez revoluce uvnitř autoritářských diktatur mohou existovat velmi dlouho. A nejen existovat, ale také vyvíjet nové zbraně a pokračovat ve vydírání celého světa.
Když byly uvaleny sankce proti Rusku za totální agresi proti Ukrajině, analytici doufali ve velmi vážnou ránu pro agresorovu ekonomiku. Bylo předloženo mnoho názorů, až do úplného kolapsu a kolapsu finančního systému. V první polovině roku Rusko předpovědělo pokles HDP o 10-15%, stagnaci bankovního systému, prudké omezení příležitostí k válčení, totální zbídačení a kolaps směnného kurzu rublu. Ale realita sankcí nebyla pro Moskvu tak apokalyptická, jak bychom si přáli.
Ekonomika agresorského státu se letos opravdu sníží, ale pokles bude v rozmezí 4-5%. Směnný kurz rublu nejen neklesl, ale také vzrostl na 60 za jeden dolar. Ke kolapsu bankovního systému nedošlo. Rozpočet je naplněn kvůli vysokým příjmům z prodeje nosičů energie. Podle zprávy Finského střediska pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA), činily ruské příjmy z prodeje ropy a plynu za první pololetí ekvivalent 158 miliard eur, zatímco náklady na válku agresora se odhadují na 100 miliard eur. Nejnovější údaje ukazují, že v říjnu bylo Rusko schopno udržet přebytek rozpočtu díky zvýšení daňových příjmů od Gazpromu. Zavedení omezení nákladů na ruskou ropu zhorší plnění rozpočtu Ruské federace, ale ne fatálně. Další potíže způsobí odmítnutí Evropy kupovat ruský plyn a ropu. Nicméně je nepravděpodobné, že by to přinutilo agresora stáhnout své jednotky z Ukrajiny.
Sankce samozřejmě nejsou rychle působícími nástroji. Jejich činnost je natažená v čase. Pracují postupně. S vysokou pravděpodobností sankce způsobí rostoucí zpoždění mezi Ruskem a předními zeměmi světa ve vědecké a technologické sféře. Mnoho specialistů opustí zemi. Významné investice a nové podniky mohou být zapomenuty. Kontrola vývozu omezí schopnost Ruska vyrábět zbraně. A některé sektory ekonomiky budou degradovat a ztratí jakoukoli konkurenceschopnost na světových trzích. Existují však příklady vyvrhelských států na světě, které žijí pod sankcemi po celá desetiletí. A navzdory vnějšímu tlaku neopouštějí svou agresivní provokativní politiku.
Sankce proti KLDR za rozvoj raketového a jaderného programu byly uvaleny v roce 2006. Od té doby se neustále rozšiřují. Sankce se týkaly široké škály průmyslových odvětví – od vojenských výrobků po přísné kontroly vývozu a dovozu, finanční a obchodní omezení. To však Pchjongjangu nezastavilo ve vývoji jaderných zbraní. A také v neustálém zvyšování dosahu jejich raket. Severokorejský režim se nyní cítí docela sebevědomě. Pravidelně odpaluje rakety směrem k Japonsku. Čas od času vyhrožuje Jižní Koreji. A hlavním nepřítelem jsou samozřejmě Spojené státy.
Další zemí, proti níž byly uvaleny rozsáhlé sankce, je Írán. První sankce proti islámské republice byly uvaleny Spojenými státy v roce 1979. Od roku 2006 přijala OSN šest rezolucí proti Íránu. K sankcím se připojily EU, Japonsko, Kanada, Austrálie, Jižní Korea a Izrael. Sankce zakazují vývoz jaderného a raketového a významného množství vojenských produktů do Íránu, přímé zahraniční investice do íránského ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu, vývoz rafinovaných produktů, jakož i jakékoli kontakty s Islámskými revolučními gardami (IRGC), bankami a pojišťovnami, finanční transakce a spolupráci s íránským námořnictvem.
Sankce měly na zemi bolestivý účinek, způsobily několik rozsáhlých hospodářských poklesů aursu národní měna. V Íránu čas od času vypuknou protesty proti úřadům. Portréty ajatolláhů a policejní stanice jsou v plamenech. Dochází ke střetům se zástupci práva a pořádku. To vše však islámským fundamentalistům nebrání v tom, aby řinčeli zbraněmi a prováděli agresivní zahraniční politiku. Protesty byly dosud brutálně potlačeny. Možná jednoho dne povedou k pádu autoritářského režimu v Íránu. Ale kdy se tak stane, není známo.
Jedním z důvodů, proč diktatury dlouho neselhávaly pod tlakem sankcí a zhoršováním životní úrovně obyvatelstva, je jejich schopnost spoléhat se na podporu široké veřejnosti. Mnozí v Evropě nebo Americe si naivně myslí, že Západ má co do činění se špatným Putinem a jeho doprovodem. Zatímco problém je mnohem hlubší – v ruském imperialismu a jeho zakořenění mezi širokými vrstvami Rusů. Totální kontrola nad společností pomáhá diktaturám zůstat u moci a přežít i pod vážnými sankcemi.
Je tu ještě jeden faktor. Ne celý svět je sjednocen v touze potrestat agresora nebo stát, který ohrožuje existenci jiných zemí. Ne každý je tak zásadový ve věcech respektu k suverenitě a právu. To umožňuje výrazně zmírnit sankční stávku. Není známo, co by se stalo s KLDR, Íránem nebo dokonce Ruskem, kdyby nebylo Číny a řady zemí, které zaujaly velmi shovívavý postoj vůči nejnovější „ose zla“. A také – sankce lze obejít. Těžké, ale možné.
Nedávné vydání Politik publikoval článek o tom, jak se Íránu daří obcházet sankce. A že Teherán je připraven podělit se o své zkušenosti s Moskvou. Hovoříme o celé síti fiktivních společností a zahraničních bank, včetně velkých finančních institucí se sídlem v Evropě a ve Spojených státech, které íránské společnosti používají, aby se vyhnuly mezinárodní kontrole.
Podle západních diplomatů Rusko čelí mezinárodní izolaci, která se zintenzivňuje kvůli válce v Ukrajině. Írán, který již dodává Moskvě zbraně, nabídl, že se podělí o své zkušenosti s uměním obcházení sankcí. Diplomaté tvrdí, že série nedávných setkání mezi vysokými ruskými a íránskými představiteli, včetně předsedy íránské centrální banky Ali Salehabada a náměstka ministra hospodářství Ali Fekriho, položila základy pro tuto spolupráci.
Pokud se Moskvě podaří kopírovat íránský systém, může doufat, že zmírní dopad mnoha sankcí, kterým čelí, zejména v ropném a plynárenském sektoru. Takový systém by Putinovi poskytl mnohem větší flexibilitu – a čas pokračovat ve válce proti Ukrajině a zároveň zachovat příliv příjmů z ropy.
Írán také aktivně využívá čínského zájmu o svou ropu. Jedná se o síť fiktivních společností, kterými ropa vstupuje ke konečnému spotřebiteli. Kromě toho má země síť „směnáren“, jejichž prostřednictvím jsou prováděny zakázané transakce. To vše pomáhá režimu ajatolláhů přežít, přijímat měnové toky a financovat jeho raketový a jaderný program. Schopnost Íránu zavést masovou výrobu bezpilotních letounů naznačuje, že sankce nedokázaly zastavit rozvoj jeho vojenských programů. K zastavení a zničení nebezpečných autoritářských režimů samotné sankce v dnešním globálním světě nestačí. Potřebujeme něco jiného. A tím „něčím“ je jejich porážka na bojišti.
V historii existuje příklad paralelního uplatňování sankcí spolu s vojenským úderem na agresorskou zemi. Jde o režim Saddáma Husajna v Iráku. Sankce proti Bagdádu vstoupily v platnost 6. srpna 1990, čtyři dny po irácké invazi do Kuvajtu. V lednu 1991 začala válka v Perském zálivu, ve které byl Irák poražen. Sankční tlak proti státu však přetrvával až do května 2003, kdy Husajnův režim přestal existovat v důsledku nové vojenské operace západních spojenců.
Jaké závěry naznačují? Sankce nejsou schopny okamžitě zavést ty, kteří ignorují mezinárodní právo a porušují suverenitu jiných zemí. Naopak, diktatury se naučily přizpůsobit se sankčnímu režimu a žít v něm už dlouho. Sankce jsou potřebné. Ale to je jen jeden z mechanismů. Mnohem lepší a účinnější způsob, jak uklidnit agresora, je porazit ho. Vojenská porážka autoritářského režimu je mnohem silnější a spolehlivější zárukou jeho úpadku a kolapsu než sankce. Západní politici by to měli mít na paměti, pokud nechtějí žít ve světě ovládaném diktaturami a diktátory.
