Nedávno slavný ruský emigrantský spisovatel Boris Akunin (Grigory Chkhartishvili) vydal svůj nový román s názvem Ďáblův právník. Název je na první pohled zcela stereotypní, okamžitě v paměti slavného románu Andrewa Nydermana „Ďáblův advokát“ a ještě slavnějšího stejnojmenného filmu Taylora Huckforda s Keanu Reevesem v titulní roli. A obecně platí, že příběh kompromisů se svědomím je starý jako svět, který buď nevědomky nebo dobrovolně tlačí zdánlivě slušnou osobu na cestu ochrany zla.
Jaká je tedy zvláštnost Akuninova nového knize? Jde o Rusko budoucnosti, blízké, doufáme, budoucnosti, kde byl Putinův režim právě poražen. Autor tedy popisuje situaci v diplomové práci:
„McDonald’s se vrací do Ruska.“ Repa-hranolky, „borschevik-pai“ a „ivanchai-kola“, které Rusové milovali, zůstanou v nabídce. Kirill Serebrennikov (emigrantský režisér, odpůrce invaze na Ukrajinu – pozn. red.) byl jmenován uměleckým ředitelem Velkého divadla. První inscenací maestra bude Belliniho opera „Norma“, libreto Vladimira Sorokina (ruský disidentský spisovatel, jehož dílo zahrnuje také román s názvem „Norma“, který vypráví o sovětském represivním systému – pozn. red.). Patriarcha požehnal svěcení žen. V RPC se objeví metropolité, biskupové a protopopové. Severní Korea odmítla vydat Eugeniusa Prigožina. Velvyslanectví KLDR oznámilo, že bude pracovat ve své specializaci – jako kuchař v jídelně zemědělské obce „Zorya Chuche“.
Tady je taková zábavná situace. Jak k tomu došlo? Je jasné, že ne prostřednictvím spravedlivých a spravedlivých voleb. Je legrační o tom psát, žádný čtenář by autorovi nevěřil. Ne prostřednictvím „nepokojů, revolucí a povstání“. Ani palácovým převratem nebo pučem „černých plukovníků“. Není to o rukou agentů CIA nebo MI-6 s vražedným průkazem. Je to jen to, že „Národní vůdce“, jak se tomu v románu říká, chytil ránu (Rusové mají krásný termín „kondraška grip“) přímo během nudné, mnohahodinové linie. Snažil se udělat kvassový vtip o americkém prezidentovi, jako to, co nechal být během návštěvy Angely Merkelové, o „babičce“, která by se mohla stát „dívkou“, kdyby musela vědět co.
„Starý paranoik prostě nemohl odolat měsíce trvajícímu stresu války, přetížil nervový systém stimulanty,“ určil autor příčinu smrti.
Ale hlavní věc není toto, ale skutečnost, že nástupce „národního vůdce“ přišel odkud? Je to tak: všichni ze stejných ruských tajných služeb a ze slavné dynastie ruské „tajné policie“. Nějakým zázrakem se mu najednou podařilo zdržet se aktivní účasti na invazi, krvavých prohlášení, událostí, kde byla okupace omluvena atd. Měl štěstí, že se včas dostal do královské nemilosti a byl poslán na vzdálenou periferii – guvernéra fiktivního města Vladisieverovostok.
A tady je nejzajímavější věc v románu: jak Západ vnímal nového „národního vůdce“? Stojí za to citovat, protože Akuninova verze se mi zdá překvapivě prorocká:
„Západ byl také nadějný, protože Západ je pozitivní, optimistický a vidí jakoukoli změnu jako šanci k lepšímu. Starý ruský vládce neměl kam ustoupit, čekal v Haagu a tento nebyl ničím poskvrněn, nebyl odtržen od reality, opět celý jeho život byl před ním. Signály z Washingtonu, Londýna a Bruselu létaly k prozatímnímu prezidentovi.“
Připomeňme si, jak před více než 22 lety tentýž Západ vítal prezidentství hebisty Putina. V té době nikdo netušil, jak je to nebezpečné pro globální bezpečnostní architekturu. Nespolehlivý Boris Jelcin už má na Západě všechny, takže ani tam nikdo nebyl proti výměně v nejvyšším kremelském kabinetu. Navíc alternativní kandidát na tuto pozici, Jevgenij Primakov, nebyl v žádném případě přijatelným kandidátem pro západní establishment. Je známo, že byl hlavním propagátorem konfliktu na Blízkém východě. Každý si pamatuje jeho protizápadní poznámky, jeho slavný „obrat do protisměru nad Atlantikem“, kdy nařídil svému letadlu, které mířilo do Washingtonu, aby se vrátilo zpět do Moskvy na protest proti leteckým úderům na Jugoslávii. Mezitím Putin ukolébal slyšení Evropanů a Američanů progresivní prozápadní rétorikou.
Pak, ve vysokých kancelářích Washingtonu a Bruselu, viděli své důvody pro Putinův vzestup. Stejně jako nyní bychom při příchodu do mocenského křesla v Kremlu viděli „trochu lepší Rusy“. Válka je neposkvrnila, alespoň zdánlivě – to stačí k obnovení kontaktů, postupnému poznání sankcí a dokonce i aktivní spolupráci, a to i v oblasti globální bezpečnosti.
Nedávno na televizním kanálu CNN Proběhl ostře sledovaný rozhovor s bývalým britským premiérem Borisem Johnsonem. Nejzajímavějším momentem, alespoň pro Ukrajince, je situace, kdy dotazovaný analyzuje pozice globálníhoV předvečer ruské invaze se západní politika odvíjí.
„Byl to obrovský šok… Pozorovali jsme, jak byly seskupeny taktické skupiny ruských praporů, ale různé země reagovaly různě… Německo v určitém okamžiku věřilo, že pokud se to stane, což bude katastrofa, pak je lepší skončit se vším rychleji a Ukrajina kapitulovat,“ řekl Johnson o německých politicích. Vždyť ze slov velvyslance Andriiho Melnyka jsme věděli už dříve, že například německý ministr financí Christian Lindner byl přesvědčen, že Ukrajina vydrží „pár hodin“. Proto podle jeho názoru „zásobování (Ukrajiny) zbraněmi nebo odpojení Ruska od ..SWIFT směšné.“
Francouzi podle Johnsona až do poslední chvíle odmítali věřit v totální ruskou ofenzívu. Můžete je za to pokárat? Koneckonců, ukrajinské vedení bylo také téměř přesvědčeno, že k žádné ofenzivě nedojde.
Johnson také kritizoval italskou vládu, jejímž premiérem byl v té době Mario Draghi. „V určitém okamžiku Italové řekli, že prostě nemohou podporovat postoj jiných zemí kvůli závislosti na ruských uhlovodících,“ řekl bývalý britský premiér.
Zároveň Johnson řekl, že poté, co ukrajinská armáda prokázala, že je schopna účinně odrazit ruskou agresi, se pozice západních zemí radikálně změnily. „Všichni – Němci, Francouzi, Italové, všichni, Joe Biden – viděli, že prostě není na výběr. Protože s tímhle chlápkem (Putinem) nemůžete souhlasit. To je klíčový bod,“ řekl britský expremiér. Uznal, že tehdy „Eurounie odvedla skvělou práci“ a zorganizovala silnou opozici vůči Rusku a pomoc Ukrajině.
To je pochopitelné, ale otázka postoje Západu k postputinovskému Rusku zůstává otevřená. Aliance „bojovníků světla, bojovníků dobra“ vedená Ukrajinou, zločinný režim zvítězí, ale co dál? Recept na dokončení první světové války nefunguje, okamžitě ho odmítáme. Recept na denacifikaci a demilitarizaci hitlerovského Německa se ukázal jako účinný. Je však nepravděpodobné, že by ji bylo možné aplikovat na Rusko, protože situace se bude výrazně lišit od německé. Můžete samozřejmě snít o tom, že spojenecká vojska vstoupí do Moskvy, odhodí hvězdu z Kremlu a na jeho místě přistane trojzubec. Raději by to však skončilo jednáním, kde bude Rusko nuceno podepsat mírovou smlouvu, která je za něj ostudná. Celá „hanba“ bude s největší pravděpodobností spočívat pouze v tom, že agresorská země bude nucena vrátit všechna nezákonně okupovaná území.
Spory se budou točit pouze kolem zachování sankcí. To znamená, že Západ bude mít politickou vůli trvat na radikálních demokratických reformách v Rusku za účelem postupného zrušení trestů. Nebo z radosti, že válka skončila, bude souhlasit, jak napsal Vladimír Lenin ve svém prvním dekretu, s „mírem bez anexí a odškodnění“. Pokud se vývoj událostí bude řídit druhým scénářem, pak nechoďte k kartářce, za několik let, jakmile se nám podaří obnovit vojenský potenciál, budeme mít opakování revanšistické kampaně Kremlu.
Proto je hlavním úkolem ukrajinské diplomacie (samozřejmě po poskytnutí vojenské pomoci) neustále vyjadřovat toto nebezpečí v západních hlavních městech. Aby se Západ nestal nevědomky „zatraceným právníkem“.
