„V roce 2014 fungovala ruská propaganda tak obratně, že když jsme osvobodili Donbas od separatistů, místní obyvatelstvo se k nám chovalo stejně jako nyní k ukrajinským Rusům. Separatismus byl velmi běžný a my jsme byli naprosto nepřipraveni. Totéž se stalo Rusku 24. února. Teprve teď čelí armádě, která bojuje osm let, která má výcvik NATO a vybavení NATO,“ řekl Zorjaně Vareně v rozhovoru Jaroslav Havylec, bývalý „kyborg“ z doněckého letiště a nyní voják Ozbrojených sil Ukrajiny.
„Jak jste se dostal do armády?“
– Do armády vstoupil v roce 2012. Nestudoval jsem, a pokud nestudujete na univerzitě v Ukrajině, musíte jít do vojenské služby. Moje skončila v roce 2013, těsně před Majdanem, pak začala ruská agrese a lidé, se kterými jsem sloužil, šli do ATO. A když můj bývalý prapor utrpěl první ztráty, přihlásil jsem se dobrovolně.
– Kde a kdy došlo k vašemu prvnímu seznámení s válkou?
– Poprvé jsem viděl válku v listopadu 2014. Šli jsme do města Konstantinovka a pak do Pisky, tam už byl kontakt s Rusy, a když začal útok na letiště v Doněcku, vojáci, kteří tam byli, potřebovali pomoc, a pak jsem se dobrovolně přihlásil.
– Můžete se nazývat „kyborgem“?
„No, tak nám říkají.
– Jak dlouho jste zůstali na letišti v Doněcku?
– Od 13. do 20. ledna 2015, kdy jsme byli vyhozeni do povětří. 21. ledna jsme byli vytaženi z trosek a přeživší byli zajati.
– Jaká byla situace na letišti?
„Během těch sedmi dnů jsem tam všechno prošel. Boje byly ve velmi těsném kontaktu, protože separatisté byli tři patra nad námi a jedno patro níže. Byli všude. Byli jsme úplně obklíčeni. Ale my jsme si radili, bránili jsme se, dokud nebyl použit plyn proti nám. Nebyli jsme na to připraveni, a proto jsme se přesunuli z našich pozic do části terminálu, kde bylo více vzduchu. Plyn se rychle rozptýlil a tam jsme zorganizovali kruhovou obranu. Takže jsme vydrželi až do 20. ledna. Když přímo pod námi odpálili výbušniny, přežilo nás jen šestnáct.
„Vzpomínáš si na okamžik, kdy tě zajali?“ Měl velké obavy z toho, co se bude dít dál?
„V terminálu to bylo hrozné, ale když nás zajali, všechno bylo tak snadné, byl jsem tak unavený, že jsem si myslel, že bez ohledu na to, co se stane, už nemám sílu se bát. Není zač. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, že pokud mě zastřelí, pošlou mé tělo domů, aby moji rodiče věděli, že jsem mrtvý. A to je vše.
„Jak s tebou zacházeli v zajetí?“
– Mohlo to být horší. Byli jsme „kyborgové“, byli jsme slavní. Jako nyní „Azovci“. Byli jsme elitní vězni. Když nás odvedli do sklepa na mučení, bylo nám zakázáno bít nás do obličeje, abychom později mohli být odstraněni. Všechno ostatní by se dalo zvládnout s námi. Všechno, co chtěli.
„Byli tam Čečenci?“
– Čečenci také. Jeden z našich vojáků s nimi nechtěl mluvit, a tak na něj Motorola vystřelila, aby nás zastrašila.
„Jak dlouho jste byl zajat?“
– Dva týdny.
„Jak ses dostal ven?“
– Můj otec viděl video, které separatisté nahráli na internet, které ukazuje zajetí „kyborgů“ na letišti, takže věděl, že jsem naživu a byl jsem zajat. A pak se rozhodl, odjel do Kyjeva, kontaktoval ukrajinské novináře a apeloval na Oleksandra Zacharčenka, že si s ním chce sednout k jednacímu stolu, že je připraven jít do zajetí místo mě. Když ruští agenti viděli, že neexistuje žádný účinek ukazování zajetí „kyborgů“, reagoval jen můj otec, rozhodli se, že je nutné provést propagandistickou kampaň, že mě prozradí jako znamení dobré vůle, byli připraveni jednat o výměně zajatců, ale ukrajinská strana údajně nechtěla mluvit.
„Prozradili tě jen tehdy?“
– Jen já a pár zraněných druhý den. Poslední „kyborg“ byl propuštěn ze zajetí až o dva roky později.
„Jak jste přežil zničení své jednotky?“ Byl to kvůli tomu psychický problém? Spolupracovali jste s odborníky?
– Jakmile jsem se dostal ze zajetí, šel jsem do nemocnice, byli tam psychologové, psychoterapeuti, ale pak v Ukrajině tento typ pomoci nebyl tak rozvinutý. Bylo to všechno trochu frivolní. V Černovicích však byl jeden lékař, který mi víceméně pomohl dostat se z mého stavu. Byly různé fáze. První fáze: jste jako zelenina, bez emocí, pak přijde hněv, pak se všechno zdá špatné a nakonec ztratíte touhu žít.
Když jste v nejkritičtější situaci, když není jídlo a voda, je slyšet střelba, výbuchy, lidé umírají, pak váš sen v tuto chvíli je jen ticho. Když jsem ležel pod troskami a separatisté nás hledali, myslel jsem, že chci strávit zbytek života někde v místnosti na rohožiRacie, jídlo a pití, nic jiného jsem nechtěla. A být zticha. Je to stav, kdy nepotřebujete nic jiného, a když se vrátíte domů, jste naprosto spokojeni s tím, co máte. Po dlouhou dobu se dostanete do pasti nečinnosti, neexistují takové věci jako ambice, touha udělat kariéru. Na tom všem přestává záležet. Navíc chápete, jak všechno v životě může zmizet.
Krok za krokem jsem vyšel z tohoto stavu, vstoupil na Univerzitu národní obrany, studoval, aby se stal důstojníkem, šel studovat vokály, účastnil se programu „Hlas země“, šel do druhého kola, už jsem přemýšlel o nějaké jevištní kariéře, v lednu dokonce ukázali mé výkony v televizi, museli ukázat další kolo a tady přišlo 24. února. Všechno se ponořilo zpět do tmy.
To, co se stalo na východě tehdy, v roce 2014, a to, co se děje nyní, jsou dvě různé války?
– Všechno je podobné, ale v jiném měřítku. V roce 2014 fungovala ruská propaganda tak obratně, že když jsme osvobodili Donbas od separatistů, místní obyvatelstvo se k nám chovalo stejně jako dnes k ukrajinským Rusům. Separatismus byl velmi běžný a my jsme byli naprosto nepřipraveni. Totéž se stalo Rusku 24. února. Teprve nyní čelí armádě, která bojuje osm let, která má výcvik NATO a vybavení NATO.
V roce 2012 jsem sloužil v armádě, která je nyní ruská. Vládne tam dědečkovství – přísná disciplína, důstojníci mohou vojáky ponižovat. Od roku 2014 máme v armádě úplně jinou psychologii, důstojníci si již uvědomili, že budou bojovat společně s těmito vojáky, takže vztahy jsou postaveny na disciplíně, na podřízenosti, ale také na vzájemném respektu a vzájemné pomoci.
V ruské armádě nemohou lidé, kteří velí frontě, rozhodovat bez pokynů shora a naši důstojníci mají velkou svobodu jednání, protože na bojišti je hlavní dovedností oklamat nepřítele, dokonce i zdánlivě nesmysl. Například házení odpadků není místo, kde stojíte. Nepřítel uvidí tento odpad pomocí dronů a soustředí oheň tam, kde by měl být.
„Jak reagoval váš otec na to, že se vracíš do armády?“
„Když jsem šel studovat na důstojníka, uvědomil si, že budu v armádě tak či onak. Nyní cvičím nové bojovníky, mobilizuji je, posílám je k bojovým jednotkám, beru mrtvé, chodím k jejich rodinám, hlásím, že otec nebo syn zemřeli, dávám jejich těla a organizuji pohřby.
Jak můžeme charakterizovat ty, kteří nyní vstupují do armády? Jsou motivovaní? Změnila se situace během téměř osmi měsíců po 24. únoru, kdy se fronty tvořily fronty před vojenskými registračními a náborovými úřady?
– Je v tom rozdíl, každý je motivovaný už vpředu. Ti, kteří zůstávají, čekají na odvod, to znamená, že se sami nerozhodnou jít do armády. A jsou tací, kteří před armádou utíkají. Ale nemyslím si, že takoví vojáci jsou potřeba. Pokud někdo uteče sem, uteče ze své pozice, a pokud unikne z pozice, může způsobit smrt ostatních.
„Říkal jste, že předáváte těla padlých vojáků jejich rodinám.“
– Už jsem se naučil, jak přepínat mezi dvěma stavy, mezi prací a domovem. Ve službě – stejně jako v boji – nejsou žádné emoce, nic, jen plníte svou funkci. Když přinesu zprávu o smrti svého manžela, nemohu se vdově dívat do očí. Jen si přečtu text, odevzdám dokumenty, poslouchám křik, pláču, vidím, jak padají na kolena, otočím se a odcházím. Vše, co říkám, je: „Přijměte prosím mou upřímnou soustrast.“ A když jsem doma – mám rodinu, děti – jsem jiná. Potřebuji se k dětem chovat určitým způsobem, takže se měním. Už jsem si na to zvykl. To je život ve dvou světech.
„Byl jsi teď na frontě?“
„Ne, ještě ne.
„A je šance, že se tam dostaneš?“
Nyní se prapory, které jsem vytvořil v únoru, rozpouštějí. Všichni důstojníci mají vyhlídku na to, že půjdou na frontu. Nyní nejsou žádné branné zdroje a všichni ti v týlu budou posláni dopředu, protože je nutné střídat důstojníky, kteří tam byli téměř osm měsíců. Mám tam kamaráda, který je na frontě šest měsíců a je smrtelně vyčerpaný. Ne fyzicky, ale duševně, už nemůže dělat všechno, co musí.
– A jak se dostat z tohoto stavu pro ty, kteří nyní procházejí frontou?
„Bude to těžké, bude to velmi těžké.“ Teď vidím, že ti, kteří dostanou 10denní dovolenou, prostě těch 10 dní vypijí. Je nutné je systematicky nutit k psychologické rehabilitaci – na státní úrovni. Nejde o to, zda to chtějí nebo ne, měli by být nuceni podstoupit rehabilitaci, můžete se vyděsit, že jinak nebude žádný důchod od státu.
V takové situaci si nepomůžete, ale pokud dobrovolně půjdete k psychologovi, pak je to polovina bitvy. Ale většina lidí si myslí, že to není to, co potřebují, že se jim daří dobře. Nejhorší pocit, který je zabíjí, je pocit viny před těmi, kteří se nevrátili.
„Máš taky nějaké?“
„Ano, a tohle, Pravděpodobně se mnou zůstane po celý život.
„Prošla jste rehabilitací, nepomohlo to?“
„Během rehabilitace jsem se naučila přijmout, že s tím budu žít. Že se na to nemusím soustředit, to prostě je.
Přemýšleli jste o tom, jaký by byl váš život, kdybyste se v lednu 2015 dobrovolně nepřihlásili k obraně letiště? Litovali jste někdy svého rozhodnutí?
„Nemohl jsem nečinně sedět, když v mé zemi probíhala válka. Stejně jako teď. Nemůžete jen sedět a nečinně se na to dívat zpovzdálí. Nedělám teď dost. Mohl jsem udělat víc. Jen se opravdu bojím o své tříleté a jeden a půl roku staré dcery. To je největší bolest. Odkládám cestu na frontu, protože se bojím, že když zemřu, nebudou si mě pamatovat.
Překlad z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horké dokončení jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Zda diskutovat o historii, bezvýchodné situaci v Minsku
Původní název článku: Boję się tylko tego, że jeśli zginę, córki mnie nie zapamiętają
