"Je tu jeden výstřel a není právo udělat chybu". Jak protiletadloví dělostřelci z Prykarpatí sestřelili 2 rakety za 3 dny

Toto video obkroužilo desítky kanálů Telegramu a stránek na sociálních sítích. Podle některých šlo o sestřelení ruského letadla, jiní o vrtulník. Někteří říkali, že to byla Charkovská oblast, jiní – Chersonská oblast. Ve skutečnosti video ukazuje sestřelení ruské střely s plochou dráhou letu Ch-101 na severní Ukrajině. Raketa byla sestřelena protiletadlovým oddělením Bogdana Chmelnickijského samostatné prezidentské brigády, která zahrnuje dva protiletadlové střelce z Ivano-Frankivské oblasti. A není to první raketa, kterou sestřelili.

Jurij Stach a Pavlo Stefanjuk z Ivano-Frankivské oblasti. Oba předtím nesloužili, ale ihned po totální invazi šli do vojenské registrační a náborové kanceláře.

„Jsem dobrovolník. Začala totální válka, „orkové“ vstoupili do Kyjevské oblasti – okamžitě si mysleli, že by to mohlo přijít do mého domova, k mé rodině. Šel jsem do vojenské registrační a náborové kanceláře, napsal jsem prohlášení,“ říká Pavlo Stefanyuk, 24. V klidném životě pracoval jako pizzaiolo, někdy pracoval na staveništi v Ukrajině i v zahraničí.

Jeho kolega Jurij má podobný příběh. Je mu 28 let, v civilním životě pracoval jako stavbař, zateplil domy.

„Válka mě zastihla v posteli. Díval jsem se na sociální sítě, zapnul televizi a viděl, že začala válka. Rozhodl jsem se, že půjdu bránit svůj stát. Mám ženu, tři nezletilé děti. Mé ženě se to nelíbilo, ale uvědomuje si, že jsem to nemohl udělat jinak. Později bych si to prostě neodpustil,“ říká Jurij.

Zpočátku se Pavel a Jurij připravovali na to, aby se stali pěšáky, ale později byli jmenováni k obraně ukrajinského nebe. Nyní kluci z Prykarpatí slouží v protiletadlové raketové dělostřelecké divizi samostatné prezidentské brigády pojmenované po Bohdanu Chmelnickém. Tam jsou známí pod volací znaky „Maidan“ a „Baron“.

Kluci vzpomínají, jak během cvičení Rusové zahájili raketový útok na cvičiště Javoriv.

„Ve Starychi (vesnice poblíž skládky – pozn. red.) Dostalo se nám „vřelého přivítání“. Zemřeli tam nějací kluci, kteří ještě neměli čas nic dělat, byla to škoda. A pak jsme se shromáždili s přáteli, známými a rozhodli jsme se hrát nějakou takovou roli, abyste se úzkostlivě neschovávali ve sklepích, ale šli ven a dělali práci. A dostat se do protivzdušné obrany byla obrovská čest a já jsem za to velmi rád,“ vzpomíná Jurij Stakh.

Když brigáda oznámila nábor těch, kteří se chtěli bránit, Jurij a Pavel se bez váhání přihlásili.

„Kamarád říkal, že slyšel, že nahrávají v protivzdušné obraně, šli jsme se dobrovolně přihlásit. A výsledek je. Naše oddělení sestřelilo dvě rakety. Sestřelil dva ze dvou. „Ráže“ nás přeletěla, my jsme ji sestřelili. A o den později letěla raketa X-101 a my jsme ji sestřelili taky. Tedy dva starty – dvě rakety. V oblasti naší odpovědnosti už nebyla. Ukazuje se tedy, že máme stoprocentní účinnost při ničení raket, které se odehrávají v oblasti naší odpovědnosti. Například druhá raketa, která byla sestřelena, je raketa X-101. Náklady 13 milionů dolarů. A „Igla“ stojí 80 tisíc. Zůstáváme „v černých číslech“, říká Pavlo s úsměvem.

Vojáci jsou velmi hrdí na svou práci a úspěchy přidávají motivaci.

„Jsme v pořádku s jejich nevýhodami. Můj bratr a já jsme sestřelili dvě střely s plochou dráhou letu za tři dny. Jsme Huculové, ať už se dá říct jakkoliv, s trembity. A podle toho všechny další cíle, které kolem nás proletí, „zasadíme“, říká Jurij.

Jurij a Pavel a jejich bratři pracují v malých skupinách v rámci protiletadlových výpočtů. Jejich pozice, mobilní nebo stacionární, jsou „roztroušeny“ po celé Ukrajině. Když se všichni schovávají během leteckého poplachu, protiletadloví střelci naopak jdou „lovit“, chatovat o nepřátelských střelách s plochou dráhou letu a dronech. Ve správný čas jsou všechny jejich dovednosti a schopnosti sníženy na několik sekund, ve kterých se musíte rozhodnout, připravit zbraně, chytit cíl a vystřelit.

„Stává se to takhle. Například existuje úzkost, máme informační nástroje protivzdušné obrany, které poskytují informace cíli, odkud letí a tak dále. Je zde střelec – protiletadlový střelec s raketou. Velitel oddělení stojí s tabletem a dívá se, kde je v tu chvíli jeden nebo druhý cíl, kam letí. Velitel informuje střelce, střelce v plné pohotovosti. Raketa se objevila v oblasti naší odpovědnosti. Pak už jen pár vteřin. Viděl, propíchl, doprovázel terč, vystřelil, raketa byla sestřelena,“ říká Pavel.

Jeho kamarád přirovnává sestřelování raket k práci odstřelovače, který má jen jeden výstřel.

„Stává se to ‚na stroji‘. V tu chvíli se od všeho odpojíte a soustředíte se jen na svůj cíl. Na zasažení cíle je doslova 5 sekund. Pokud jste během této doby neprovedli defekt, neveďte cíl a nezačněte, pak bude příliš pozdě. Nemáte právo udělat chybu. Přirovnávám tuto práci k práci odstřelovače. Má pouze jednu kazetu a pouze jeden pokus. Není větší potěšení, než když po výstřelu vidíte, jak cíl dopadl a padá. Jste tak ohromeni emocemi. To není vyjádřeno slovy, je třeba to cítit. A týdny čekání v chladu stojí za to. Stojí to především za to, že víte, kam ta raketa může létat a kolik škody může způsobit. To je pro mě a mé bratry největší motivace,“ dodává Jurij.

Pavlo Stefaniuk říká, že někdy musíte čekat dva měsíce na cíl.

„Může se stát, že člověk vydrží na pozici měsíc nebo dva. A někdy si myslíte: „Proč tady stojím, šel bych někam opačným směrem, kde je teď tepleji.“ A pak, když se objeví práce, uvědomíte si, že jste zde byli potřební. A děláte svou práci tam, kde jste, a nezáleží na tom, kde jste.

Ve službě s kluky MANPADS „Eagle“ sovětské. Říká se, že neměli zvláštní naděje na zbraně, ale ukázalo se to dobře.

„Je starší než já, umí mluvit s ‚tebou‘. Upřímně, když jsem viděl, jaká zbraň roku, nebyla pro to taková naděje. Ale vedla si dobře. Dva starty – dva sestřelení,“ říká Jurij Stakh.

Motivace armády je jasná – rodiny na ně a jejich kamarády čekají doma. A protože pracují jako součást sil protivzdušné obrany, mohou je chránit.

„V prvních měsících války to bylo velmi těžké. Když vidíte, jak to letí do vaší oblasti. A to se stává tak velmi nepříjemné pro duši. Ale chápete, že se nemusíte zastavit a dělat svou práci. Nevíte přesně, kam letí. Nebo to možná byla tato raketa, která letěla do vašeho domu. Proto vše, co letí, musí ukončit svůj let okamžitě na místě. A děkuji všem silám protivzdušné obrany, kluci jsou prostě dobře udělaní. Jsem jim velmi vděčný,“ říká Jurij.

Bojovníci jsou si jisti, že ruská strategie zničit civilní infrastrukturu je aktem bezmoci, protože na bojišti selhávají.

„Máme hodně co bránit. A budeme to dělat až do poslední kapky krve. A nemají co chránit. A chápou, že nás nemohou porazit v bitvě, ale vzít to tak a zničit mírumilovná města, civilisty. Nemají ani s čím srovnávat. Jsou to jen nějací nelidé, protože jinak se jim jinak říkat nedá,“ je přesvědčen Pavlo.

Kluci říkají, že letecký alarm může být spuštěn kdykoliv. Může být také přijata objednávka na potřebu změnit pozici. Mezi úzkostmi může trvat dva dny nebo dva měsíce. Bojovníci jsou v neustálém napětíA i když opatrně, spřádají plány do budoucna.

„V civilním životě v Ukrajině pracuji pizzaiolo. Od roku 2016 do současnosti, tedy před válkou. A teď válka skončila a já doufám, že se vrátím ke své práci. Mám tu práci rád. Nebo možná, pokud vše půjde dobře, otevřu svou pizzerii. Pak bude možné vyrobit pizzu MANPADS nebo pizzu protivzdušné obrany,“ říká Pavlo Stefanyuk.

„Vítězství pro mě přijde, až skončí ostřelování civilistů a domů. Až se vrátí celé území a Krym se vrátí. A samozřejmě po vítězství si chci s rodinou a bratry na Krymu odpočinout,“ svěřuje se Jurij Stakh.

Za svědomitý výkon oficiální povinnosti získali Yurii Stakh a Pavlo Stefanyuk diplomy a Ocelový kříž – vyznamenání vrchního velitele.