32letá Anna Kutepová je učitelka z Lysychansku, malého města v Luhanské oblasti, kde před válkou žilo asi sto tisíc lidí. Kvůli ruské totální invazi se Hanna a její rodina evakuovali do Lvova a žijí v modulárním městě v Sykhivu více než šest měsíců. V létě začala pracovat jako učitelka ve skupině mateřské školy „Poznayko“, která byla otevřena speciálně pro děti IDP.
V rozhovoru s námi nám Hanna řekla, jak Lysychansk žil pod neustálým ostřelováním a jak se její rodina ve Lvově přizpůsobila.
***
„Mysleli jsme, že mír přijde brzy“
Před válkou jsme s rodinou žili obyčejný život v Lysychansku: děti chodily do školy, naše babička pracovala jako učitelka fyziky a matematiky a pracovala v mateřské škole jako učitelka. Žili jako všichni ostatní – chodili do práce, vychovávali děti, plánovali. Před totální invazí neexistovalo žádné očekávání války nebo napětí, protože Lysychansk přežil okupaci v roce 2014 a pak všechno rychle skončilo. Navíc frontová linie nebyla tak daleko a doléhaly k nám zvuky výbuchů. Proto, když se začaly šířit zvěsti o velké válce, nevěřili jsme až do konce.
24. února jsme se probudili ze silných výbuchů, ale stále jsme nevěřili, že to začalo nepřátelství. Ráno začali volat znepokojení rodiče a ptali se, zda mají děti vzít do mateřské školy a do školy, ale v té době nebyly žádné pokyny od vedení vzdělávacích institucí. Proto jsme všichni zůstali doma.
K obědu jsme si uvědomili, že válka začala, ale doufali jsme, že to všechno rychle skončí. Pak ale ve městě vypukla panika – lidé začali kupovat vše, co bylo možné, v neřídící veřejné dopravě. Chcete-li se dostat z jednoho konce města na druhý, museli jste buď chodit 2,5 hodiny, nebo si vzít taxi, které stálo peníze na místo. Bylo možné platit hlavně v hotovosti a do obchodů s terminály byly obrovské fronty.
V obchodech bylo stále méně a méně výrobků a kvůli neustálému ostřelování města nebyly žádné nové zásoby. Humanitární konvoje také v prvních týdnech do města nepřijížděly, a tak jsme se rozhodli zajistit zásobu potravin.
Potřebovali jsme léky víc než jídlo. Moje matka je nemocná, potřebovala lékařskou péči, mám cukrovku, takže jsem jednou měsíčně chodil do nemocnice na předpis na léky. V podmínkách nepřátelských akcí bylo velmi obtížné získat léky, mohly by být zakoupeny buď za bláznivé peníze, nebo jít za ně do sousedního města, ale neměl jsem příležitost tak učinit. Pak mi pomohla moje armáda, která vytáhla lék, ale nevyhovovali mi.
Navzdory skutečnosti, že jsme doufali, že válka brzy skončí, v Lysychansku se to zhoršilo – banky přestaly pracovat, lidem došla hotovost a ve městě byl od 18:00 do 7 hodin ráno vyhlášen přísný zákaz vycházení. Ve frontách do obchodů často musel stát 5-6 hodin v zimě. Pak jsme se rozhodli evakuovat – já, dvě děti a dvě babičky.
„Doufal, že se vrátím za dva nebo tři týdny“
Začátkem dubna projektil dorazil zničené plynové komunikace, začaly přerušení světla a vody, ale nejhorší byla situace s potravinami, protože bylo možné platit kartou pouze ve dvou obchodech po celém městě.
V té době již byla na místě provedena bezplatná evakuace vlaky a autobusy. Bylo děsivé sledovat, jak lidé odcházejí s jednou taškou a nechávají domácí zvířata a kufry na stanici.
V té době jsme vlastně bydleli v protiatomovém krytu, který si místní zřídili u našeho domu sami. Babičky a děti tam byly pořád a já jsem vyrazila pro humanitární pomoc.
Po dalším ostřelování jsme se rozhodli odejít, ale od prvního okamžiku jsme se nedostali k evakuaci kvůli příjezdům. Pak jsme se dozvěděli, že ty aVtobus se dostal pod palbu. Později přítel z Dněpru doporučil evakuovat se spolu s dobrovolníky charitativní křesťanské organizace, kteří odvezli lidi z Lysyčansku vlastními auty.
Za pouhé tři dny už nás opustilo auto. Babičky běžely do protiatomového krytu pro rušivé kufry a já s dětmi jsme zůstávaly doma pro další věci. Pak do našeho protiatomového krytu vletěla dvoumetrová raketa, ale nevybuchla. Ve skutečnosti jsme pod nepřetržitým ostřelováním nasedli do auta a tak jsme se evakuovali.
Doufali jsme, že se vrátíme za dva nebo tři týdny, a tak jsme si s sebou vzali to nejnutnější – převlečení, školní oblečení a tři tašky léků.
„Nejeli jsme do Lvova nikam“
Zpočátku jsme zůstali v Dněpru, ale tam bylo dočasné útočiště, takže jsme se rozhodli jít dál. Ve Lvově jsme měli kamaráda, který říkal, že vysídlení lidé se usadili v tělocvičnách a školách, ale nám bylo jedno, kde budeme bydlet, tak jsme do Lvova šli prakticky nikam.
Ve Lvově moje matka okamžitě šla do nemocnice, její stav byl velmi vážný a já jsem se zabýval naší osadou. A tak jsme se prostřednictvím přátel dozvěděli, že uprchlíci mohou žít zadarmo v Centru mládeže Ivana Boska. Zpočátku 7letý Maxim na tuto myšlenku nereagoval velmi příznivě, protože v jeho představivosti otcové vypadali jinak – v sutanách a vousech. Ale za několik týdnů už nazýval Otce Centra přáteli.
Vlastně v centru nám bylo řečeno, že na Sychivu, kam jsme se v květnu přestěhovali, se staví velké modulární město. Pokud mělo Centrum určitá pravidla, na která si děti dlouho zvykaly, pak jsme se naopak cítili svobodnější. Abych se něčím zabývala, pomáhala jsem v kuchyni, ale chtěla bych pracovat s dětmi. Nemohla jsem jít pracovat do svého oboru kvůli psychické bariéře. Když jdete do práce, necháte všechny své osobní problémy doma a myslíte jen na práci, ale jaké další myšlenky a problémy mohou být, pokud vám byl váš domov odebrán?
Otevření skupiny pro děti, která sídlila přímo v modulárním městě, pomohlo překonat samo sebe a někdo to musel udělat.
Místo, kde se angažují děti, které chodí do školky v modulárním městě
Ve městě již bylo více dětí, takže městská rada ve Lvově vytvořila další skupinu v mateřské škole „Poznayko“, kam šly pouze děti IDP. Byl jsem oficiálně zaměstnán jako vychovatel této skupiny.
Zpočátku jsme se dohodli, možná máme trochu specifické pracovní podmínky, ale v jídelně máme dětský koutek s hračkami a televizí. V létě pořádali kurzy na ulici, šli s dětmi do parku. Takto jsme pracovali čtyři měsíce. Nyní je skupina různého věku – nejmenší 2,3 měsíce, nejstarší – 5. Celkem je nyní ve skupině osm dětí, ale toto číslo se neustále mění, protože se někdo stěhuje, někdo chodí do školy.
„Vrátíme se do Lysyčansku, až tam bude bezpečno“
Už jsme se přizpůsobili životu v modulárním městě. Děti studují online ve svých školách a já pracuji. Kromě toho jdeme na výlety v oblasti Lvova, byli v Karpatech.
Nevíme, co je nyní s naším domem v Lysyčansku, protože od července, kdy bylo město obsazeno ruskou armádou, s ním nemáme žádné spojení. Většina z nich odešla, byli tam jen ti, kteří byli úplně nemohoucí nebo neměli kam jít. Ale to nás nakonec nezastavilo.
Kdyby byla příležitost, vrátili bychom se. Ale i když naše armáda odrazí město, zpočátku to bude nebezpečné, protože tam není světlo, plyn, voda, většina území je těžena.
Pokud není kam se obrátit, usadíme se zde. Žijeme ve Lvově šest měsíců, i když jsme odjeli na týden nebo dva.
Autorem fotky je Kateryna Moskaliuk
***
Materiál byl vytvořen v rámci projektu „Život války“ za podpory Laboratoře žurnalistiky ve veřejném zájmu a Ústav humanitních studií (Institut für die Wissenschaften vom Menschen).
