V rozhovoru se svými polskými novinářskými kolegy slyšel zajímavou verzi toho, proč se šéf Kremlu Vladimir Putin uchýlil k válce jako k poslednímu politickému argumentu. Důvodem byl Alexej Navalnyj. Nebo spíše skutečnost, že rok před začátkem války ruský vůdce „suchý“ prohrál se svým „nepřítelem č. 1“ v oblasti politické a propagandy. Takže Navalnyj nenechal Putinovi jinou možnost, než smýt hanbu ze své porážky krví. Ne však sami, ale Rusy a Ukrajinci.
Abychom lépe porozuměli podstatě takové verze, stojí za to si přečíst knihu slavného britského novináře, spisovatele a politologa Petera Pomerantseva „Toto není propaganda: Cesta k válce proti realitě“.
Pomerantsev je známým odborníkem na kremelskou propagandu. V knize nastínil, jak politici, kteří řídí Rusko, nebo spíše jejich političtí technologové, manipulují s médii, aby v obyčejných lidech vyvolali efekt, který lze stručně vyjádřit sloganem: „politika je hovno, je lepší to nedělat.“ Nebo „všichni lžou, takže nezáleží na tom, kdo nám vládne“. Pomerantsev ukázal čtenářům, že dobře řízená produkce ruské vládní televize nemá za cíl přimět lidi, aby skutečně věřili v odhalení prezentovaná v hlavních zprávách nebo propagandistických programech Vladimira Solovjova nebo Dmitrije Kiseljova. Protože je jen málo lidí tak šílených, aby věřili v bojové komáry, kontrolované ptáky, ukrajinskou „špinavou bombu“ atd.
Jak správně poznamenala polská novinářka a socioložka Ludwika Włodek v článku „Putin tančí, zatímco ho Navalnyj hraje„, komentující výše zmíněnou Pomerantsevovu knihu: „Cílem je vyvolat dojem, že nikomu nelze věřit, že politika je špinavá, bez ohledu na to, kdo ji dělá, takže je lepší soustředit se na každodenní život a vlastní záležitosti a zacházet s televizními informacemi stejným způsobem jako s komerční zábavou, jako jsou četné ruské talk show a reality show… Pomerantsev jde ve skutečnosti ještě o krok dál, protože světová politika se v posledních několika letech nezastavila. Dnes téměř nikdo nemluví o naklonění voličů k jejich verzi událostí, k jejich konceptu. Svět je tak roztříštěný, lidé jsou tak uzavřeni ve svých bublinách, že je těžké přijít s programem, který by uspokojil většinu lidí. Každá jednotlivá skupina dostane něco jiného. Nebo je přesvědčena, že je to něco jejich.“
Proto by podle Pomerantseva měl být politik co nejméně konkrétní, aby každý mohl pod jeho slova dát to, co považuje za důležité. „Takové „mikrocílení“, kdy jedna skupina voličů nemusí nutně vědět o druhé, vyžaduje nějakou velkou prázdnou identitu, která je všechny spojí dohromady. Něco tak širokého, že se s tím voliči mohou ztotožnit – kategorie jako ‚lid‘ nebo ‚většina‘,“ čteme v knize „Toto není propaganda: Cesta k válce proti realitě“. Proto nyní musí politik přesvědčit co nejvíce voličů, že jsou „lidé“ a že je jich mnoho, a proti nim stojí hrstka „nelidí“, s nimiž on nebo jeho skupina úspěšně bojuje.
Pomerantsev popisuje tento nový populismus tímto způsobem a nazývá ho „instantním populismem“: „V této logice fakta ustupují do pozadí. Konec konců, nejde o vítězství ve veřejné diskusi založené na faktech, o složkách ideologie; Účelem řečníka je pevně obklopit publikum stěnou slov. To je opak „centrismu“, jehož cílem je pozvat všechny do stejné komunity a minimalizovat rozdíly. Zde se ani nemusí scházet jednotlivé skupiny. Ve skutečnosti by možná bylo lepší, kdyby o sobě nevěděli: co když jeden vidí protivníka v druhém?“
Hlavním receptem na úspěch je aplikovat princip, který je v politice znám již dlouho: vnutit každému, včetně politických oponentů a potenciálních voličů, svůj vlastní způsob určování reality. To znamená, že v diskusi nikdy nemůžete použít oponentův projev, naopak, musíte mu uložit svůj jazyk, a tedy i vlastní konstrukci reality.
Pomeranian dává živý příklad z Filipín. Popisuje mučivou prezidentskou kampaň Rodriga Duterteho. Spočívala v tom, že jeho političtí technologové vytvořili na sociálních sítích stovky skupin, ve kterých šířili informace o zločinech spáchaných drogovými dealery. Díky tomu bylo možné vytvořit dojem, že kriminalita související s drogami je nejdůležitějším problémem země a že Duterte, který „přísahal, že zničí dealery“, se stal jediným relevantním prezidentským kandidátem. Pomerantsev popsal, jak liberální novináři přijali Duterteho radikální rétoriku. Všichni používali jeho frázi „válka proti drogám“, a to i v případě, že se stavěli proti příliš brutální myšlence jejího provedení. Všichni zapadli do atmosféry, která přispěla k jeho vítězství. To je to, co znamená vnucovat svou řeč a tím i svůj konstrukt reality.
Něco podobného se stalo ještě dříve v Rusku, ale nemluvilo se tam o válce s drogami a s terorismem. Byla to ona, kdo přivedl Putina k moci na přelomu let 1999-2000. Udělala z něj „silného muže pro těžké časy“ a dala mu charisma, které bylo tak potřebné po mnoha letech vlády nemocného a nemohoucího Borise Jelcina.
„Rétorika války proti terorismu a posílení Ruska, obnovení jeho důstojnosti a zvednutí z kolen je dílem Gleba Pavlovského. Politický technolog, který významně přispěl k vítězství Borise Jelcina v roce 1996 a zachránil Rusko před vládou komunisty Gennadije Zjuganova. O čtyři roky později tentýž Pavlovskij chválil Jelcinova pomazaného Putina a spoléhal se na kontrast mezi ním a jeho předchůdcem, který už nebyl vykreslován jako ruský spasitel a obránce demokracie, ale spíše jako mor a symbol strašlivých časů úpadku, „temperamentních 90. let“. Jakmile to bylo možné, následoval ho temperamentní Kagebist Putin,“ píše Ludwika Vlodek.
Nyní Pavlovskij činí pokání a předstírá, že je vášnivým oponentem Putina. Odmítl spolupracovat s Kremlem a přestal poskytovat služby kremelskému týmu v roce 2012, kdy se Putin po krátkém „exilu“ na post premiéra rozhodl vrátit do hry jako prezident. Nyní je Pavlovskij již častým hostem západních médií. Ochotně všem říká, jak kdysi přispěl k posílení Putina, protože věřil, že Rusko ho potřebuje, aby se zbavilo nepokojů z roku 1990.
Nicméně kremelští politici, i bez Pavlovského pomoci, dokázali kontrolovat diskurz po mnoho let. Vládli zemi takovým způsobem, že to byla malá a slabá opozice, která musela reagovat na jejich teze.
Tehdy ale začala Navalného popularita růst. V roce 2011 založil v té době málo známý blogger Nadaci proti korupci. Pak úspěšně nazval proputinovskou stranu „Jednotné Rusko“ stranou „podvodníků a zlodějů“ („žulikov i vorov“). Od té doby se název drží „Jednotného Ruska“. Navalnyj ji opakoval v každém veřejném projevu a popularizoval ji v následných protikorupčních vyšetřováních vedených jeho nadací.
Kreml se léta snažil Navalného ignorovat. Možná by se mu nikdy nepodařilo získat národní popularitu, kdyby se Kreml nerozhodl otrávit ho a dokonce i neslavný „Novičok“. Takže „bezvýznamný blogger“, jak o Navalném řekl tiskový mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov, plnil titulky ve všech světových médiích a s odrazem – do hlavy průměrného Rusa jako „Putinova nepřítele č. 1“.
Zatčení a odsouzení Navalného jen zvýšilo účinek ztráty Putina, který upadl do zugzwangu. Všemocný vůdce Kremlu se bojí svého protivníka, snaží se ho zničit a zároveň reaguje pouze na všechny Navalného kroky. Marně je zahnán daleko do táborů. Navalnyj Putinovi vnutil jazyk a tím i konstrukci reality. Takže v této špatné situaci se Putin nakonec rozhodl pro totální válku s Ukrajinou. No, verze je zajímavá a zaslouží si celý život.
