Diktátor Vladimir Putin se snaží obnovit SSSR, většina ruského obyvatelstva o to také usiluje, podle tamní sociologie. V ruské veřejnosti můžete často najít stavy o tom, jak nádherně žil pod Unií, která pak byla laskavá, jak se všechny národy, které obývaly jednu šestinu země, navzájem milovaly. A co je nejdůležitější: jak se nás tehdy celý svět bál. A co by mohlo být ještě větším zdrojem hrdosti?
Rusové přátelsky převzali Putinovu tezi o rozpadu SSSR jako o „největší geopolitické katastrofě dvacátého století“. Proto se touha obnovit Sovětský svaz v jeho hranicích od roku 1990 stala posedlostí ruské turbo-vlastenecké veřejnosti. Bylo jen nutné počkat na „čas myšlenky, která přijde“ a ta se změní v hnací sílu expanzionistických válek.
A tentokrát přišel. Kreml pod nadšeným křikem Rusů zahájil válku za obnovu SSSR. „Naše země bude opět velká a silná. Bude tu opět Sovětský svaz a nikdo nikam nepůjde,“ řekl ruský ministr obrany Sergej Šojgu, aby nikdo nepochyboval o záměrech Ruska.
Ostalgie
Koncem 90. let a počátkem roku 2000 existoval takový program v německé televizi Ostalgie. Nemůžete přeložit jeho jméno hned, protože je to uměle vytvořené slovo ze dvou kořenů Ost (Východ) a Nostalgie (nostalgie). To je nostalgie po Východě. V konkrétním případě – pro východní Německo, tedy pro Německou demokratickou republiku. Program připomínal všechny ty roztomilé, vtipné, neobvyklé, které existovaly v NDR. Například malí muži na semaforech, průkopníci-telmantsi, legendární auta „Trabant“, opilí ruští vojáci na ulicích atd.
Žili občané NDR dobře? Ano i ne – je to všechno velmi relativní. Pokud by nějaký obyčejný člověk ze Sovětského svazu měl to štěstí, že navštívil NDR, zejména během „zlatých časů“ vlády Erica Goneckera, pak by se jí zdálo, že spadla do ráje na Zemi. Čisté, neživé vlaky, vyčištěné ulice, roztomilé nože. No, a samozřejmě, snem sovětského muže je obchod… Oči rozptýlené po sovětském vzácném obchodu. A tady máte boty a oblečení, které chcete, rovery na barvu, ze které si můžete vybrat, a co ty hračky a sladkosti. A obyčejné obchody vám nestačí, tedy systém obchodů Delikat, kde je dražší, ale výběr produktů je ještě větší, nebo Konsum, kde je situace s oblečením stejná.
Tito východní Němci byli obtěžováni. No, prostě žijte a užívejte si života. Ale z nějakého důvodu byli Enderiáni sami nespokojeni buď s Goneckerem, nebo s jejich životní úrovní obecně. Proč? Protože dobře věděli, co je tam, za plotem, za Berlínskou zdí. Kontaktovali jsme příbuzné „odtud“, prohlédli televizi Německa a na střechu jsme umístili vhodnou anténu (jak jsme kdysi udělali „v Polsku“). Život, který tam byl ukázán, sovětský člověk obecně, by se zdál být něčím z říše fikce. Ale oni, Němci, věděli, že to není pohádka, že jejich bratři, vuikové nebo jiná rodina tam žijí, za zdí, těší se dobře živené existenci a čas od času posílají balíčky se žvýkačkami a džíny chudým příbuzným, jejichž neštěstím bylo, že se jednou dostali do špatné okupační zóny.
Jednu dobu jsem si musel u piva popovídat s ruským učitelem z východoněmeckého města Gale. A tak vylil mou duši, vyprávěl mi o své lítosti nad životem v NDR. Ukázalo se, že v té době byl místními úřady velmi respektován… Je to pro znalost ruštiny. Byl vzat na různá setkání, recepce, akce s ruskými hosty s velením „omezeného kontingentu“. Mohl by snadno vyřešit jakoukoli otázku „blatem“.
Teď nic takového neexistuje, čest zmizela, blatt zmizel. Nezáleží na tom, že během NDR žil učitel v nepohodlném bytě v panelovém domě bez balkonů. Jel jsem na staré „shkodě“. A v prvních 10 letech po sjednocení se mu podařilo změnit čtvrté elegantní „audi“. V rámci vládního programu rekonstrukce byl jeho dům izolován, vybaven inteligentním systémem, byly dokončeny balkony atd. Ale už není žádný respekt. Nyní je stejně obyčejným německým důchodcem jako jeho netalentovaný soused.
I když obecně takové Ostalgie – tento jev je nyní v Německu poměrně vzácný. A samotný televizní program je již dlouho zavřený, unavený. Mezitím v bývalém SSSR je tato nostalgie mnohem silnější.
Touha po Unii
Dokázal si to někdo představit na přelomu roku 1980–V roce 1990, kdy sovětská společnost nadšeně postavila rakev pro SSSR, se nostalgie po zesnulém brzy rozšířila v násilné barvě. Pak by takový prorok plivl do tváře. Koneckonců, pro téměř 99% obyvatel „země sovětů“ byla teze nesporná: SSSR je zlý, nikde horší, tečka.
Po rozpadu Unie však nastrow se změnil docela rychle. Ztráta obvyklého životního stylu, nestabilita, inflace. Miliony lidí nebyly připraveny na nezávislou plavbu bez „vyvrhele – našeho vůdce“. Koncem roku 1990 se počet Ukrajinců, kteří litovali kolapsu Unie, pohyboval mezi 40% a 50%. V Rusku pak úroveň přívrženců obnovy sovětského impéria překročila 50% a neustále rostla. V Bělorusku rostla ještě rychleji.
Naštěstí se většina Ukrajinců z této nemoci zotavila. Mezi Rusy naopak získala kritické formy.
Pro starší lidi jejich nejšťastnější roky padly na sovětské časy. Bezstarostné dětství, veselí teenageři, studentská léta plná energie, lásky a nekompromisnosti. Pracujte beze strachu, že ji ztratíte.
To je pochopitelné. Ale odkud se vzala tato touha obnovit Unii v moderní ruské mládeži?
Mládež v SSSR
Mladí lidé, kteří mohou vědět o Unii pouze z příběhů svých dědečků, z vyzdobených sovětských filmů nebo z moderních ruských televizních pořadů, jejichž autoři se rozhodli umýt poskvrněnou slavnou minulost za každou cenu, vyznávají na internetových fórech svou lásku k „sovětskému ráji“ a odfrknou si na všechny kritiky sovětského způsobu života.
Když čtu jejich komentáře, vždy lituji, že ještě nevynalezli stroj času, takže ti mladí fanoušci všech sovětských věcí by měli být vráceni o 40 let zpět, ať si to užijí. Nechte je stát v dlouhých frontách na vše, co se dalo koupit (a to nebylo možné tolik). Nechť pocítí deficit pro cokoli. Taková byla ta vychvalovaná plánovaná ekonomika, že z regálů obchodů mohl náhle zmizet ten nejneočekávanější produkt: mýdlo, máslo, ponožky, toaletní papír, hmoždinky… Ke slávě jeho majestátu nedostatku bylo vytvořeno mnoho anekdot a vtipných rýmů, zejména to, že „vidíme vejce pouze ve vaně – Šťastný nový rok vám, obyvatelé Lvova!“.
Nechte mladé fanoušky SSSR viset v zemi, kde banán je něco fantasticky nepřístupného, kde je skála zakázána, kde, abyste mohli jít i do země socialistického tábora, musíte shromáždit tolik různých certifikátů a charakteristik, že touha cestovat automaticky zmizí. Tam, kde je jakákoli kritika státu považována za trestný čin a lidská práva jsou považována za absolutní fikci.
Kde jsou fronty… Opět se vám ty zapřísáhlé fronty vkrádají do hlavy, co můžete dělat – tento symbol epochy je příliš vtištěn do paměti každého člověka narozeného v SSSR. Zde je jeden citát o sovětské frontě:
„Lidé se hádali ve frontách navždy. Město křičí na rolníky: „Paraziti, sežrané přísahy, nemůžete kvůli sobě vstoupit do obchodu! Okrádáš s taškami.“
Rolníci nezůstávají v dluzích: „Střídači slibují! Možná jste to vy, kdo pěstuje tento chléb a maso? Krmíme tě a aspoň jednou ucítíme vůni masového ducha!“
Oba se snaží vystrčit z fronty provinční dělníky. Uvažují: „Byli byste přemístěni k nám! Dozvěděli bychom se o šťastném životě!“
Vážky křičí na mladé lidi, kteří se snaží současně střídat pro klobásu, máslo a pokladní: „No, ty, infikuješ, všichni jsou mazaní, všude předem jste ve spěchu! A stojíme tu alespoň do noci!“
A oni jim odpoví pěnou u úst: „Kargi přísahá! Důchodci, vaše matka! Co děláte během dne, když jsme v práci, nechodíte nakupovat? Co tě večer táhne nečistá síla, když potřebujeme něco vzít?“
Starý muž, šedovlasý od stáří, klopýtá do fronty jako ztracené štěně, – zaujal své místo a šel si sednout na krabici, takže zapomněl, koho vzal, a teď se snaží najít svůj kloub v kluzkém z potu, tepla dýchajícího hada. A had mlčí. Je to tichý kámen, v této zdi není žádná prasklina a kňučí, když už ztratil naději: „Dcery, drahá, stála jsem tady, tady je žena v zeleném, za mnou byla ještě dívka s chlapcem. Kde jsou?“
„Nemusel jsi odejít! Takže každý se může dostat do freebie – obsadili jsme ho tady!“
Lidé se navždy hádali ve frontách. Ne, nejsou o nic horší než ostatní – Američané, Němci nebo Francouzi. Ale jsou chudí. Příběh našich životů je dramatem nepřekonatelné chudoby…“
Myslíte si, že je to o hladových letech 1930 nebo o obtížných poválečných letech? V žádném případě nepopisuje život blahoslaveného Brežněva 70. let, o kterém se nám nejrůznější přívrženci SSSR snaží říci, jak o letech prosperity. Víte, kdo je autorem těchto řádků? Možná sarkastický informátor sovětské reality Vasilij Aksjonov? Možná ironický protisovětský Sergej Dovlatov nebo kdysi agresivní anarchista Edichka Limonov (to, v co se v posledních letech svého života proměnil, se v tomto případě nebere v úvahu)? Ne, ne a opět ne. Toto je citace z románu „Smyčka a kámen na zelené trávě“ slavných ruských detektivů, respektovaných sovětskou společností a oceňovaných stranou a vládou bratrů Arkadije a Georgije Weinera. Znáte tyto autory? Samozřejmě, kdo nebyl v jejich „místě setkání“. Neslyšeli jste o tomto románu? A Není divu. Byl napsán v roce 1977, ale ne pro veřejné prohlížení, ale takříkajíc „na stole“. Neboť v požehnání 70. let by takový čmáranice mohl být odsouzen k „nejvyššímu stupni sociální ochrany“ nebo k psychice.
Hned po rozpadu Unie byl román vydán. Důrazně doporučuji, abyste si ji přečetli každému, kdo si chce vytvořit skutečný obraz doby pro sebe. Sociální střih je prezentován prostě fantasticky jak v umělecké, tak v kognitivní dimenzi.
***
V prosinci tohoto roku Moskva oslaví sté výročí vzniku SSSR. Proto můžeme předpokládat, že Putin plánoval úplnou okupaci a anexi Ukrajiny do konce roku. Abych tak řekl, položil územní zisky na slavnostní stůl. Dále, samozřejmě, expanzivní války za úplnou obnovu SSSR by měly pokračovat. Ale jak se říká, něco se pokazilo. Ozbrojené síly Ukrajiny během prázdnin rozmazlovaly kremelské štamgasty. A místo toho, aby se Unie vrátila na pořad jednání, samotný kolaps Ruska se stává reálnějším.
