Byla ruská válka proti Ukrajině nevyhnutelná? Ano i ne. Pokud se podíváte do relativně nedávné minulosti, lze tvrdit, že takzvaní globální hráči najednou měli mnoho příležitostí odvrátit takový fatální vývoj událostí. Vše záviselo na jejich činnosti nasměrované správným směrem ke konvenčnímu bodu bifurkace. Pokud jde o mě, takovým bodem byl rok 2012, rok takzvaného „druhého příchodu“ Vladimira Putina. Pokusím se vysvětlit, proč to bylo tehdy.
Takže v roce 2008 Rusko zaútočilo na Gruzii, okupovalo část gruzínského území. Mnozí pak varovali, že Ukrajina bude další na řadě. Nakonec se to stalo, ale v tu chvíli myšlenka invaze na Ukrajinu podle mého názoru ještě v Kremlu nevykrystalizovala.
„Chcete, abychom zahájili válku s Ukrajinou kvůli Krymu. To je naprostý nesmysl,“ zavyl ruský prezident na jedné z tehdejších tiskových konferencí.
Je příznačné, že prezidentem (nebo jak byl žertovně nazýván „zitz-prezident“) byl v té době Dmitrij Medveděv. Putin by ho mohl formálně obvinit z agrese, a pokud vůbec něco, ukázalo se, že je bílý a načechraný. Připomeňme si, jak jako premiér nadále flirtoval se Západem. A dokonce i s některými ukrajinskými úřady, přinejmenším se stejnou Julií Tymošenkovou.
A také s Polskem. Připomeňme si, jak Putin přišel do Gdaňsku v roce 2009 na výročí vypuknutí druhé světové války, položil věnce na hroby polských a sovětských vojáků. Navíc se stal prvním kremelským vůdcem, který navštívil Katyň v dubnu 2010. Ano, tehdy došlo k velké tragédii pro Polsko: ve Smolensku se zřítilo prezidentské letadlo, při jehož náletu byl prezident Lech Kaczyński a téměř stovka dalších vládních osobností nejvyšší úrovně. A dokonce i tento incident se Putinovi podařilo obrátit se ve svůj prospěch, vyjádřit soustrast, nechat slzu jít, slibovat pomoc při vyšetřování.
Mezitím americký prezident Barack Obama navázal dobré vztahy s Kremlem. Poslal do Moskvy svou ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, která Rusům přinesla symbolický knoflík, který měl znamenat reset. Ironií je, že Američané udělali chybu a místo „dobíjení“ napsali na tlačítko „reload“, což, jak již víme, bylo mnohem pravdivější.
Německá kancléřka Angela Merkelová objala Putina a společně spustili Nord Stream. Tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a italský premiér Silvio Berlusconi se prohlásili za loajální přátele Putina. Přišli k němu v „Klubu Valdai“, dovolili si, aby se zkazili impres, hostinami, lovy.
Taková společná láska ke světovým vůdcům inspirovala Putina k myšlence, že, jak se říká, už chytil Boha za vousy. Takže může dělat cokoliv.
Nyní mi dovolte připomenout události druhé poloviny roku 2011. Dmitrij Medveděv (v té době ještě prezident) oznámil, že nemá v úmyslu kandidovat na druhé funkční období. A že se Putin vrací na své „legitimní“ místo. To rozhněvalo mnoho liberálně smýšlejících Rusů, kteří z nějakého důvodu spojili naděje na další demokratizaci a modernizaci Ruska s Medveděvem. Kdo jiný nosil růžové brýle, okamžitě je upustil.
Rozhořčení přerostlo v masové protesty. Dnes se zdá, že tyto tisíce akcí z podzimu 2011 na Bolotném náměstí nebo na Sacharovově třídě jsou něco jiného. V posledních letech se v Rusku ani něco takového nestalo.
Putin byl vyděšený, uvědomil si, že pokud by se sociální vývoj ubíral tímto „majdanským“ směrem, jeho moc by byla vážně ohrožena. A tak se pevně rozhodl, že pro jeho politické přežití je existenčně nezbytné přestat si hrát na demokracii a začít utahovat ořechy. Bezpečnostním silám bylo nařízeno, aby s demonstranty zacházely co nejbrutálněji. A samotní demonstranti začali být odsouzeni k bezprecedentním trestům odnětí svobody za minimální vinu, například za to, že se dotkli štítu speciálních sil.
Vzhledem k tomu, že omezení demokratických procesů v Rusku nevyhnutelně vyvolalo negativní reakci na Západě, Kreml se rozhodl postupně omezit flirtování s demokratickým světem. Sladký úsměv začal být nahrazován grimasou zastrašování.
Tehdy bylo poprvé na oficiální úrovni učiněno prohlášení o anexi Krymu jako o politickém cíli. Nebyl to však Putin, kdo to ještě vyjádřil, ale šéf Putinova volebního štábu, ředitel Stanislav Govorukhin. Nazývá „přesun Krymu v roce 1954 a jeho současný pobyt v Ukrajině živou historickou nespravedlností vůči Rusku a ruskému lidu“. Dobrý den, Elon Musk.
Putin osobně v té době (konec roku 2011 – začátek roku 2012) ještě přímo nemluví o záměru zmocnit se poloostrova. Nicméně nechápe ani nevyvrací Govorukhin, který zase dává tezi o Krymu do oficiální brožury kampaně „101 otázek na hlavu shtabu“.
Další dva roky tak bude ruský vůdce předstírat, že nemá v úmyslu ovlivnit Krym. Dokonce i tři měsíce před anexí, v prosinci 2013, během další „přímé linie s lidem“, odpověděl na otázku ze sálu o potřebě „chránit uklidňujícího na Krymu“ a také ujistil, že „nemáme v úmyslu mávat šavlí a zavádět vojska“. Slíbil, že to vše vyřeší na diplomatické úrovni. I když ve skutečnosti bylo rozhodnutí o okupaci a anexi učiněno již dlouho.
„Rusko mělo na výběr: stát se spojencem Západu nebo vazalem Číny. Putin se rozhodl tím, že udělal katastrofální chybu. Místo toho, aby se Rusko stalo menší Čínou, rychle se stává velkým Íránem: teroristickým státem s jadernými hlavicemi,“ uvedl bývalý polský ministr zahraničí Rodosław Sikorski ve svém článku v publikaci. Krytyka polityczna.
Vzhledem k tomu, že taková protizápadní cesta rozvoje již byla zvolena, dalo by se očekávat, že útoku na Ukrajinu se nelze vyhnout. Navíc se nebude omezovat na částečné okupace Krymu a Donbasu.
Vzpomeňte si na článek Vladislava Surkova, bývalého Putinova poradce a bývalého premiéra Ruska
pod názvem „Kam se poděl chaos? Stabilita při rozbalování„, publikované v časopise „Aktuální komentáře“ v listopadu 2021? V předvečer rozsáhlé invaze na Ukrajinu Putinův loajální vazal vysvětluje, proč je ruská vnější agrese nevyhnutelná. „Sociální entropie je velmi toxická. Práce s ní doma se nedoporučuje. Je třeba ji vzít někam daleko. Vývoz pro likvidaci cizího území. Po staletí byl ruský stát se svým strohým a sedavým politickým vnitřkem zachován pouze díky své neúnavné touze za svými vlastními hranicemi. Pro Rusko není neustálá expanze jen jednou z myšlenek, ale skutečným existencí naší historické existence,“ řekl.
To znamená, že Rusko, které má obrovské zdroje a rozsáhlá území, nechce nasměrovat celý tento grandiózní potenciál ve prospěch sociálního rozvoje. Samozřejmě by bylo v zájmu ruské společnosti vydat se cestou sblížení se Západem, demokratizace a modernizace. Takový scénář však v žádném případě nebyl v souladu s Putinovým politickým paradigmatem zaměřeným na bezpodmínečné udržení moci. Proto se mu tyranie zdála mnohem přitažlivější než občanský pokrok, pro který byla přirozená volba moci.
