První září byl na rozlehlých sovětských a později postsovětských územích vždy jasným a veselým svátkem. Většinou je teplý slunečný den, kdy můžete obdivovat dětské úsměvy, květiny, bílé stuhy. Den poznání, na rozdíl od ostatních svátků slavených v SSSR (a setrvačností na území bývalého SSSR), měl jakýsi kompromisní charakter: ani obdivovatelé komunismu, ani jeho latentní (či otevření) kritici nezpochybňovali vážnost okamžiku. Děti jsou přece naše budoucnost, je třeba se o ně starat, vychovávat je, učit – tady nemohou být spory.
A tato slavnost nás nutí zapomenout na další, historický význam tohoto data. V tento den totiž začala nejkrvavější válka v dějinách lidstva. Druhá a zatím poslední světová válka. I když i po ní byl svět několikrát na pokraji třetího světa. A teď stojí skoro vedle ní.
Na začátku září si vždy vzpomenu na „Icebreaker“ od mého oblíbeného popularizátora nedávné historie Viktora Suvorova. Svého času jsem znovu četl celou jeho sérii historických a zpravodajských knih, v nichž autor tvrdil, že hlavním viníkem druhé světové války byl Sovětský svaz Josif Stalin. Tyto knihy radikálně změnily můj pohled na události té krvavé války, nakonec i na celou historii první poloviny 20. století. Vedl jsem proto desítky rozhovorů a soukromých rozhovorů s dalšími historiky – ukrajinskými, ruskými, polskými, německými, ale žádný z nich mě nepřesvědčil, že Suvorovův koncept je špatný.
Z čeho se skládal? Hlavní teze autora lze několika slovy formulovat přibližně takto. Po celé meziválečné období se SSSR připravoval na útočnou válku a vytvořil silnou armádu s nejmocnějšími zbraněmi na světě. Kreml se ani na okamžik nevzdal svého snu o světové revoluci tím, že je vyveze. To znamená, že „štěstí“ bylo třeba přinést všem národům na bajonetech Rudé armády. Hitlerovu Německu byla v tomto konceptu přidělena zvláštní role: mělo se stát jakýmsi beranem, který měl prolomit bránu pevnosti západních demokracií, neboli „Icebreaker“ podle vlastní Suvorovovy metafory. Během 20 meziválečných let se SSSR podařilo vytvořit armádu neuvěřitelné vojenské síly. A pokud se vše podařilo, pak Evropa neměla moc šancí na přežití. Vše však selhalo, protože Adolf Hitler se nechtěl stát „Icebreakerem“, ale vedl vlastní hru proti hlavnímu „loutkáři“. Obřího sovětského vojenského stroje se nebál.
Tradicionalističtí historici, ospravedlňující fatální porážku Rudé armády v červnu 1941, uvádějí Stalinovu důvěřivost, Hitlerovu zradu, nedostatek zbraní a fakt, že historie nám dala příliš málo času na přípravu… I když každý střízlivě uvažující člověk okamžitě mít řadu otázek. Například: mělo Německo, do roku 1933 svázané rukama a nohama Versailleskou smlouvou, více času? Věřil Stalin, který nedůvěřoval svým nejbližším spolupracovníkům, přátelům ani příbuzným, vůdci státu, který představoval pro SSSR největší potenciální nebezpečí? A co je to za armádu, připravenou pouze na „očekávaný“ útok?
V létě 1941 překročil Wehrmacht sovětské hranice a dosáhl nebývalých vojenských úspěchů roku jen díky tomu, že se Rudá armáda připravovala na útok a byla zcela nepřipravená na obranu. Viktor Suvorov tvrdí, že sovětská armáda byla oné osudné noci z 21. na 22. června nasazena právě proto, aby Němcům zasadila zničující úder, a proto byla v nejzranitelnějším stavu.
A nemělo by se zapomínat, že to byla Moskva, kdo vynaložil maximální úsilí na zvýšení bojeschopnosti německých ozbrojených sil. Od dubna 1922, kdy byla uzavřena Rapalleská smlouva mezi Ruskou socialistickou federativní sovětskou republikou (SSSR vznikl až v prosinci 1922) a Německou říší. Od té doby Kreml staví svůj „Icebreaker“, zásobuje Němce zbraněmi, materiálem, surovinami, potravinami, palivem atd.
Tato spolupráce byla zvláště posílena a zpestřena podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939, který ve skutečnosti otevřel cestu k druhé světové válce. Ze sovětské rudy Němci vykovali tanky, které útočily na Paříž, lodě, které prováděly námořní blokádu Velké Británie, letadla, která bombardovala Londýn, Varšavu a Bělehrad. Navíc všichni jezdili, plavali a létali na sovětský dieselový motor. Je známo, že sovětské ešalony se strategickým zbožím pluly do Německa až do čtyř hodin ráno 22. června 1941. A nechyběla ani spolupráce sovětských speciálních služeb s gestapem a Abwehrem. Je například známo, že sovětská rozvědka pomáhala německé kontrarozvědce odhalit i německé komunisty, kteří kolaborovali s Londýnem nebo Washingtonem.
Netřeba dodávat, že všechna tato fakta se do ruských učebnic dějepisu nedostala. Stejně jako odkazy na všechny válečné zločiny Rudé armády, jako je Katyňská tragédie, finská provokace, represe v pobaltských státech nebo Haliči atd.
Archivní dokumenty o druhé světové válce v Rusku jsou utajovány více než osm desetiletí. A nyní předpokládám, že se přísnost přístupu k nim ještě zvýší. Aby nikoho ani nenapadlo pokoušet se pochopit původ této tragédie, jinak se, nedej bože, znovu potvrdí koncept Viktora Suvorova. Ostatně „Velká vlastenecká“ je zásadní „kulkou“ kremelské propagandy, kterou nelze za žádných okolností zdiskreditovat.
Ve skutečnosti byly od počátku 20. století v Rusku vydávány informační produkty, které bělely SSSR a omlouvaly sovětské speciální služby (Cheka, GPU, Smersh, KGB). A proti uprchlému zpravodajskému důstojníkovi Suvorovovi se otevřela celá ideologická fronta. V tisku se objevilo mnoho knih, které lze identifikovat podle obecného směru – „Antisuvorov“.
Proč se Putinovi věrní řetězoví psi tolik vrhli na Suvorova, vysvětlil sám před 11 lety v rozhovoru s námi:
„Kvůli tomu se úřady drží mrtvého sevření: byli jsme napadeni, proto potřebujeme mít tolik raket, tolik ponorek, bombu Kuzkina Mat a tak dále. Nechte lidi vymřít, ale my potřebujeme mít tyhle rakety – k čertu s ním, s lidmi! Pokud tedy říkáte, že si za to můžete sami, sami jste tuto válku rozpoutali – pak se vše zhroutí. Pak už jim nezbývá žádná platforma. Když na nás Hitler zaútočil, je to pilíř, na kterém je postavena ideologie, která vše ospravedlňuje. Odešli do Afghánistánu. Proč? Hitler na nás zaútočil, bez ohledu na to, jak nás napadl kdokoli jiný. Proč v obchodech není maso? „Kdyby nebyla válka…“ Do Československa jsme vstoupili v roce 1968 – proč? A abychom nebyli napadeni. Všechno, co se dělá, je ospravedlněno Hitlerovým útokem. „Icebreaker“ vrazil klín do tohoto příběhu, takže teď je jen v mé knihovně 56 knih proti „Icebreaker“! Je pro ně velmi důležité tlumit hlasy nezávislých historiků, mezi které patřím i já.“
Nepřipomíná vám to nic? Stejné chabé ospravedlnění pro totální invazi na Ukrajinu. „Kdybychom nezaútočili na Ukrajinu, zaútočila by ona na nás, po zuby ozbrojení armádou NATO,“ křičí nyní kremelští propagandisté.
V další své knize „Jmenovala se Tatiana“ Viktor Suvorov, který analyzuje situaci v poválečném Sovětském svazu, poznamenává, že Kreml se nikdy nevzdal myšlenky exportu revoluce a dobytí světa. Přežití země Sovětů bylo možné, pokud by byl realizován jeden ze dvou scénářů. První: radikální ekonomické reformy podobné těm, které budou provedeny v Číně po smrti Mao Ce-tunga. Druhý: provést světovou revoluci, tedy snížit socioekonomický rozvoj západních zemí na sovětskou úroveň. A k tomu byla třetí světová válka naprosto nezbytná.
Nikita Chruščov se na to připravoval. Během karibské krize málem vzplanul.
Post-Chruščovovo vedení SSSR se rozhodlo trochu přibrzdit, protože si uvědomilo, že země zjevně není připravena na válku s blokem NATO. Kreml se tedy rozhodl odložit myšlenku světové revoluce s pomocí třetího světa na neurčito. A aby připravili SSSR na budoucí války, přišli s novou taktikou: kompenzovat neefektivitu socialistického hospodářství exportem energetických zdrojů pomocí tankerů s plynem a ropou do Evropy. A nyní se Putinovu režimu podařilo tyto „trubky“ nejúčinněji využít v konfrontaci se Západem a proměnit je ve skutečné zbraně.
