Válka je válka a „srachis“ podle rozvrhu. Není to poprvé, co se důvodem stali takzvaní „dobří Rusové“. Tentokrát konkrétně – rozhodnutí Jurije Andruhovyče promluvit si s ruským (přes všechna ujištění o jeho „švýcarství“) spisovatelem Michailem Šiškinem v rámci literárního festivalu v Norsku. Mnoho kopí již bylo zlomeno a ostří nabroušeno ve slovních bitvách o tuto záležitost.
Mezi kritiky Andruhovičova činu se někteří domnívají, že dialog s Rusy je a priori nemožný a zbytečný, i když jde o „velmi, velmi dobrého“ Rusa. Jiní tvrdí, že takové rozhovory nejsou právě teď, kdy se na nedávno okupovaných územích pokaždé objevují nové hromadné pohřby obětí ruské nenávisti vůči Ukrajině a Ukrajincům. Někteří kritici se vyjadřovali konstruktivně, někteří byli nepřijatelně přehnaně emotivní.
Obránci „patriarchy“ (jehož Andruhových je považován za součást literárního a blízkoliterárního prostředí) se také nevyznačovali vždy vyvážeností a logikou při hledání argumentů. Kritizovat Andruhových je pro někoho už trestný čin. Jiní začali vysvětlovat, proč je Šiškin zvláštní, jedinečný a obecně „mysl, čest a svědomí“ ruského lidu.
Tento přístup byl obzvláště působivý Oleksandr Bojčenkokterý používal banální princip reductio ad Hitlerum – dát na roveň oponenta v diskusi s myšlenkami nebo činy německého Führera. Stejně jako Shishkin je jakýsi ruský Hesse, Brecht, Thomas nebo Heinrich Mann, kteří byli nuceni opustit rodné Německo, aby utekli před nacisty, a již ze zahraničí všelijak kritizovali Hitlerův režim a vyzdvihovali jeho protilidskou povahu – za které jsou ctěny a chváleny. Těžko si představit, že by Manns, Hesse nebo Brecht dostali po roce 1933 státní německé ceny. Šiškina neodradilo Putinovo prezidentování až do začátku roku 2010.
Boyčenkova hlavní teze je, že odsuzovat všechny Rusy ke stejné věci, věřit, že „jsou tam všichni stejní“ jen kvůli etnické příslušnosti, je nacismus. Je to oprávněný názor, pokud existujete ve vzduchoprázdnu a absolutně nechcete chápat dnešní realitu, kdy přítomnost minimálního počtu „dobrých“ (kolik?) Rusů neuklidní čerstvé fyzické a psychické rány. Takový protest proti „vniknutí“ je hodný respektu. Pravda, ani Boychenko, ani Andruhovyč nebyli takovými morálními puristy, když léta a desetiletí tvrdili, že pro Ukrajinu bude lepší zbavit se řady „špatných“ regionů, protože tamní Ukrajinci takoví nejsou, volí špatné a vůbec – neodpovídají morálnímu kodexu budovatele komunismu – „piemontské“ představě ideálního občana.
Šiškinovu postavu, Andruhovychovy činy i slova jeho kritiků či obhájců lze analyzovat dlouho. Zvláště když „patriarcha“ přesvědčuje, že zná Šiškina 15 let a že rozhodně „není jako všichni ostatní“, a obecně je spíše Švýcar než Rus, a banální googlování zjistí článek tohoto „dobrého Rusa“ od března 2014 (tedy dlouho po setkání s Andruhovychem) v Britech Opatrovník, kde hned první věta zní: „Rusové a Ukrajinci jsou bratrské národy.“ V tomto textu je mnoho zajímavých informací, zejména o „švýcarství“ Shishkina. Na příkladu této země zdůrazňuje, že je třeba chápat obyvatele Krymu, kteří se báli „ukrajinizace“, protože je to stejné, jako kdyby německy mluvící většina v bernském parlamentu zakázala francouzštinu ve frankofonním část Švýcarska. Je samozřejmé, že švýcarská zkušenost vůbec neodpovídá ukrajinským reáliím a většinou se na ni odkazuje ve dvou případech – z neznalosti nebo z důvodu manipulace.
Stojí za to vyslovit otázku, která ve všech těchto diskuzích nebo „diskuzích“ ve skutečnosti nezazněla – jaký smysl má nyní mluvit s „hodnými“ Rusy? Nejde ani o to, že většina z nich se při bližším zkoumání ukáže jako imperialisté, šovinisté a přesvědčení o podřadnosti ukrajinštiny vůči ruštině. A skutečnost, že takové rozhovory pravděpodobně nebudou mít žádný dopad na osud Ruska a Ukrajiny.
Přesvědčení o potřebnosti a užitečnosti takových rozhovorů vychází z víry v možnost vzniku „jiného“ Ruska – bez Putina a imperiálních ambicí, ale demokratického a „jako všichni ostatní“. Zdá se, že události posledních tří desetiletí nestačily k rozptýlení iluzí o „konci dějin“. Sám Francis Fukuyama tuto myšlenku již dávno opustil, protože pochopil její nepravdivost. Místo toho mnoho lidí nadále věří v „železný zákon dějin“, který by tentokrát měl dovést svět a Rusko k nevyhnutelnému triumfu liberální demokracie.
Každému, alespoň povrchně obeznámenému s ruskou historií, by tato víra měla připadat naivní. A něco podobného jako demokracie tam bylo v historii dvakrát – 8 měsíců v roce 1917 a na začátku (a v menší míře až do konce) 90. let. Nedokončená dekáda po více než 600 letech státnosti je silným argumentem ve prospěch možnosti „jiného“ Ruska, co říkáte. Věřit můžete, samozřejmě. Ale dříve nebo později se ukáže, že „Krym není chlebíček“.
Důležitou součástí problému je názor mnoha Evropanů, že dialog je vždy možný a vhodný. Že je nutné „prostě přestat střílet“. Kdyby si jen současný prezident Ukrajiny stihl uvědomit, že svět je mnohem složitější věc než hezké fráze, tak k tomu mnozí Evropané nemají ani blízko. Proto všechny tyto snahy při každé příležitosti posadit Ukrajince a „hodné“ (nebo ne) Rusy ke stejnému stolu/mikrofonu. Připomíná to sociální sítě některých západních celebrit, které po 24. únoru zveřejnily fotku objímající se ženy a muže – on je zabalený do ruské vlajky a ona do ukrajinské. Nebo nedávná nástěnná malba od australského umělce Petera Seatona, na kterém se objímají ruští a ukrajinští vojáci. Řekl, válka je nedorozumění, žijme v harmonii. A takové „kočky Leopoldovy“ ani neumím chovat.
Přestože naprostá většina ukrajinských umělců se minimálně do konce války jasně distancovala od samotné myšlenky společných vystoupení či rozhovorů s Rusy, někteří podlehnou pokušení ukázat se, zejména západním partnerům, jako „ takhle ne.“ I když čtení vysvětlující články Andruhových spíše poukazuje na jeho víru ve vlastní mesiášský osud – jako Prométheus přinášet pravdu nevzdělaným masám. No nedej bože, budou podezřelí z nacismu nebo jiného nesprávného „-ismu“. Právě v Ukrajině, a ne v zemích EU, si ultrapravice či ultralevice od voleb k volbám vylepšují své výsledky a na některých místech jsou již součástí vládnoucích koalic. A ne, přestaň…
Nemá smysl mluvit s „hodnými“ Rusy, ne proto, že většina z nás jsou nacisté. A to ani kvůli jejich dominantní neschopnosti uznat Ukrajince za sobě rovné. A protože pravděpodobnost alespoň nějakého vlivu Šiškina nebo někoho jiného z této kohorty na myšlení a jednání moderních či budoucích Rusů je mizivá. A bez ohledu na to, jak moc s nimi budete mluvit (ukrajinsky, rusky, anglicky – to je jedno), nic to neovlivní. Kromě spokojenosti vlastního ega organizátorů i účastníků. Trochu mi to připomíná loňské Fórum vydavatelů ve Lvově, kde se hlavní pozornost organizátorů soustředila na rozhovory „vyvoleného“ kroužku o „hře na dospívání“. Vlastně vydavatelé, stejně jako návštěvníci, vypadali o tomto svátku zbytečně. Mluvení o dospívání zjevně nikomu nepomohlo dospět, ani samotné Fórum. Stále však existuje mnoho nadějí a předpokladů pro jeho pozitivní vývoj. Co rozhodně není, je šance, že rozhovory s „hodnými“ Rusy nebo napodobování „správného“ chování někdy a nějak změní prostý a tvrdohlavý fakt: Rusko se nemůže stát jiným. Rusko, stejně jako Kartágo, musí být zničeno. Alespoň v současné podobě.
