Německé noviny Die Zeit (15.09.2022) opět nastolil problém německých dodávek těžkých zbraní na Ukrajinu, zvláště po naší úspěšné ofenzívě v Charkovské oblasti. Důvodem byl projev ministryně obrany Christiny Lambrechtové před Německou společností mezinárodních vztahů (Deutschen Gesellschaft für Auswärtige Politik) 13. září o bezpečnostní politice Německa. Pokud jde o Ukrajinu, dala by se ministrova slova charakterizovat takovou toxickou frází – „staré písničky o tom hlavním“. Až na jeden bod, o kterém bude řeč níže. Podle informací z různých zdrojů (samozřejmě médií) dnes situace s dodávkami těžkých zbraní pro Ukrajinu vypadá takto. Dvě strany („Sojuz 90/Zelení“ a liberálové FDP) z „koalice semaforu“ tlačí na ESDEK (SPD) s požadavkem zásobovat Ukrajinu „Mardery“ a „Leopardy“. Pokud navíc „Zelení“ tento postoj dlouhodobě a důsledně dodržují, mezi „liberály“ byla zastáncem takového kroku pouze šéfka obranného výboru Bundestagu Marie-Agnes Strack-Zimmermannová. Nedávno ale vůdce „liberálů“ Krystian Lindner (no, je to ten, kdo v únoru řekl našemu velvyslanci Andrii Melnykovi, že Kyjev bude zajat za 72 hodin) změnil svůj postoj a dokonce pronesl setsakramentská slova: „Ukrajina musí vyhrát! “ Umím si představit, jak to pro něj bylo těžké! Pokud ale vaše strana rapidně ztrácí voličské hlasy a vy sám jste se stal objektem „skandálu Porsche“, tak co můžete říci? Je jasné, že opozice (CDU/CSU), jejíž šéf Friedrich Merz se snaží zabodovat, říká „ano“ dodávkám zbraní, protože po volbách v Severním Porýní-Vestfálsku mladí straníci z tzv. „štíhlé generace“ (například Hendrik Wüst).
Ukazuje se, že odpůrci dodávek těžkých zbraní pro Ukrajinu jsou pouze Esdecové. Kromě toho, že do této strany patří kancléř Olaf Scholz, hraje v tomto rozhodnutí důležitou roli jeho kolega ministr obrany Lambrecht. Obecně jejich argumenty vypadají takto:
1. Německo již dodává Ukrajině dostatečné množství zbraní. Nedávno kancléř dokonce prohlásil, že vítězství Ozbrojených sil Ukrajiny v Charkovské oblasti bylo z velké části způsobeno německými těžkými zbraněmi již poskytnutými Ukrajině.
2. Německo provádí tzv „ring supply“, které zajišťují dodávky bývalých sovětských zbraní na Ukrajinu východoevropskými spojenci a Německo jim dodává nejnovější zbraně.
3. Zásoby Bundeswehru jsou prakticky „vyčerpané“, a to neumožňuje zvýšit dodávky na Ukrajinu, protože jinak Německo nebude schopno plnit své závazky vůči partnerům v NATO.
4. Podle údajně uzavřených dohod s partnerskými zeměmi, které jsou dodavateli zbraní, nemůže Německo samostatně dodávat obrněná vozidla a tanky na Ukrajinu.
Konečně je tu poslední argument, který v politickém prostoru zaznívá stále méně, ale mediálně dosti silně: neochota vládních kruhů prohlubovat eskalaci „konfliktu“ v Ukrajině a strach z války, která se změní v Evropská, stejně jako určitá prohlášení na okraj vlády, že kvůli korupci v Ukrajině může tato zbraň skončit na „černém trhu“.
Německá média tyto argumenty dlouho buď zpochybňovala, nebo vyvracela. Předně se bavíme o tom, že v objemu dodaných smrtících a těžkých zbraní na Ukrajinu je Německo dlouhodobě pozadu a předbíhají ho i východoevropské země. Nedávno němečtí novináři ironicky navrhli stupnici pro měření od „0“ do „100“ (maximální počet je pomyslná dodávka jaderných zbraní na Ukrajinu), podle níž se Německu s dodávkou nukleárních zbraní podařilo sotva dosáhnout čísla „25“. Gepardí protiletadlová děla a do „37“ se utáhne až po překonání „červené linie“ dodávkami „Leopardů“ (Der Spiegel, 14.09.2022). O skandálu s tkz Nebudeme moc mluvit o „dodávkách prstenů“, pouze poznamenáme, že východoevropští partneři, kteří převezli své bývalé sovětské zbraně na Ukrajinu, opakovaně vyjádřili své rozhořčení nad tím, že je Německo buď zdržuje, nebo se jim vyhýbá. Mimochodem, dalším argumentem proti dodávkám těžkých zbraní standardu NATO na Ukrajinu pro německé vládní úředníky je, že je Ukrajinci potřebují ovládat na dlouhou dobu. Ale, jak tvrdí německá masmédia, dokonce i tanky T-72, které Polsko předalo Ukrajině, mají pouze sovětský vzhled a již byly přestavěny na standardy NATO. Zde nejsou žádné komentáře, protože to vědí pouze naši tankisté z Ozbrojených sil Ukrajiny.
Otázka „vyčerpání“ rezerv Bundeswehru je řečnická. Podle oficiálních údajů měl Bundeswehr v roce 1990 2125 tanků Leopard-2 a od roku 2022 – 350. Vzhledem k situaci s houfnicemi 2000 PzH, není známo, kolik z těchto „Leopard-2“ je v bojovém stavu. No, to je pozdrav od Gerharda Schrödera a Angely Merkelové, kteří společným úsilím prováděli „pacifistickou“ politiku a odzbrojili Bundeswehr. Pokud jde o prohlášení Christiny Lambrechtové o nutnosti plnit obranné závazky vůči zemím NATO, tato linie obrany EBOŠ se hroutí. Američtí spojenci v posledních týdnech dvakrát řekli kancléři: „Příliš málo, příliš pozdě!“ Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg nedávno prohlásil, že porážka v Ukrajině by byla nebezpečnější než personálně nedostatečný arzenál NATO. „Svoboda je přece chráněna v Ukrajině, ne v tankové a houfnicové škole v Idar-Oberstein nebo na území závodu Rheinmetall„.
Zde je čas pohovořit o tom, co bylo řečeno během diskuse o zprávě Christine Lambrechtové. Již dříve zmíněný generální inspektor Bundeswehru Eberghard Zorn uvedl, že klíčem k úspěchu ozbrojených sil v ofenzivě v Charkovské oblasti byl taktický výcvik vojáků, a proto je nutné „internacionalizovat“ vojenský výcvik našich vojáků. Tedy zapojit se do již tak dlouhého výcvikového programu tisíců našich vojáků, který probíhá ve Velké Británii. Odvážný krok!
Další argument ESDEC, že převoz tanků na Ukrajinu je možný pouze se souhlasem partnerů, praská ve švech. Jeho autenticita v zásadě dlouho vyvolávala pochybnosti mezi německými pozorovateli, kteří jej považovali pouze za prvek upřímného zpoždění při řešení problému. A tady onehdy nová americká velvyslankyně v Německu Amy Gutmanová (Amy Gutmanová) nejprve diplomaticky naznačil, že Německo „musí poskytnout (Ukrajině) co největší podporu“, a poté již na oficiální stránce amerického velvyslanectví v Berlíně v r. Cvrlikání stálo v něm: „Rozhodnutí o typu pomoci je nakonec na každé zemi.“
Otázka, jak dlouho bude ESD schopna odolávat vnitřnímu a vnějšímu tlaku, stejně jako změně nálad v německé společnosti po naší ofenzivě v Charkovské oblasti, zůstává zatím otevřená. Vážné ekonomické problémy po omezení dodávek plynu z Ruska nikdo nevyřazuje z programu. Toto téma je aktivně torpédováno „levičáky“ a proruskými AfD, které mají mnoho příznivců v „nových německých zemích“ – východním Německu. Výzvy ke shromážděním a masovým akcím jsou absolutním nebezpečím pro vládu a zejména pro SPD, která ztrácí své voliče. Podle mého názoru jsou ekonomické otázky značně přehnané, protože silný ekonomický stát má dostatečný potenciál k překonání krize. Vždyť která jiná země světa může v letních měsících přepravovat své občany MHD a regionálními železnicemi téměř zdarma (9eurová měsíční jízdenka)?!
Postoj ESDEC ohledně dodávek těžkých zbraní Ukrajině je dán především ideologickým a psychologickým duchem uvnitř strany samotné. „Rusofilství“ jejích politických vůdců bylo zděděno od Ostpolitik její bývalý vůdce a kancléř Willy Brandt. V kontextu všeobecného détente 70. let. byla opravdu úspěšná, protože dokázala vybudovat bezpečnostní systém podél osy „západ-východ“. Téměř bezpodmínečně ji provedli jeho nástupci a pro esdeky se stala jakousi „posvátnou krávou“, z čehož vzešlo sebevědomé přesvědčení, že vše dělají správně. Díky Brandtově zahraničněpolitickému poradci Egonu Baruovi se stala konzervativní a proměnila se v Realpolitika. Například od roku 1982, kdy se kancléřem stal křesťanský demokrat Helmut Kohl, SPD prováděla nezávislou zahraniční politiku („bezpečnostní partnerství“), přičemž přední politici ESD se fakticky omezili na jednání s vůdci komunistické strany a státu, ignorovali hnutí za občanská práva, kteří se odvolávali na ustanovení Helsinského zákona o lidských právech, a vnímali masové hnutí, zejména polskou Solidaritu, jako destruktivní faktor. Ty přístupy, které byly praktikovány ve vztahu k bývalému SSSR, byly přeneseny do Ruské federace od 90. let 20. století. Nekritický přístup k Ostpolitik vedlo k tomu, že zapomněli (nebo se tvářili, že zapomněli) téměř to nejdůležitější – nejdůležitějším motivem pro Brandta bylo řešení „německo-německé otázky“, tedy existence Spolkové republiky Německo a NDR a Západní Berlín, zatímco východní Evropa a samotný SSSR fungovaly pouze jako prostředek, bez kterého by tato otázka nemohla být vyřešena.
Ukotvení Brandtových myšlenek jsme pozorovali a sledujeme jak u starší generace stranických politiků, tak u jejich mladších kolegů. O odporné postavě Schrödera, který mimochodem ze strany nikdy nebyl vyloučen, není třeba mluvit. Současný spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier říká, že udělali chyby Ostpolitik, protože nevyslyšeli obavy partnerů z východní Evropy. „Mýlil jsem se… byl jsem naivní,“ sype si popel na hlavu expremiér Braniborska Matthias Platczek (Matyáš Platzeck), který stál v čele Německo-ruského fóra od roku 2014, vždy prosazoval silnější vnímání ruských zájmů, opakovaně obviňoval Západ z ignorance a arogance vůči Rusku, kritizoval expanzi NATO na východ i západní sankce proti Rusku po anexe Krymu, území Východní Evropu považoval za sféru zájmů Ruska atp. Byl to právě on, kdo v roce 2017 nepřímo srovnal nasazení vojáků Bundeswehru v Litvě s Hitlerovým tažením na východ a vyzval k „politice porozumění“ s Ruskem (Taz.de). Ale jak upřímná jsou tato slova politiků?
Nedávno 33letý generální tajemník SPD Kevin Kuehnert (Kevin Kühnert), kterou němečtí novináři nazvali „marnotratným“. Cvrlikání-dítě“, uvedl, že Německo nemůže dodávat tanky Ukrajině, protože to odporuje tradicím poválečné zahraniční politiky Německa. A předtím od něj slyšeli: „…nechceme nabádat Rusko, aby jednalo zcela iracionálně a útočilo na jiné státy.“ Na což němečtí novináři položili otázku: „Je racionální útočit na Ukrajinu pod záminkou všelijakých nesmyslů typu „Ukrajina neexistuje?“. Mladá generace Esdeků se necítí provinile, ale dobře se naučila ideologické postuláty strany. Ostatně němečtí pozorovatelé sami hledají důvody, proč Německo v historii tanky Ukrajině nedodává. „Sholz se bojí obrazu německého tanku ve východní Evropě. To je psychická zábrana, kterou nemůže překonat,“ napsala Berliner Morgenpost (13.09.2022). O čem Scholz nedávno hovořil s ruským prezidentem, samozřejmě s jistotou nevíme, jelikož máme pouze oficiální informace. Je pravděpodobné, že kancléř pociťoval i psychický tlak. Připomeňme, že ruský velvyslanec v Berlíně nedávno varoval, že Německo nemá po německých zločinech druhé světové války žádné morální právo dodávat tanky na východ Evropy. Něco podobného jsme slyšeli od dalších mluvčích Kremlu.
Přední německý historik Heinrich August Winkler (Heinrich August Winkler), mimochodem, který má blízko k sociálním demokratům, otevřeně mluví o nutnosti radikální změny Ostpolitik. Proto budeme moci doufat v dodávky těžkých zbraní z Německa, až když Esdekové překonají své vlastní obavy a pochybnosti nikoli slovy, ale činy. Pokud se Německo loučí s Ruskem, pak to dělají nejpomaleji němečtí sociální demokraté.
