Ve věku 14 let byla Nasťa Aleksiková nucena opustit svůj rodný domov a hledat nový v naprostém neznámu. Je jedním z těch ukrajinských dětí, kterým ruský útok navždy změnil život a naplnil ho hrůzami války.
V rámci projektu „Svoi“ Kanál 24 vypráví příběh Nasti, která se spolu se svou zraněnou matkou evakuovala ze Severodoněcku do Lvova. Otec zůstal v nemocnici. Dívka stále neví, co se s ním stalo.
Se svolením redakce rozhovor přetiskujeme.
***
V Severodoněcku se od začátku války každý den pekelně „žhavilo“ od nepřátelského ostřelování. Ona a ostatní děti neměly na výběr. V tak mladém věku bylo jediné poslání – přežít a zachránit se.
Mezi popisy tohoto pozemského pekla Nasťa vzpomíná na šťastný a bezstarostný život před válkou. Prvním obrazem města v její hlavě jsou přátelé a šťastné procházky s nimi. Nastiným oblíbeným místem v Severodoněcku je centrální náměstí a sportovní škola, kterou navštěvovala.
Bohužel jsou to pro ni nyní jen vzpomínky a sny o návratu. Naštěstí se mohla s matkou evakuovat a najít druhý domov v bezpečnější oblasti.
„24. února jsem se probudil a šel do školy“: jak začala válka pro Nasťu
Jak pro vás začala válka 24. února? Co se v té době dělo v Severodonecku – lidé panikařili, přemýšleli, co budou dělat?
Pamatuji si svůj poslední den před válkou: vrátil jsem se ze školy, všechno bylo v pořádku, nikdo neměl žádné předtuchy. Myslel jsem, že je to všechno nesmysl, válka bude trvat dva týdny a skončí. A trvá to dodnes.
V samotném městě nebyla před válkou žádná panika a v den útoku ani nezazněla siréna. Ani já jsem nepropadal panice, o válce jsem nevěděl skoro nic.
A 24. února bylo pro mě typické ráno: jako obvykle jsem se probudil a šel do školy. Druhý den se dostavila malá panika, protože všichni kolem říkali, že je válka, musíme si sbalit věci a opustit město.
Nyní je dívka v bezpečí / Foto poskytla Nasťa Aleksiková
Co se dělo ve městě, když jste tam byli, jaké byly vaše pocity?
Než jsem odjel, bylo vše relativně normální, vše fungovalo. Máma s tátou šli do obchodu, bylo tam vše, co potřebovali. Bydleli jsme blízko centra, ale přesto jsme neslyšeli příliš hlasité výbuchy. V prvních dnech došlo k pár ostřelování, už jsme je slyšeli střílet, ale seděli jsme v domě. Bylo tu relativně ticho, takže jsme nepropadali panice. Když už to bylo nahlas, schovali se na záchod.
„Rodiče byli v obchodě, když tam letěla raketa“: Nastya stále neví, kde je její otec a zda je naživu
Co se stalo 21. března? Dokážete si představit, že už to nebude jako dřív?
V 9 hodin ráno se rodiče opět vydali do obchodu, který je od nás daleko. Jednoduše zmizeli. Čekal jsem na ně do 18 hodin, ale nedočkal jsem se. Ukázalo se, že tam právě přistála raketa. Rodiče byli v tu chvíli v obchodě. Maminka byla zraněna šrapnelem, ležela a volala po tátovi. Slyšel její výkřiky, ale měl takovou bolest, že nebyl schopen nic říct. Byl také zraněn.
Všichni byli poté převezeni do nemocnice v Severodoněcku. Táta pak na jednotce intenzivní péče začal něco říkat. Teď o něm nic nevím, neřeknou mi, kde je, jestli žije, nebo je snad mrtvý. Ale vzal jsem matku ven a zachránil ji.
Kdy jste si uvědomil, že už byste ve městě neměl zůstat, protože je to tam nebezpečné?
Maminka zůstala v nemocnici dva týdny. Celou tu dobu jsem bydlel se sousedem. Nemocnice neměla elektřinu, vodu a všichni pacienti byli propuštěni. Tehdy se začalo mluvit o odchodu z města. Dokud byl s námi táta, nechtělo se nám odjet. Přestože na tom strýc trval a rodiče jsem přemlouval, oni nechtěli. Po této situaci se ale rozhodli Severodoneck opustit. Nebyly žádné pochybnosti. Šel jsem s matkou do autobusu, abych se dostal do Dněpru.
Lidé byli připraveni dát vše, co měli: Nastya má ráda život
Co cítí 14leté dítě, když jde do neznáma?
Nejprve jsme se dostali do Dněpru, seděli na nádraží asi hodinu. Hodně jsem plakala, protože jsem se bála. Bál jsem se, že nebudu moct odejít, přepadl mě pocit děsu. Vzpomněl jsem si, jak v Severodoněcku, když jsme seděli ve sklepě, k nám letěla střela 30-40 metrů daleko, bylo to velmi hlasité. Zavolal jsem strýci, aby mě alespoň někdo uklidnil. V duši jsem měl silnou úzkost. Mohli jsme zůstat v Dněpru déle, ale řekli, že moje matka je vážně zraněná. Bez fronty nás pustili do vlaku a jeli jsme do Lvova.
Jaké byly vaše první dojmy a emoce ve Lvově? Dopadlo toto město a lidé tak, jak jste si představovali a slyšeli o nich?
Do této chvíle jsem ve Lvově nebyl. Byl jsem okamžitě přijat přátelsky. Zarazilo mě, že mi tady všichni říkali, že jsou rádi, že mě vidí, tedy pro ně úplně cizího člověka. Všude byli zváni a byli připraveni dát vše, co měli. Cítil jsem mimořádnou péči a podporu. Moc rád se dívám na některé komedie a některé z nich se natáčely v ulicích Lvova. A pak jsem viděl toto starobylé město ve skutečnosti, trochu se ponořil do historie. Lidé jsou zde velmi milí. A všichni říkají, že ve Lvově jsou dobří lidé, tady nejsou zlí lidé.
Kdo a jak vám a vaší mamince pomohl usadit se?
Můj strýc si nejprve našel dobrovolníka ve Lvově a dal mi své kontakty. Zavolali jsme si a on nás potkal s mojí matkou. Pak jsme jeli do vesnice kousek od Lvova. Dobrovolník nás ubytoval u sebe. Má velký dům a řeší jen uprchlíky jako my.
Do samotného města se jim nechtělo, protože v této vesnici je velmi útulno. Zdá se mi, že jsou tady stejní lidé jako u nás v Severodoněcku. Jsme velmi dobře přijati. Našel jsem kousek svého města tady u Lvova.
Vesnice se pro Nasťu stala pohodlnější než život ve městě / Foto poskytl kanál 24
Mám kamarády, kteří byli pozváni hrát do divadla pro děti. Stále chodím na hodiny klavíru, chodím ven s přáteli a dokonce si trochu povídám s přáteli ze Severodoněcku. Sním o tom, že se tam brzy vrátím. I když zároveň se mi tu pořád líbí víc.
„Lidé ve Lvově jsou nyní moje rodina a město se stalo druhým domovem“
Myslíte si, že se nyní „druhý domov“ stal skutečným domovem? A z lidí poblíž, kteří ještě nedávno působili jako úplně cizí lidé, se stali příbuzní?
Lidé, které jsem tu potkal a kteří jsou teď vedle mě, se mi velmi sblížili. Mám pocit, že někteří z nich jsou pro mě jako bratři a sestry. Toto místo se stalo mým druhým domovem a částečně nahradilo mé město. Moje matka se tu po zranění zlepšila. Dokonce běhá a našla si práci.
Nastya se svou matkou / Foto s laskavým svolením Channel 24
Co vzkázat lidem, kteří se bojí opustit své domovy a přestěhovat se do bezpečnějších míst? Co jim radíte?
Mohu poradit jediné – urychleně opustit Severodoneck nebo jiné okupované nebo nebezpečné regiony. Vím, že teď v mém městě nejsou žádné nepřátelství, je zajato, nejsou tam žádné starosti. Nikdo ale neví, jak se vše vrátí. Rozhodnutí odejít je včasné a úspěšné, zvláště pokud již nedochází k žádným bojům. Je nutné bezpečně odejít, protože lidé, kteří zůstali, riskují své životy. Měli by myslet na sebe, svou rodinu a dokonce i na svůj domov.
„Po vítězství chci uspořádat koncert o ozbrojených silách Ukrajiny v centru Severodonecku“
Co uděláte hned po výhře?
Mám jeden nápad. Chci uspořádat koncert o ozbrojených silách Ukrajiny na náměstí mého rodného města. O našich vojácích, kteří pro nás riskují své životy, abychom my mohli vyhrát. Takže za ně chci vybrat nějaké peníze.
