Sovětská agrese proti Polsku je v moderní ruské a běloruské historiografii prezentována jako „akt historické spravedlnosti“ související s propuštěním Bělorusů a Ukrajinců „ze jha polského pána“. Ve skutečnosti to byla sovětsko-polská válka, nevyhlášená, ale krvavá. Jedním z jeho důsledků bylo, že značný počet polských občanů byl zajat Sověty.
V meziválečném dvacetiletí se Sovětský svaz připravoval na válku proti kapitalistickému světu. Polsko bylo považováno za nejpravděpodobnějšího soupeře v budoucí konfrontaci. Kreml nezapomněl na porážku Rudé armády u Varšavy v roce 1920 a snažil se pomstít. Ten správný okamžik přišel v roce 1939.
1. září Hitler zahájil druhou světovou válku, ale SSSR na rozdíl od německých očekávání nenasměroval své jednotky proti Polsku. Teprve když si Stalin uvědomil, že Francie a Velká Británie nemají v úmyslu aktivně bojovat proti Německu, rozhodl se, že Druhé společenství je odsouzeno k zániku a je čas „podat pomocnou ruku běloruským a ukrajinským bratrům“.
Koncentrační tábory pro třídní nepřátele
17. září 1939 se Lavrentij Berija obrátil na Vjačeslava Molotova s žádostí o vytvoření osmi táborů pro válečné zajatce a dvou tranzitních táborů v Kozelsku (BRSR) a Putivle (SSSR) a v přední linii s Polskem. Koncentrační tábory pro polské válečné zajatce, důstojníky a policisty na území sovětského Běloruska byly organizovány v Žitkovicích, Stolptsech, Tsymkovychy, Ozhehovo, Radoshkovychy.
Vojska konvoje NKVD mobilizovaná v souvislosti s „osvobozenskou kampaní“ měla vězně hlídat. Polské vojáky a státní policisty měly ke státní hranici doprovázet „speciální týmy“ střeleckých rot a jízdních eskadron. Častěji však konvoje jedoucí na sběrná místa hlídaly oddíly sovětských pohraničníků.
Takto popsal situaci polských válečných zajatců v září 1939 novinář ze sovětského listu Krasnaja zvezda: „Díval jsem se do tváří důstojníků stojících na poli u silnice. Na některých tvářích […] – zoufalství U jiných ani strach z toho, co se stalo, nedokázal potlačit nenávist. […] Poté byli vězni seřazeni a vedeni dále. Šli vojenskými kroky. A vpředu, v trojúhelníku, s havraními zobáky v mědi na přilbách šli četníci, jako by potvrzovali konec polské vlády.“
Shromažďovací místo pro polské válečné zajatce se nacházelo také v běloruské Zaslavi. Před pár lety jsem náhodou našel polskou puškařskou medaili poblíž panství Chmelyvka v Zaslavi. Před válkou to bylo území BRSR. Jak artefakt skončil pod Zaslaví? Pak se formovala historická hádanka: Polští váleční zajatci byli vedeni po staré Radoškovitské cestě do Zaslavi. Možná se polský voják, aby nevzbudil pozornost NKVD, rozhodl vyznamenání zahodit?
Obyvatelé obce Shapovalo, kde byla před válkou strážní věž Sboru polské pohraniční stráže, upozorňovali na skutečnost, že polští pohraničníci, zajatí 17. září 1939, byli zahnáni do Zaslavi.
Podle vzpomínek místní obyvatelky Alici Millerové se do Zaslawa vydali i důstojníci polské státní policie zatčení v pohraničním městě Rakov. Byl tam mimo jiné její otec. Volodymyr Lun dokončil sedm tříd, sloužil v armádě a později navštěvoval policejní školu ve Velikie Mosty. Poté byl přeložen do služby ve městě Molodechanský okres a o půl roku později byl policista přeložen na pohraniční komisariát s BRSR v Rakově. V srpnu 1939 se 31letý policista oženil s místní dívkou.
„Němci do Rakova nedorazili, ale Sověti sem přišli 17. září. Máma řekla, že táta vyběhl z domu v uniformě a běžel na nádraží. Tam se setkal s velitelem Dzvankovským, který spálil tajné papíry, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Brzy byli zatčeni a převezeni do Zaslavi,“ vzpomíná Alicia Miller.
Vlak na východ
Těžko říct, kde přesně v Zaslavi byli v září 1939 polští váleční zajatci. Nedochovaly se žádné dokumenty. Lze předpokládat, že byli umístěni vedle posádky 15. pohraniční jednotky na nádraží „Běloruska“, poté odesláni do Minsku a následně do táborů. Podobná situace byla na území SSSR. Podle sovětských dokumentů bylo teprve 19. září 1939 dodáno až 17 ešalonů se zajatci polské armády na místo 19. divize Olev pohraničních vojsk NKVD SSSR.
Z koncentračních táborů vytvořených v pohraničí do táborů polských válečných zajatců byli transportováni na východ po železnici. Jeden ze sovětských železničářů popsal tyto události takto: „V té době jsem pracoval jako strojvedoucí oddílu parních lokomotiv v Minsku. Od druhé poloviny září do začátku října 1939 jsem vozil vlaky z buržoazního Polska ze stanice Baranoviči do Minsku a Smolenska. Z Minsku jsme odjeli z nákladového nádraží prázdným vlakem s mřížemi v oknech. Nechyběla ani telata bez oken. […] V Baranoviči nasadili důstojníci NKVD do těchto vagónů polské válečné zajatce a my jsme se vrátili do Minsku na nákladové nádraží. Vždy jsme dostali zelenou. […] Důstojník NKVD nás neustále doprovázel ve strojovně, tam i zpět. […] Na nákladovém nádraží v Minsku vyjely „nálevky“, do kterých se jako sledi ve vanách cpali a odváželi do vězení v Minsku.“ [з рукопису спогадів, які є у власності автора, – ред.].
Katyňská tragédie
Osud polských vojáků a policistů byl většinou tragický, většina z nich byla na jaře 1940 zastřelena. Jiní měli větší štěstí. Ti, kteří přežili práci v dolech nebo lomech, se po německém útoku na SSSR většinou přidali k Andersově armádě a opustili „zemi nikoho“, aby pokračovali v boji proti Německu.
„Později, po válce, se mezi námi strojníky mluvilo o těchto předválečných letech [датою початку війни громадяни СРСР вважали напад Третього Райху в червні 1941 року, – ред.]. Jeden můj dobrý přítel mi ve velkém tajemství řekl, že veze polské válečné zajatce do Kozelska. Byl tam tábor. Nachází se na železniční trati Tula-Smolensk, 250 kilometrů severovýchodně od Smolenska. A ze Smolenska byli vězni odváženi „nálevkami“ do katyňského lesa a tam zastřeleni. Jak poznamenal, šlo o řadový polský vojenský personál, především poddůstojníky a záložní důstojníky, zástupce inteligence, kteří byli mobilizováni začátkem září 1939 do armády,“ uvedl výše zmíněný řidič.
Katyň nebyla jediným místem, kde bolševici vyhlazovali polské válečné zajatce. Velitel policie z Rakova Kazimierz Dzwonkowski byl převezen ze Zasława do Minsku a odtud do tábora Ostashkowski, kde byli drženi bývalí důstojníci polské státní policie. V dubnu až květnu 1940 byli vězni tohoto tábora zastřeleni ve věznici v Kalininu (nyní Tver) a pohřbeni poblíž města Mednoje. Mezi více než 6000 oběťmi byli i policisté z Rakova. Policista Wlodzimierz Lun byl uvězněn v Molodechnu ve Vilniusu a 9. května 1940 byl převezen do Minsku, kde se jeho stopy ztratily.
Celkem bylo deportováno asi 125 000 polských vojáků, policistů a zástupců dalších služeb.
Překlad z polštiny
Text vyšel v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horký konec jednání, Ukrajina – útěk před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina byla vynalezena na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Měli bychom diskutovat o historii, Minsk slepá ulička
Původní název článku: Poláci byli oběťmi německé a SSSR agrese
