Od začátku ruské totální invaze na Ukrajinu je v mediálním prostoru stále častěji vidět zkratka IPSO, která označuje manipulativní a falešné zprávy. IPSO jsou informační a psychologické operace zaměřené na ovlivňovat emoce a chování lidí, stejně jako utvářet chování úřadů, organizací, skupin atd. IPSO se od dezinformací liší svou podstatou, ale podobným účelem.
Mediální expert Dmytro Zolotukhin nám v rozhovoru řekl, proč běžní Ukrajinci nepotřebují vědět, co je IPSO, ale musí být schopni rozlišit pravdu od falešného a proč Ukrajina potřebuje regulovat vládní komunikaci.
***
Co je IPSO a proč je ho nyní v mediálním prostoru tolik?
Průměrný člověk nemusí přemýšlet o tom, co je IPSO a čím se jí. Ukrajinská lékařská komunita podle mě zvolila špatnou strategii – sedm let učit lidi, co jsou dezinformace, a pak najednou přehodit rychlost a začít vysvětlovat, co je IPSO. To není správné a dokonce škodlivé pro rozvoj ukrajinské společnosti, mediální gramotnosti a kritického myšlení. Právě jsme viděli nějaké sladké bonbóny a všichni se je snažíme vysát.
IPSO je vysoce specializovaná odborná činnost samostatně stanoveného počtu osob, které většinou slouží v Hlavním ředitelství zpravodajství (GUR), Ministerstvu obrany, Generálním štábu a dalších speciálních službách. Tato a další definice se tam často používají, například „speciální informační operace (SIO), „zvláštní dezinformační akce“, „klamání“ atd.
Téměř všechny tyto definice obsahují slovo „operace“, tedy soubor činností, které mají začátek a konec, určité omezení v čase, zdrojích, lidech, úspěších. Pokud srovnáme IPSO s pojmem dezinformace, pak padělek nemá začátek ani konec, není jasné, kdo ho vytváří a šíří. A je to ještě horší.
Aby však běžný Ukrajinec pochopil, že se mu lže, nemusí vědět, jak se tomu říká IPSO nebo dezinformace. Když se díváme na televizi, nemusíme vědět, jak funguje videokamera operátora. Proto prosím nepoužívejte tento termín tam, kde je to nutné a kde to nutné není. To nevysvětlí široké veřejnosti, co se děje, jen to zmate.
Můžete uvést příklady takových psychologických operací?
Opět je třeba jmenovat příklady manipulace, ne podle toho, jak je nazývá věda, ale proto, aby lidé pochopili, že jde o manipulaci, a nepropadli jí.
Příkladem je humbuk na začátku války, který se rozvinul kolem značení silnic a budov. Poté byli všichni dotčení občané vyzváni, aby je natřeli. Nepodařilo se mi prozkoumat původ tohoto jevu a nemám žádné důkazy, že to bylo provedeno záměrně. Vyšetřovatelé však tehdy uvedli, že jde o taková speciální zařízení, která údajně pomáhají navádět rakety přes satelity.
Z fotografie těchto značek můžete pochopit, že byly naneseny speciální reflexní barvou, která se používá při geodetickém zaměření. To znamená, že se jedná výhradně o vysoce specializované věci a nemají přímý vztah k vojenským operacím.
Ale pak se jich všichni začali bát. Jednou z hypotéz, proč se to všechno udělalo, mohlo být, že se někdo takto pokusil vyvolat v ukrajinské společnosti paniku, vyvolat v lidech strach, všímat si všeho, mít nervy na dně – strhnout velké množství lidí do nepříjemné psychické situace.
Lidé pak začnou dělat chyby a dají se snadno ovládat. A k odhalení takových manipulací opět nepotřebujeme znát vědecké termíny.
Místo toho se musíte zeptat sami sebe, proč se cítím tak, jak se cítím, proč to chci znovu zveřejnit, proč mi to říkají, co po mě tato média chtějí, je to výzva k akci, je to vnuceno, je to moje vlastní vůle? abych to udělal Když sám, tak z jakých důvodů. Všechny tyto otázky nás samotných ochrání před manipulací.
Tyto otázky si můžeme klást, ale jak pracovat s příbuznými, zejména se starší generací? Jak jim vysvětlit, že například děsivé zprávy na sociálních sítích mohou být falešné?
Je nutné používat argumenty a emoce. Zažil jsem situace, kdy bylo nutné přesvědčit starší lidi, aby se evakuovali ze zóny aktivního nepřátelství. Odmítli. Abych se přesvědčil, musím připomenout speciální přednášky, které jsem absolvoval na SBU, kde šlo mimo jiné o to, jak přesvědčit lidi a motivovat je k jednání.
Ale bohužel, pokud je člověk přesvědčen o své správnosti, tak s tím jiný člověk, který nemá speciální přesvědčovací prostředky, nic neudělá.
Jak tedy bojovat s dezinformacemi, když o něčem nedokážeme přesvědčit ani své příbuzné?
S dezinformacemi není nutné bojovat na státní úrovni, je nutné nastavit rozsáhlý a systematický mechanismus vládní komunikace, který by byl co nejpřesvědčivější a nejkonkurenceschopnější ve srovnání s jinými zdroji informací.
Pokud člověk dostane na chatu Viber zprávu, že bude dnes bombardován, pak by měl dostat odůvodněné informace například od vrchního velitele z jiného zdroje. Pak bude mít člověk dva relevantní zdroje a bude si moci vybrat. Pokud si vybere informace od vrchního velitele, je to už vítězství.
Nyní podle mého názoru spočívá hlavní nebezpečí v ukrajinské společnosti v informační deprivaci – absenci zdrojů informací, které nesou alternativní sdělení. To je na jednu stranu největší nebezpečí státní propagandy v podmínkách nedemokratických procesů, na druhou stranu v demokratických zemích je to zdravý mediální prostor.
To je nyní případ okupovaných území. Například na začátku války obyvatelům Mariupolu řekli okupanti, že Ukrajina už neexistuje a Kyjev je pod ruskou kontrolou. To je také určitá psychologická operace, protože tito lidé neměli přístup k alternativním informacím, protože ukrajinská televize byla vypnutá.
Stalo se to proto, že lidé byli vehnáni do situace nedostatku informací. Opravdu neměli jiné zdroje než ty, které jim poskytli okupanti. To lze považovat za válečný zločin a zdokumentovat.
Podle mezinárodních norem má člověk právo na nezávislé a objektivní informace, a proto je třeba psychické vlivy považovat za válečný zločin, protože lidem škodí.
O těchto zločinech by se nemělo jen mluvit v médiích, ale legislativa by měla být vypracována tak, aby bylo možné tyto zločiny zdokumentovat a pachatele potrestat.
V ukrajinském trestním zákoníku je článek, který stanoví odpovědnost za nepravdivé zprávy o těžbě min [ст. 259]. Potrestáni mohou být i ti, kteří šíří známé nepravdivé informace ohrožující bezpečnost občanů.
Jak na takové opomenutí reagují ukrajinská média?
Bohužel, mnoho médií se stále věnuje humbuku a šíří takové manipulativní zprávy. Další příklad je jeden z posledních zprávy o údajných výzvách ruského generála k vyhození jaderné elektrárny Záporizhzhya do povětří. A média to šíří, aniž by přemýšlela o tom, jak by tato zpráva mohla ovlivnit občany.
V ukrajinském mediálním prostoru bohužel neexistuje kategorie autocenzury. Svoboda slova spočívá v tom, že zvláště ve válečných dobách se musí každý novinář sám rozhodnout, zda něco zveřejní, nebo ne. Musí předvídat, zda tato informace negativně ovlivní jeho publikum.
Materiál vznikl za pomoci nevládní organizace „Lviv Media Forum“ v rámci projektu „LMF Support Network of Journalists“.
