Mladá matka Daria pochází z Charkovské oblasti. Když vypukla válka v plném rozsahu, její novorozené dceři byly pouhé dva týdny. Zpočátku rodina odchod neplánovala: doufali, že vše prostě skončí, ale později už neměli na výběr – rozhodli se utéct.
Darii je 23 let. Před mateřskou dovolenou dívka pracovala jako cukrářka. S manželem koupili dům v Zoločivu, provedli opravy a pak se objevilo dítě. Válka však vše změnila. Daria vyprávěla příběh o své záchraně Channel 24 jako součást projektu „vaše“. Se svolením redakce tento příběh přetiskujeme.
***
Navzdory tomu, že o ohrožení Charkovské oblasti mluvili již dříve, o odchodu neuvažovali. Darja přiznává, že nikoho ani nenapadlo, že by v 21. století mohla být válka, byť tak krutá.
Život před válkou (foto z osobního archivu Daria)
„Panika, šok a strach“: jako pro sedma začala válka
Noc z 23. na 24. února. Jak to u vás všechno začalo?
Vzbudil jsem se v 5:00, abych nakrmil dítě. Chtěli jsme ji zapsat, udělat rodný list. Ozval se hovor od otce. Říká, dnes nikam nechoďte. Tehdy jsem to nevěděl, zprávy jsem nečetl. Nejdřív jsem tomu nevěřil.
Když byly první lety, mysleli jsme si, že se udeří pouze vojenské objekty. Řekli, že nebudou na civilním obyvatelstvu.
Daria si pamatuje své první emoce: paniku, šok a strach. Přiznává, že hodně plakala. První, čeho se bála, bylo její dítě. Muž běžel do supermarketu nakoupit potraviny. Nikdo nevěděl, co bude dál.
Slyšel jsi pak ty výbuchy?
Výbuchy se v Zoločivě ozvaly kolem 9:00. Můj manžel šel do supermarketu. Pak se ozvaly tři hlasité exploze. Volal jsem na něj a křičel: „Utíkej domů, já se bojím.“ A všechno zahodil – utekl. Zachvátila mě panika a obrovský strach. Už tehdy jsem si uvědomil, že to začalo, že se to všechno odehrává ve skutečnosti.
„Výrobky došly, stály hodiny v mrazu podle humanitární pomoci“: první dny války
Jaké byly první dny války? Neodjel jsi hned, že ne?
V obchodech nebyly žádné cereálie, žádné mléko – nic. V prvních dnech války měli lidé již vše vykoupeno a nic dalšího nepřinesli. Seděli jsme tak dva týdny. Jeli jsme pro humanitární pomoc, ale museli jsme 2-3 hodiny čekat, stát frontu v mrazu, aby nám dali půllitrový hrnek mouky nebo cukru. Bylo to velmi obtížné. Došlo mi mléko. Měla jsem velké obavy, protože tam nebylo ani umělé mléko. Nebylo kam ji vzít.
Dívka říká, že první den invaze k nim přišla rodina z Charkova – Dariina matka, bratr a nevlastní otec. Nejprve přemýšleli, kde by to bylo bezpečnější. Usoudili, že v Zoločivě bude asi klidnější.
Když byli na cestě ke mně, maminka stála hodinu a půl ve frontě, aby svému dítěti koupila umělé mléko. Nevěděli, co bude dál. První týden na vojně jsem neměl mléko a pak došla umělá výživa.
Linky pro humanitární pomoc (foto z osobního archivu Daria)
„Bál jsem se, že se zítra probudím a moje dítě nebude čím nakrmit“
Co jsi dělal, když směs došla?
Hodně jsem plakala a měla jsem strach. Bála jsem se, že se zítra probudím a moje dítě nebude čím nakrmit. Pak nám bylo řečeno, že kravské mléko můžete naředit vodou a přidat cukr. Měla jsem takovou paniku – ne kvůli sobě, ale kvůli svému dítěti.
Navíc Darjejí paměťozval se strašlivý řev letadel. Bylo to tak hlasité, že se celý dům otřásl. Nedaleko Zoločiva je vesnice Kozacha Lopan, která byla obsazena od prvních dnů. Pravděpodobně odtamtud odstartovali a zamířili směrem na Charkov – tam shodili bomby.
Rozhodli jsme se odejít, když směs došla. Odešli 8. března a do Lvova dorazili 9. března. Tehdy byl mému dítěti přesně měsíc.
Jak se vám podařilo odejít?
Máme auto, ale tenkrát nikde nebyl benzín. V Zoločivě jsou tři čerpací stanice: jedna už byla rozbitá, druhá byla okamžitě uzavřena a třetí fungovala. Po skončení zákazu vycházení bylo nutné vystát frontu od 6 hodin ráno. Fronta je asi 200 aut. Nebylo dost plynu pro všechny.
Nejprve bylo tankováno vojenské vybavení. Benzín bylo možné sehnat až třetí den. Odjezd byl velmi rychlý. Nic jsem si nevzal, žádné věci, žádné oblečení. V čem byla, to nechala. Sbalil jsem dítěti kufr a odešel. Všechno zůstalo. Když jsme jeli od Zoločiva, už jsme viděli na silnici rozbité tanky okupantů.
Dar rodinaMá ještě dva mazlíčky – dva psy o váze 35 kilogramů. Autem s nimi proto jel její manžel, bratr a nevlastní otec a dívka s matkou evakuačním vlakem.
Dariina matka se svou vnučkou (foto z Dariina osobního archivu)
Cestou se vlak dostal pod palbu
Jaká byla cesta?
Když jsme byli ve vlaku, bylo tam tolik lidí – prostě to nedokážu vyjádřit slovy…. Něco křičeli, někam lezli. Lidé také zpanikařili, protože všichni chtěli pryč. Cesta vlakem Intercity trvala 14 hodin. Nebylo kam jít na záchod. Lidé leželi v uličce, děti seděly. Matky s malými dětmi spaly poblíž toalety.
Dostali jsme se pod palbu. Zastavili jsme poblíž Kyjevské oblasti. Byly slyšet výstřely. Stáli jsme tam 20 minut a pak jsme se vydali velmi pomalu.
Daria zdůrazňuje, že nevěděla, co má dělat a kam jít. Zpanikařila, protože byla zodpovědná za malé dítě. Přiznává, že je dokonce těžké popsat, co tehdy cítila.
„Tati, nebudeme už spát ve sklepě?“: příběh o 2letém chlapci z vlaku
A jak dítě takovou cestu snášelo?
Díky bohu, dítě spalo. Bylo tam hodně dětí ve věku 2-3 let. Už pochopili, že opustili svůj domov, že jdou…
Vzpomněl jsem si na jeden okamžik. Byl tam otec s dvouletým chlapcem. A ptá se: „Tati, nebudeme dnes spát ve sklepě?“ Když uslyšíte taková slova od malého dítěte, srdce se vám sepne.
Věděli jste hned, kam pojedete a kde zůstanete?
Ne, rozhodli jsme se jet do Lvova. Na internetu jsem se dočetl, že tam pomáhají dobrovolníci, ale nevěděli co a jak, nikam nejezdili. Když jsme přijeli, dobrovolníci nejprve říkali, že nás není kde ubytovat. Na nádraží bylo také hodně lidí, žen s dětmi, které spaly na kufrech a na postýlkách.
Pak se nám ozvala jedna dobrovolnice ohledně bydlení, zařídila nám to. Bydleli jsme v komplexu s dalšími třemi rodinami. Byli jsme tam ubytováni, dostali jsme malý pokoj.
Donechka Daria (foto z osobního archivu)
Jak se tam muži dostali? Jeli autem zvlášť.
Manžel, bratr a otčím jeli tři dny. Říkali, že cesta byla také náročná. Všude byly nápisy „Pozor, miny“. Taky nevíte, jestli to dneska stihnete nebo ne… I se psy.
Zůstali přes noc v Kropyvnytskyi. Tam je lidé krmili, dávali jim podestýlku, uspali je. To jsou cizinci, cizinci. Prostě to našli na internetu, zavolali – a přijali je.
Utekli před válkou do Lvova – a i tady došlo k výbuchům
Když už jste se usadil ve Lvově, cítil jste úlevu?
Když DarPřišel jsem do Lvova, ve městě došlo k výbuchům. Bylo to poprvé od začátku invaze.
Když jsme se s matkou probudili, v 5 ráno došlo ve Lvově k výbuchu. Probudili jsme se z toho zvuku, tiše popadli dítě a sešli do prvního patra. Posadili se, tiskli se a mlčky se na sebe dívali. Nechápali, co se děje. Na útěku před válkou přišli do Lvova – a zde také došlo k výbuchům.
Pak přijel majitel areálu, byl v Teroboronu. Začal nás uklidňovat, že už k takovým výbuchům nedojde. Možná to řekl proto, aby to pro nás bylo trochu jednodušší, abychom se nebáli. Protože jsme s mamkou seděly na tom gauči a nevěděly, co dělat, kam zase utíkat.
„Jídlo přinesli cizí lidé“: jako sedmpomáhají na akci
V komplexu se k nám chovali dobře. Okamžitě mi přinesli vaničku, abych ho mohla koupat, a o pár dní později – korbičku. Oni pomohli. Byli jsme měsíc ve Lvově. Naši kluci si pronajali ubytování, ale bylo to velmi drahé. Za bydlení jsme platili za měsíc asi 30 tisíc.
Poté DarMoje rodina a já jsme se přestěhovali do Ivano-Frankivské oblasti, abychom žili u příbuzných. Dříve spolu nekomunikovali, ale válka vše mění.
Když jsme dorazili do Kaluše, cizí lidé nám přinesli jídlo. Na Velikonoce přinesli pasku, cereálie, máslo. Máme malou zahrádku, tak nám lidé dávali brambory a všechno k výsadbě. Byly přivezeny i děti. Na hřišti jsou i maminky, komunikujeme s nimi. Ale moc mi chybí moji původní přátelé a Charkovská oblast.
Cizinci přinesli věci pro dítě (foto z osobního archivu Darie)
Mimochodem, blízký přítel DarNyní je v dočasně obsazeném Vovčansku. Vypráví hororové příběhy: okupanti všechno odnesou a ukradnou, některé lidi mučí. Existuje místo, odkud Dariina přítelkyně neustále slyší výkřiky: odvážejí tam ty, kteří byli předtím v ATO.
Jak se cítíte, když to slyšíte, čtete zprávy, vidíte fotku rozbité Charkovské oblasti?
Chce se mi křičet a plakat. Chci, aby všechno skončilo. Nelze se dívat na utrpení malých dětí a starých lidí, kteří se o sebe nedokážou postarat.
Seznam plánů po vítězství v Daruje to malé. Nejdůležitější je, že se opravdu chci vrátit domů. Dívka přiznává, že i nyní se takové myšlenky objevují. Navzdory tomu také již nazývá Ivano-Frankivsk region svým druhým domovem. DárekJsem vděčný lidem za jejich pomoc a péči. Rodný domov je však něčím výjimečný. Tam – vlastní a je obtížné jej nahradit.
