V únoru 1994 jsem měl tu šťastnou příležitost navštívit belgickou Lovaň jako součást delegace „Studentského bratrstva“. Toto je pohádkové univerzitní město nedaleko Bruselu. Pozvali nás tam aktivisté studentské organizace Katolické univerzity v Lovani. Mezi pro nás pořádanými akcemi byl diskusní panel, kde jsme byli hlavními diskutujícími a dotazy pokládali jak studenti a učitelé univerzity, tak i hosté, kteří na tuto akci přišli.
Stojí za zmínku, že poté se zájem světa o Ukrajinu opět zvýšil. Souviselo to s našimi jadernými zbraněmi, kterých jsme se dohodli, že se jich dobrovolně a vlastně hloupě vzdáme. V té době ještě nebylo podepsáno nechvalně známé budapešťské memorandum. Ale ještě ostudnější Masandrivské dohody se již staly skutečností a v nich kromě zcela nespravedlivého rozdělení Černomořské flotily byla i klauzule o „likvidaci jaderných hlavic strategických jaderných sil umístěných v Ukrajině“. .“ A dokonce v tu chvíli proběhlo několik kol ukrajinsko-amerických jednání, během nichž už Leonid Kravčuk Billu Clintonovi v zásadě slíbil, že se Ukrajina zřekne jaderných zbraní i jaderného statusu.
Tyto zprávy byly v západním světě přijímány s velkým obdivem. A to je jasné: nějaký zakalený nový stát, náchylný k nacionalismu (protože touha po národní suverenitě není nic jiného než jedna z forem nacionalismu), odmítá takový faktor globálního nebezpečí, jakým jsou atomové zbraně. Navíc jak ze strategických, tak taktických, a navíc – z bombardérů schopných nést takové zbraně.
Na zmíněné panelové diskuzi jsme tedy dostali „rétorickou“ otázku: Utěšuje nás rozhodnutí naší vlády opustit jaderné zbraně? Jak velké bylo překvapení diváků, když jsme odpověděli záporně. Já, jako nejvyšší představitel delegace, jsem se snažil zmateným Belgičanům vysvětlit, že, jak říkají, obecně jsme proti jaderným zbraním, zejména v našich nevinných rukou, ale… Ale ztrácíme poměrně silnou odstrašující na pozadí agresivních záměrů Ruska, které většinu z nás právě odvezlo ze základny Černomořské flotily v Sevastopolu. Jeden z nejpopulárnějších ruských politiků Vladimir Žirinovskij vyhrožuje Ukrajině válkou, chce, aby Rusko obsadilo většinu naší země a něco zanechalo svým západním sousedům. Pamatujete si jeho slavné: „A dáme Lvov Polákům!“?
„Žyrinovský? Haha, kdo to je? Jaký má vliv na politiku Kremlu? Je prázdné místo, vůbec ho nikdo neposlouchá,“ oponovali mi belgičtí diskutéři. Situaci v Rusku podle jejich přesvědčení zcela ovládal prezident Boris Jelcin – demokrat, byť nedokonalý, ne bez výstředností a zlozvyků. Ale přesto – jeho vlastní osoba.
V této souvislosti si nelze nevzpomenout na slova Gerharda Schrödera. Když se jako německý kancléř poprvé setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, nazval ho „křišťálově čistým demokratem“. Zastávám názor, že když západní politici označují někoho v Rusku za demokrata, mělo by se k tomu přistupovat s jistou dávkou skepticismu. Dokonce poměrně velký podíl.
Ano, tedy v únoru 1994 téměř nikdo na Západě nevnímal Rusko jako hrozbu. Euforie z pacifismu, která začala pádem Berlínské zdi, ještě nepominula. Samozřejmě existovala určitá podezření, že války v Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii atd. se vedou na příkaz Kremlu prostřednictvím různých „zmocněnců“. Ale v zájmu obecně dobré myšlenky míru na celém světě lze takové maličkosti přehlédnout. I za rozstřelení ruského parlamentu tanky na podzim 1993 a za změnu ústavy Ruské federace s výrazným posílením pravomocí prezidenta.
Ano, Jelcin nemohl nebo neměl čas využít tohoto souhlasu Západu. Nechtěl? Je to pochybné, protože už na podzim roku 1994 rozpoutal první čečenskou válku, aby zabránil vzniku mladé republiky.
Všechny tyto bonusy ale Putin dokázal využít naplno. Tím spíš, že k nim přibyl další, a ještě jeden – rychlý růst cen ropy a plynu.
A není to jen Schröder, který se nyní stal věrným příznivcem Kremlu, kdo považoval Putina za „křišťálově čistého demokrata“. Tento názor zastávala většina lídrů předních světových zemí. Buď upřímně věřili, nebo si takový názor vnutili sami. Ostatně s takovým pohledem na ruskou vládu se západním politikům žilo pohodlněji.
Během prezidentských voleb v roce 2000, v jejichž důsledku se Putin stal plnohodnotným pánem Ruska (a zůstal jím již 22 let), byl dokonce považován za určitou „prozápadní alternativu“ k retrográdnímu expremiérovi. Jevgenij Primakov. Západ proto vlastně dal Putinovi jakousi volnou ruku k realizaci jeho vize restrukturalizace Ruska.
Brusel a Washington byly přesvědčeny, že Rusko lze ovládat tím, že ho s nimi ekonomicky svážeme. Za tímto účelem byly spuštěny dosud nevídané megaprojekty spolupráce. Jedná se o „Nord Stream“ a spuštění závodů na výrobu západních automobilů v Rusku a dokonce i o spolupráci v oblasti obranného průmyslu. Rusko bylo pozváno do klubu nejvyspělejších a nejvlivnějších států, ano G7 proměnil G8.
A světu se dlouho zdálo, že toto schéma funguje. Západní politici takové předehry z Kremlu, jako byl Putinův projev v Mnichově v roce 2007, tvrdošíjně ignorovali. Vnímali to jen jako hříčky ruského vůdce, za kterými nejsou žádné vážné úmysly.
Dále, aby západní politici neopustili komfortní zónu, reagovali extrémně bezzubě na kobercové bombové útoky v Čečensku, ruskou invazi do Gruzie, omezování demokratických svobod v samotném Rusku. Západní „lid“ snadno „skryl“ Putinovu tezi o „řízené demokracii“. Kreml naproti tomu vzal pod přísnou kontrolu prakticky všechna více či méně vlivná masmédia v zemi, zastavil činnost vlivných veřejných organizací a neutralizoval opoziční strany. Ekonomická spolupráce Ruska se Západem přitom jen rostla. Pragmatičtí politici západního světa se dokonce radovali z posilování autoritářství v Rusku, protože taková situace jen přispívala k ekonomickým vazbám, které Rusku i jeho protistranám zajišťovaly stále větší zisky.
Západ hloupě promeškal okamžik, kdy se při zvyšování ekonomických vazeb jeho závislost na Rusku stala bezpečnostní hrozbou. Ani nyní, v podmínkách totální války v Ukrajině, zavedení sedmi balíčků protiruských sankcí, se Kreml necítí ohrožen, vysmívá se Rusku. Je to vidět zejména na příkladu turbíny Nord Stream, kterou Moskva přinutila vzít Berlín do Kanady. A kterou Moskva nechce akceptovat, přestože o to Berlín žádá, ale „žádá bez respektu“.
Ano, sankce zavedené po 24. únoru jsou pro Rusko jistě bolestivé, i když ne tak přísné, aby okamžitě padlo na kolena. Časem udělají svou práci tím, že zničí ruskou ekonomiku, samozřejmě za předpokladu, že na Západě stále existuje shoda na tom, aby tato represivní opatření zůstala v platnosti a posílila je, nikoli je uvolnila.
Riziko ztráty konsensu existuje a je poměrně vysoké. Především proto, že ne všichni západní politici byli tak odhodlaní bojovat, jako například Boris Johnson. Nebo Mario Draghi. Ale ten, ten druhý – už „kačičky“. Nesnažil se je Putin vyhodit z klece? Co se týče Draghiho, to ani není verze, to je prokázaný fakt. Kreml tlačil na „spřátelené“ italské strany, jako je Hnutí 5 hvězd a Liga, aby vládní koalici zničily. Jsem téměř přesvědčen, že na Johnsonově rezignaci se podílela i „ruka Kremlu“. Ruští agenti by například mohli hodit kompromitující materiál, který vykopali, aby kompromitovali britského premiéra. Doufám, že se to časem dozvíme, jako jsme se dozvěděli o vlivu Kremlu na referendum o Brexit.
Kyjev proto musí být velmi ostražitý a předcházet negativnímu vývoji v západním světě, na jehož vojenské a finanční podpoře existence ukrajinského státu v nemalé míře závisí. Naši diplomaté musí intenzivně spolupracovat se svými evropskými a americkými partnery, aby nedali žádnou šanci kremelským agentům.
