Mnoha současným krvavým událostem se dalo předejít, nebýt krátké paměti Ukrajinců. Krátká paměť umožnila i těm „nejzkaženým“ politikům znovu a znovu vyjít suchí z kalné vody zrady, korupce a dokonce i přímé práce proti nepříteli. Díky tomuto efektu téměř nikdo nevypadl z moci. Co umožnilo vznik silného mafiánského systému na postsovětské Ukrajině. Kde jste mohli na určitou dobu upadnout do hanby a znovu se reinkarnovat, když byl váš klan na vrcholu. Aby byl člověk vyhozen z klece, musel se stát vnitřním konkurentem nebo spáchat téměř zločin, ale ne proti státu, ale proti Systému. Za to mohli být „náhodně“ zastřeleni při lovu, zastřeleni poblíž ranveje letadla nebo spáchat strašlivou sebevraždu několika ranami do hlavy.
Způsob, jakým vznikala a vznikala nezávislá Ukrajina od roku 1991, naznačoval, že vše skončí buď velkou válkou, nebo se rozpustí ve slumech neoimperiálního ruského projektu. Musel jsem být přímým svědkem toho, jak byli poslanci Nejvyšší rady překvapeni vyhlášením nezávislosti. Ostatně, krátce předtím všichni ukrajinští politici, zejména vůdci národní opozice, sepsali své verze nové odborové smlouvy. V kuloárech vlády a parlamentu nebylo slyšet ani slovo o rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny. Takové rozhovory mohly probíhat pouze v hotelových pokojích, kde bydleli poslanci, kteří byli donedávna disidenty a politickými vězni. Míra jejich kompetence byla omezena na vroucí lásku k Ukrajině (symbolická a deklarativní rovina), ukrajinské kultuře a jazyku. Mezitím skutečná moc v zemi patřila staré stranické nomenklatuře.
Nejrychleji se orientovala sovětská nomenklatura. Aby si udržela moc a vliv ve svých rukou, souhlasila s výměnou fasády a symbolů státu se zachováním jeho sovětské podstaty. Zároveň tím demonstruje, že je připravena na kompromis s národní opozicí, ale v menších dekorativních momentech. Ve skutečnosti svou stranicko-nomenklaturní moc přeměnili na kapitál, později drancovali průmysl a komunální ekonomiku. Díky tomuto manévru staří sovětští manažeři a vůdci téměř nikde neztratili své pozice. Výjimkou bylo několik oblastí na západě Ukrajiny, ale i ty byly nuceny koordinovat své plány a akce s hlavním městem a postupně byly zatahovány do systému.
Ukrajina se velmi rychle proměnila v hájemství postsovětské nomenklatury. Nová Ukrajina slízla ruské reformy jako kráva jazykem. Jestliže v Moskvě byl Gajdar a Čubajs, pak se v Ukrajině stali vzdálenou kopií nějakého Pynzenyka a Teryochina. Jestliže v Rusku kuponová privatizace fungovala „zázraky“, kdy jste se za pár měsíců mohli stát miliardářem, tak v Ukrajině se tento proces vlekl několik let. Povaha a podstata takových „reforem“ však byly totožné. Ale byly tam i rozdíly.
Jedním z nich bylo, že Ukrajina neměla takový finanční „polštář“ v podobě ložisek ropy a plynu jako v Rusku. Totiž nová finanční a politická elita Ruska „vyrostla“ na exportu ropy a plynu. Stalo se to i Ukrajincům. Ukrajina, respektive prezidenti, vydělala na takzvaném tranzitu. Schéma je extrémně jednoduché – Ukrajina prostřednictvím ústupků v oblasti národní bezpečnosti prosí Rusko o slevu. Jako, aby nezamrzla a úplně nezkolabovala ekonomika. Ve skutečnosti, abychom mohli ve spolupráci s Rusy prodávat plyn do Evropy za tržní ceny. Díky této „marži“ vznikla nová mocenská a finanční elita Ukrajiny. Která za své bohatství a vliv zcela vděčila Rusku. Taková zařízení pevně svázala Leonida Kučmu, Pavla Lazarenka s „plynovou princeznou“ Julií Tymošenkovou a dokonce Viktora Juščenka s nechvalně známým „RosUkrEnergo“ k vůli Ruska. Proslýchá se, že virtuózní akrobatický trik Julie Tymošenkové s Putinem v lednu 2009 připravil Juščenka o účast v „byznysu“ s plynem a následně Janukovyče k nevíře popudil. Kdo nikdy nebyl schopen najít účty Tymošenkové, která údajně obdržela prostředky z Ruska za podpis smlouvy o dluhopisech.
Je jasné, že Viktor Janukovyč se nechtěl postavit proti vůli Ruska. Neuvěřitelně ho štvalo, že zůstává „mimo pokladnu“. A „služba“ Julije Tymošenkové Ukrajině byla vlastně hrozná. Tak, podle smlouvy, „RosUkrEnergo“ byl zlikvidován. Vše ostatní lze ale nazvat prvním triumfem Putinova úskočného Ruska nad Ukrajinou. Za prvé, cena za tisíc kubíků plynu vzrostla ze 180 na 450. Sleva 20 %, na které se Tymošenková a Putin dohodli, byla platbou za částečnou ztrátu suverenity. Protože Gazprom zajistil pro Ukrajinu status monopolního dodavatele plynu a princip „ber nebo plať“ paralyzoval jednání státu na dalších deset let mrtvým sevřením.
Za druhé Tymošenková svým žertem a neposlušností prokázala nedostatek harmonie mezi politickým vedením země. Spolu s Putinem zesměšňovala a ponižovala prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka, čímž potvrdila správnost ruské sázky na ni. Boj, zklamání z „oranžového“ týmu, pokus o „širku“ (široká koalice s „regionály“) a společná hra Tymošenkové a Putina proti Juščenkovi otevřely banditu Janukovyčovi přímou cestu do prezidentského křesla. Kdo neváhal ho obsadit.
Za třetí, společná speciální operace Putina a Tymošenkové proti Juščenkovi a Ukrajině, která byla doprovázena plynovým vydíráním zemí střední a východní Evropy, ukázala, že tento způsob boje je velmi úspěšný. Právě od této chvíle můžeme hovořit o neskrývaném využívání plynovodů a ropovodů ze strany Ruska pro zahraniční expanzi. Pokus o plynové vydírání se později ještě několikrát zopakuje, ale kvůli neústupnosti ukrajinské strany již nebude mít předchozí efekt. Což nakonec po velkém neúspěchu Putina na jednání v Paříži přesvědčí k naprosto špatnému rozhodnutí – k plné ofenzivě ke zničení Ukrajiny.
Uražený, nebo možná opravdu nemocný Putin se rozhodl nečekat. Rozhodl se, že nebude živit svou pátou kolonu v Ukrajině, jejíž loajalitou a silou si byl jistý. Naštěstí se Putin mýlil. Zdálo se mu, že „povznesený“ Zelenskyj není vážný a dočasný. Nepochopil, že Zelenskij je opozice Ukrajinců vůči Systému. Že skutečné státní elity, se kterými se kvůli blízkosti přírody tak snadno domlouval, Zelenského netolerují, a proto nebudou organizovat lidi na jeho ochranu. Že se ty samé „elity“ chystají zorganizovat převrat a jdou s ním vyjednávat. A nejdůležitější je, že Zelenskyj nemá co konkurovat Systému. Že to ona a on (jak se to stalo s Oranžovou revolucí a Revolucí důstojnosti) rozkousali a vyplivli.
Bohužel v určitých momentech nebyl Putin tak daleko od pravdy. Zejména pokud jde o postoj starých ukrajinských elit. Dobře věděl, jak Systém vznikl, a ještě lépe, jak ho používat. Protože ukrajinský a ruský postsovětský systém jsou velmi podobné. A proto, když ukrajinské postsovětské elity nebudovaly moderní demokratický a sociálně orientovaný stát, ale skutečný pokřivený, Rusko se jen radovalo a přispělo k tomu. Protože nikdo při zdravém rozumu nebude takového gaunera bránit. To, že se Ukrajinci budou bránit a pak střídat, to ruské hlavu ani nenapadlo. Odstranit starý systém a vybudovat normální evropské vztahy.
Že nadešel čas rozebrat Systém, který vznikl na principech kruhového ručení, kdy každý jeho člen byl zásoben kompromatem. Navíc jak vláda, tak opozice. Do kádrové rezervy mocenské vertikály, kam se bez „promakané“ pověsti a stejného kompromitujícího materiálu nedalo dostat.
Systém vzkvétal za prezidentování Leonida Kučmy, kterého Ukrajinci s krátkou pamětí bohužel oceňují ne proto, že by byl vlastně budovatelem oligarchického systému, ne proto, že by lidé měsíce či dokonce roky nedostávali důchody a platy. Ne pro výpadky napájení „ventilátoru“. Ne proto, že by si za jeho vlády stát prakticky „umyl ruce“ a odstranil ze sebe plnění všech společenských povinností a záruk. Ne proto, že miliony lidí odešly do nucené a nelegální pracovní emigrace, ale proto, že ti, kteří zůstali pracovat v obřích podnicích Východu a Jihu – se ve skutečnosti stali otroky „rudých ředitelů“. A ne proto, že vlastně připravoval předání moci Janukovyčovi.
Ukázalo se, že stačí, aby se Kučma o moderním Rusku vyjadřoval negativně, neboť statisíce Ukrajinců jsou připraveny zapomenout na polovyhladovělou existenci za jeho vlády. Zapomeňte na vzhled a tloustnutí oligarchů. Vznik nespravedlivého a v podstatě protilidského systému. O ukradených letech a vyhlídkách. Problémy s krátkou pamětí lze překonat. Jen k sobě musíte být upřímní. A nevyslovovat pochvalné epitafy na „hrobech“ starých politiků a státníků, politických stran a hnutí, úřadů a „opozice“ a všelijakých strkačů Systému. Pokud Ukrajinci prokázali, že jsou schopni ve válce odhodlaně odrazit nepřítele, pak nejsou žádným zachráncem v boji proti Systému. A staré elity čeká těžký boj.
PS V druhé části cyklu budeme hovořit o Charkovských dohodách, jako o největším projektu likvidace ukrajinského státu.
