Máme tu „dovolenou“: pracovní skupina pro aktualizaci obsahu osnov zahraniční literatury se rozhodla vyřadit ze školních osnov díla ruských a běloruských spisovatelů včetně Vasyla Bykova. Proč? Protože je Bělorus. Ne ruský, běloruský!
Víte, pokud jsem měl do této chvíle nějaké pochybnosti (a vždy zpochybňuji svůj názor – pro každý případ) o správnosti pronásledování dávno mrtvých spisovatelů za činy moderních politiků – nyní zmizely. Inu, moji odpůrci mi řekli: hele, možná byl Lev Tolstoj sám dobrý chlap, ale stále v sobě nese otisk ruského imperialismu a militarismu, a tedy škodlivý. Nesouhlasil jsem s tím, ale stále jsem o tom pochyboval. A tady – Vasyl Bykov! Co tam může mít: běloruský imperialismus? Pracovní skupina říká o „absenci receptivního kontextu pro studium děl ruských a běloruských spisovatelů v podmínkách stanného práva“, omlouvám se, ale existuje receptivní kontext pro studium děl ruského císařského vyznamenaného bojového důstojníka jménem Kotljarevskij? Nebo snad ohnivý bolševik jménem Khvylovy? Obě zmíněné postavy neměly občanství svobodné Ukrajiny, ale měly občanství Ruské říše a Rudé Rusi/SSSR a za tyto státní útvary bojovaly. Možná něčemu nerozumím, ale stejně… Řekněte to na rovinu: můžete bojovat za Rusko, ale my vás budeme studovat, protože jste psal v ukrajinštině. Ale Bykova studovat nebudeme, protože psal bělorusky. Běloruština zaútočila na Ukrajinu! A duchové ukrajinsky mluvících bolševiků to chrání.
nepřeháním. Ve městě Lvov je ulice Skrypnyka – aktivní účastník bolševického převratu, čekista, bojovník proti Ukrajinské lidové republice, nakonec spolupracovník Lenina. Ale nic mu nehrozí, protože je Ukrajinec, a navíc ukrajinista! Bělorusky mluvící Bělorus Bykov je ale zodpovědný za každý krok rusky mluvícího uzurpátora Lukašenka. Logika? Ale není tam žádná logika.
Znovu se budu opakovat: pokud jsem měl pochybnosti o svém odmítnutí obtěžování všech Rusů, mrtvých, živých i nenarozených, pak poté, co byli do tohoto „balíčku“ zařazeni Bělorusové – nejneimperiálnější a nejmilitarističtější lidé – tyto pochybnosti zmizel. Kolektivní odpovědnost je zlo. Tím spíše, že sami Ukrajinci nemají rádi kolektivní odpovědnost: ani za židovské pogromy, ani za „Akci na zničení Poláků“, ani za poslušnou účast v ruských imperialistických válkách.
Bělorusové jsou obviňováni, že nezastavili útok ze svého území na sousední stát. Promiňte, ale proč Ukrajinci nešli příkladem? Bylo možné v roce 1956 všem obyvatelům Lvovské a Zakarpatské oblasti zablokovat silnice a zabránit sovětské armádě v invazi do Maďarska? Nebo v roce 1968 – do čs. Historie kupodivu takové projevy pomoci sousedům nezaznamenala: Ukrajinci poslušně obsazovali samostatné státy, jasně podle rozkazů „otců-velitelů“. A v Afghánistánu bojovali proti místním rebelům, bojovníkům za svobodu. A pomníky jejich okupačních vojáků byly postaveny ve všech velkých i mnoha malých městech nezávislé Ukrajiny.
Historik Oleksandr Zinchenko napsal naštvaný příspěvek o tom, jak jsou Bělorusové poražení. „Bělorusko jako stát neexistuje, máme-li věřit samotným Bělorusům. Snímá tím ale Bělorusy odpovědnost, že podělali svou státnost a stali se spoluviníky vražd Ukrajinců? Ne. Prostě spolupachatel je také poražený, který nebyl schopen obhájit vlastní subjektivitu.“ Z nějakého důvodu pan historik nikdy nevyzval Ukrajince k pokání před Maďary nebo Afghánci. A také – před Gruzínci. Navíc podle logiky pana historika se Ukrajinci proměnili ve spoluviníky na vrahech Gruzínců – právě když jsme měli plnou subjektivitu…
Naposledy, v roce 2008, při ruském útoku na Gruzii, vyrazily ruské lodě do války z ukrajinského Krymu. Takto to popisuje jedna z ruských vojenských stránek:
„Pokud jde o síly flotily nacházející se na území Ukrajiny, podle nejskromnějších propočtů, bez zohlednění lodí, které jsou v opravě, se 57,5 % z celkového počtu bojových jednotek Černomořské flotily zúčastnilo operace proti Tbilisi. V době příjezdu vlajkové lodi a doprovodné lodi k hranici gruzínských výsostných vod tak již existovaly velké obojživelné lodě „Jamal“, „Cesar Kunikov“, „Saratov“, malé protiponorkové lodě „Suzdalets“. „, „Aleksandrovec“, „Muromets“, „Povarino“, „Kasimov“, námořní minolovky „Viceadmirál Žukov“, „Turbynist“, „poručík Iljin“, malá raketová loď „Mirage“, raketové čluny RK-953, „Ivanovets“ “, RK-955, RK-952, průzkumná loď „Ekvator“, záchranná loď „Epron“, námořní doprava „Generál Ryabikov“, vlečné čluny „Orion“ a MB-31, námořní tankery „Iman“ a „Koida“. Většina těchto plavidel sem pod různými záminkami dorazila v předstihu, což znamená, že ruská strana, která si nedělala iluze o budoucích bojových střetech s Tbilisi, předem vypracovala i scénář pro otevření druhé fronty v Abcházii.“
Pamatujete na masové protesty Ukrajinců proti využití ukrajinského území k útoku na Gruzii? Proto si nevzpomínám. Poté demokraticky zvolený ukrajinský parlament odmítl odsoudit ruský útok na Gruzii. Lodě zabijáků se v klidu vrátily do ukrajinských přístavů. Nikdo nešel svrhnout vládu. O rok později přivedli Ukrajinci do druhého kola dva Putinovy partnery, Tymošenkovou a Janukovyče. Docela demokratické. Dovolte mi zdůraznit: na svobodné, demokratické Ukrajině, kde můžete protestovat bez jakýchkoliv povolení, Ukrajinci vůbec neprotestovali proti využívání Ukrajiny k útoku na souseda. A nyní jsou rukojmí Lukašenkovy loutkové diktatury obviňováni z nečinnosti.
Od prvních týdnů války se setkávám se zprávami o ponižování běloruských občanů ze strany ukrajinských pohraničníků, policistů a úředníků. Navíc mluvíme o těch mladých Bělorusech, kteří uprchli na bratrskou Ukrajinu právě před samotným Lukašenkem, který dovolil Putinovi zaútočit na nás z území jím ovládaného státu. Ponižující výslechy, šikana. Jeden Bělorus, který měl ten den důležitou lékařskou operaci, byl záměrně držen na oddělení, aby neměl čas. Proč? Ale protože je to možné. Za Bělorusy se nikdo nepostaví. Nikdo od nich neuzná ani reklamaci, protože jsou Bělorusové. Ideální oběť pro sadisty v uniformě.
A zde stojí za zmínku, jakou roli hrají Bělorusové v povědomí průměrného Ukrajince. Toto je „mladší bratr“. Ano, ano, přesně tak se k nám ruští šovinisté chovají. Přiznejme si to sami: celou tu dobu jsme se na Bělorusy dívali svrchu a považovali je za vývojově o stupínek níže než my. Zároveň nám vadilo, že hlavně v provinciích mají úroveň, kvalitní silnice, úhlednou úpravu terénu, vyšší výdělky. „Výborně otče, ale kdyby také bránil běloruský jazyk – bylo by to opravdu skvělé,“ – poprvé jsem tuto myšlenku slyšel v kyjevské kanceláři mládežnické nacionalistické organizace někde kolem roku 2003. Závist běloruského „řádu“ sjednotila Ukrajince od Luhanské oblasti po Zakarpatí. Nacionálně uvědomělá část ukrajinské společnosti ale zároveň od Bělorusů Majdan očekávala. No, jsou to „mladší bratři“? Takže by měli dělat to, co děláme my!
Vlnu nenávisti vyvolaly výroky běloruských opozičních politiků v roce 2020, že „majdan nepotřebujeme“. Dokonale chápu, proč o tom mluvili: naprostá většina Bělorusů v té době vnímala Majdan v kontextu stovek zabitých lidí, vypáleného centra hlavního města i následné války proti Rusku. Nás ale žádná vnitropolitická logika nezajímala! Potřebovali jsme poslušného „mladšího bráchu“, který by slepě plnil naše pokyny: postavíte stanové městečko, nalijete benzín do lahví, hodíte to „policajtům“ – ups! Uchvatitel prchá. Všechno je tak jednoduché! A nic, že v Ukrajině v roce 2014 nebyla diktatura, že v parlamentu byla mocná opozice, že třetina země měla vlastně opozičně smýšlející místní úřady… Pobouřily nás boty, které si běloruský chlapec vzal vypnout, aby nedošlo ke znečištění lavice. Ty stažené boty stále hodně bolí v zadku mezi ukrajinskými uživateli sociálních sítí, ačkoli ten chlap teď bojuje za Ukrajinu a komentátoři sedí na teplých pohovkách.
Historie obtěžování Bělorusů ve skutečnosti odhaluje velmi nešťastný aspekt ukrajinské národní povahy. Ano, my Ukrajinci můžeme být šovinisté. Jakmile cítíme, že jsme v silné pozici (a úspěšný odpor proti ruským okupantům výrazně zvýšil ukrajinské sebevědomí), naše sociálně-psychologické komplexy nás nutí stát se „Rusy“ a okamžitě hledat „mladšího bratra“ prostřednictvím kterého se můžeme prosadit. Děláme to automaticky, protože jsme na tento druh chování zvyklí. A to je to nejhorší, co se nám může stát, pokud jde o mě.
Povím jeden příběh ze svého života. Kdysi dávno, jako teenager, jsem jel na letní tábor. Nastala standardní situace, kdy se vedení odstranilo a teenageři si vytvořili vlastní hierarchii. Ano, bylo tam hodně alkoholu, drog (no, to byl konec 90. let) a samozřejmě zneužívání slabších. Byl jsem slabší. Ale ne nejslabší: byl tam ještě jeden chlap o něco níže než já. Jednou schoval láhev „Živčyka“, kterou mu předali rodiče, našli ji další „průkopníci“ a nápoj zředili vlastní močí. Velmi vtipné! Byl jsem o tom informován a dostal jsem důležitý úkol: informovat, když ten chlap pije „Zhyvchyk“. Později, když jsem četl články z psychologie, jsem se dozvěděl, že je to standardní praxe: nižší v hierarchii jsou nuceni vysmívat se nejnižším, aby nebyli na jejich místě. Přesně takovou motivaci vidím v chování mnoha (bohužel) ukrajinských „aktivistů“. Ve společnosti se vytvořila atmosféra nenávisti vůči Bělorusům, kteří by neměli být odkázáni na pomoc – protože ani jejich vlastní stát (ten vlastně neexistuje, je tu loutkový režim), ani ukrajinský stát (úředníci a bezpečnostní složky se cítili beztrestně). za šikanu Bělorusů) je zachrání.
Pak jsem na letním táboře jednoduše vylil obsah láhve do záchodu a spřátelil se s retardovaným klukem. Ne, že by to byl nějaký hrdinský čin, jen jsem nechtěl hrát hloupé hry, které mi vnucovali ostatní. Bohužel jen velmi málo ukrajinských vůdců veřejného mínění se odváží zastavit šovinistickou horlivost, s níž Ukrajinci obtěžují Bělorusy. A obětí tohoto šovinismu nemusí být ani tak ukrajinsko-běloruské vztahy, ani ne tak situace Bělorusů, kteří trvale žili v Ukrajině, ale budoucnost Ukrajiny obecně. Už jsme viděli, k čemu mohou výhonky nedostatečnosti ve společnosti vést, jak to může skončit pro stát. Co skončí v našem případě, není známo. Jen varování před nebezpečím.
