Petro T. (jméno změněno z bezpečnostních důvodů) pochází ze Stachanova v Luhanské oblasti. V roce 2014 bylo město okupováno, ve stejném roce Petro vystudoval Národní akademii státní pohraniční služby Ukrajiny a odešel bojovat do zóny ATO. V té době bylo Petrovovi pouhých 21 let.
„Nebyli jsme zařazeni do zóny protiteroristické operace, i když jsme o to vícekrát žádali, nějakou dobu jsem sloužil v operačních a pátracích jednotkách Státní pohraniční služby v Sumské oblasti. Po nějaké době byly mé zprávy zohledněny a již v září 2014 jsem byl převelen k jednomu z konsolidovaných útvarů Státní pohraniční služby, který plnil úkoly v prostoru, kde se v té době ještě konalo ATO, “ říká Petro.
Právě během své služby na pohraničním oddělení v Luhansku obdržel volací znak „Afghán“. Vysvětluje, že v té době se v ATO bojovníci nazývali Luhanská oblast Afghánistán a Doněcká oblast – Dagestán.
„Soudruzi v práci si mysleli, že mám afghánské kořeny, i když ve skutečnosti mám část kavkazské krve, tak jsem dostal svůj volací znak,“ říká Petro.
Po rotaci pokračoval ve službě u vyšetřovacích jednotek pohraničního oddělení Sumy a sloužil také u jednotek na západní hranici. V roce 2021, po skončení smlouvy, Petro odstoupil do rezervy.
O totální invazi do Ruska
Petro po propuštění plánoval odjet pracovat do zahraničí – do Finska a během února k tomu teprve vypracovával potřebné dokumenty. Do těchto plánů však zasáhla válka a Petr se ve svých 29 letech znovu chopil zbraně.
„Dvacátého třetího února jsem byl služebně ještě v Černigově, kde jsem přenocoval u soudruha, se kterým jsem společně sloužil. Už tehdy tam všichni mluvili o přípravách na běloruské straně na možnou ruskou invazi a řidiči kamionů říkali, že na běloruské straně jsou vojenské konvoje,“ říká Petro.
Okamžitě zavolal Vojenský komisariát, poté požádal svou sestru, která bydlela v Irpenu, aby vyzvedla jeho věci a vojenské vybavení, a odjel z Černigova do jiného regionálního centra, kde ráno u vjezdu do města vypukla válka.
„Válka začala u vjezdu do města. Všichni cestující ve vlaku četli zprávy a sledovali videa a samotný vlak měl ten den tři hodiny zpoždění. Hned ze stanice jsem znovu volal na vojenský komisařství v Sumy, kde jsem byl na vojenské registraci, ale žádná odpověď. Uvědomil jsem si, že se do Kyjeva možná nedostanu, a tak jsem kontaktoval nejbližší pohraniční jednotku, kde mi řekli, abych dorazil 25. února ráno k mobilizaci. Samozřejmě mě nenapadlo jet do Finska,“ vzpomíná Petro na svůj první válečný den.
Ve vojenské jednotce se setkal se svými známými, kteří také přijeli na odvod. Během dvou dnů mu bylo vydáno vybavení a zbraně a byl instruován. Petrovu jednotku tvořili převážně důstojníci, kteří již měli zkušenosti se službou v zóně ATO nebo OOS.
„Dne 27. února jsem odjel do Kyjeva, kde jsem týden hlídal jeden z vojenských objektů společně s Národní gardou. Také v rámci samostatných skupin hlídkovali ve městě a hledali podvratné skupiny, z nichž mnohé už dorazily,“ říká voják.
Začátkem března se Petr a jeho bratři vydali na obranu Gostomelu. Jeho jednotka byla v tom směru přidělena k jedné z brigád ozbrojených sil a měla plnit úkoly na kontrolních stanovištích. V Gostomelu však v té době již probíhaly urputné boje.
„Připojili se k obráncům Gostomelu a v samostatných skupinách plnili úkol krýt tanky – pozorovali a čelili nepřátelským skupinám, které byly kilometr od nás. Z mrtvol rašistů, kterými byl pokryt most, přes který přecházeli při přibližování se k pozicím, pochopili, že proti nám stojí ruská garda a výsadkáři. Jednoho z nich, rodáka z Uljanivska, jsme toho dne zajali,“ vzpomíná pohraničník.
Následující den dostala jeho jednotka rozkaz přesunout se do předsunutých pozic a připravit se na bitvu ve městě. Požární postavení byla zřízena přímo na květinových záhonech Gostomel. Spolu se svým bratrem Saškou s volacím znakem „Zástupce“ se dostali pod palbu a byli zraněni.
„Po překročení asi 40 metrů a příkopu jsem omdlel. Pak další masivní ostřelování, pamatuji si evakuaci v úlomcích, bolest, roztrhané rameno, další padající kamikadze dron, úkryt, civilisty a první lékařskou pomoc. Kluci, kteří nás nesli, později mluvili o deliriu a bolesti,“ říká Petro.
O rehabilitaci
Po zranění byl nejprve ošetřen v kyjevské nemocnici a později se dostal na ošetření do Německa, kde podstoupil několik operací.
Petrovi příbuzní nejprve nevěděli, kde přesně slouží, a matce o svých zraněních řekl až po několika operacích, které dávaly naději na uzdravení.
„Moje sestra před válkou žila a pracovala v Irpenu a 9. března společně s dalšími obyvateli města válečnou zónu opustila pěšky. O všem se také dozvěděla později, když už jsem byl v nemocnici státní pohraniční služby,“ říká voják.
Po nemocnici ho čeká dlouhá rehabilitace na klinice v Německu. Po uzdravení, říká Petro, se vrátí do služby.
„Budu moct být ve válce nějak užitečný – samozřejmě pojedu, bude příležitost – chtěl bych se vrátit zpátky do pohraničí. Chápu, že už nebudu tak aktivní jako dřív, ale vždy jsem připraven dát zdravé rameno na místo,“ uzavírá.
* Publikace byla připravena ve spolupráci s tiskovým střediskem Státní pohraniční služby Ukrajiny
