Na konci června směrodatný německý týdeník Die Zeit zveřejnil další poselství skupiny německých intelektuálů ve stylu „míra“. Autoři vzkazu tvrdí, že Ukrajinu a Ukrajince velmi milují, že jsou pobouřeni brutální ruskou agresí. Ale „protože je Rusko vojensky nadřazené a má schopnosti pro další vojenskou eskalaci“, možná nemá cenu ztrácet čas a úsilí a ukončit odpor. Protože „pokračování války s cílem úplného vítězství Ukrajiny nad Ruskem znamená další tisíce mrtvých ve válce za cíl, který nevypadá realisticky“.
Signatáři dopisu samozřejmě nejsou adresováni Ukrajincům. Očividně si uvědomují, že je to beznadějné, chápou, že nebojujeme proto, že opravdu chceme, ale kvůli zachování státu, národa a lidu. Po Buchi, Irpen, Volnovacha a Mariupol celý svět pochopil, že kapitulace před Rusy, pokud by mohla něco přinést, přinesla by jen hanbu, zneužívání a odvetu. A to rozhodně nepřinese spásu.
Dopis tedy míří hlavně západním politikům. „Proto by si západní země, které podporují Ukrajinu ve vojenské sféře, měly položit otázku, co přesně hledají a zda (a na jak dlouho) jsou dodávky zbraní správnou cestou,“ stojí ve zprávě. Samozřejmě „špatně“, pokud si poslechnete teze signatářů. A v dopise následuje následující zastrašování:
„Důsledky války se navíc již neomezují pouze na Ukrajinu. Jeho pokračování způsobuje rozsáhlé humanitární, ekonomické a ekologické nouze po celém světě. V Africe hrozí hladomor, který může stát miliony životů. Rostoucí ceny, nedostatek energie a potravin již vedly k nepokojům v mnoha zemích. Pokud bude válka pokračovat i po podzimu, bude mít nedostatek hnojiv také globální dopad. Očekává se velký počet obětí a destabilizace globální situace.“
To je takový strašák. A možná mají její autoři pravdu o důsledcích války. Protože čím dříve bude dokončena, tím lépe pro Ukrajinu a svět. A to lze udělat jediným způsobem: poskytnutím ukrajinské armády odpovídajícím množstvím nejnovějších zbraní, aby bylo možné zlomit páteř ruskému militarismu, a také zavedením co nejtvrdších sankcí proti Rusku, tzv. že nedokáže obnovit svůj vojenský potenciál. A ukončení vojenské pomoci by vlastně znamenalo pokračování války, nárůst obětí, zničení ukrajinských měst a vesnic, zabíjení Ukrajinců a negativní důsledky pro celý svět.
Ale ne, autoři dopisu jsou zcela proti vojenskému posílení Ukrajiny. Pouze diplomacie a vyjednávání. V dopise čteme následující stížnosti: „Mezinárodní společenství, zejména hlavní západní hráči, dosud nevyvinuli žádné společné úsilí k zahájení jednání. Dokud tomu tak nebude, nelze předpokládat, že dohoda je nemožná a že zejména Putin nechce vyjednávat.“
Putin je skutečně připraven uzavřít dohodu, ale pouze takovou, kde Ukrajinci uznají úplnou kapitulaci. Všechno ostatní ho nezajímá. A opakovaně to prohlásil on i jeho následovníci.
Pokud jde o stížnosti na nedostatečnost diplomatického úsilí, zde autoři dopisu projevují buď naprostou nekompetentnost, nebo brutálně klamou. V týdnech před začátkem totální invaze navštívili Moskvu prakticky všichni nejvyšší západní politici: francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Boris Johnson, německý kancléř Olaf Scholz a generální tajemník OSN António Guterres. Poprvé v historii Vatikánu se sám papež vydal na ruskou ambasádu varovat Rusy před válkou. Sám americký prezident Joe Biden nepřišel, ale Putinovi několikrát zavolal a poslal za ním svého ministra zahraničí Anthonyho Blinkena. Poté došlo k aktivním pokusům stejných politiků o racionalizaci Kremlu již po začátku války. A všechno marně.
Tak jaké další jednání potřebuješ, cholero?! Vy, milí pacifisté, jste o tom nevěděli? Velmi pochybné, vzhledem k totožnosti signatářů. Například první na seznamu je známý novinář, publicista, spisovatel, spolumajitel nakladatelství Spiegel-Verlag Jacob Augstein (z rodu Augsteinů). A také politologové, bývalí vojenští poradci, bývalí diplomaté atd. Nikdy neuvěřím, že nesledovali vývoj událostí kolem Ukrajiny, nebyli informováni. Takže cynicky podveden. Celá jejich zpráva tedy nestojí ani korunu.
To by mohl být konec tématu, nebýt jednoho zajímavého bodu. Dopis zmiňuje konflikt o železniční tranzit do ruské enklávy Kaliningrad. Připomeneme, o co jde. Litevské úřady omezily na svém území železniční dopravu z Běloruska do Kaliningradské oblasti. Jde čistě o zákaz přepravy toho zboží, na které se vztahují sankce zavedené Evropskou unií proti Rusku za invazi na Ukrajinu. To znamená, že vše ostatní, co není povoleno, včetně produktů a lidí, lze přepravovat. I sankcionované zboží lze přepravovat například po moři nebo letecky.
Moskva však vyvolala zběsilý výkřik, že jde o blokádu, chtějí udusit Kaliningradskou oblast, vyhladovět lidi atd. Mnoho ruských politiků již Litvě vyhrožovalo, někteří téměř přímo deklarovali vojenské řešení problému. I když jsou tady vlastně Litevci? Zavedli pouze omezení EU.
Nyní ale vedení EU plánuje trochu ustoupit. Evropská komise pod tlakem Německa připravuje úpravy sankcí, které by umožnily jakýkoli tranzit do Kaliningradu.
Proč vyčnívalo Německo? No, za prvé, Berlín byl vždy citlivý na požadavky Moskvy. Situace se samozřejmě po 24. únoru změnila, ale ne tak radikálně. Zadruhé, jak víte, právě v Litvě se nachází kontingent Bundeswehru, určený k ochraně republiky v případě vnější agrese. A tady Rusové hrozí vojenskou invazí. Němci opakovaně opakují, že vynaloží veškeré úsilí, aby se vojenský konflikt nedostal za hranice Ukrajiny. Proto se zasnoubili, když vypukl spor o kaliningradskou enklávu.
Samozřejmě by se daly zvážit rozumné argumenty, že v případě Kaliningradu si Rusko posílá zboží samo sobě, tedy nikam ho nevyváží a odnikud nedováží. Zde by tedy mohla být učiněna výjimka. Na druhou stranu, proč? Jsou zaváděny sankce, které mají zasadit ránu ekonomickému potenciálu agresivního Ruska, proto je nutné držet se tvrdé linie. Protože pokud budou sankce zavedeny jen formálně, za kus papíru, pak z nich bude malý užitek. Války rozhodně nezastaví.
Ano, během několika posledních měsíců došlo v myslích západních společností k významným změnám, ale ještě ne tak radikálním, aby se staly nezvratnými. Stále existuje naděje na zacyklení mezi kapkami, na urovnání konfliktu s minimálním úsilím. Mnozí si stále myslí, že bude stačit obětovat Ukrajinu Aresu, aby zůstali v bezpečí. Nadarmo. Zmíněný kaliningradský precedens, stejně jako výhrůžky Kremlu Finsku a Švédsku za jejich záměr vstoupit do NATO, nebo nakonec všem západním zemím za pomoc Ukrajině, jednoznačně demonstrují, že válka už dávno přesáhla hranice Ukrajiny. Alespoň zatím ne jeho bojová složka. A kdo doufá, že s dobytím Ukrajiny Putin ustane, že všechny problémy popsané v dopise zmizí, ten se fatálně mýlí. Ztráta Ukrajiny, a tím spíše selhání Ruska, zcela zničí celý již tak křehký systém evropské bezpečnosti.
