K zodpovězení otázky „Jsou občané Ruské federace kolektivně odpovědní za válku s Ukrajinou?“ je třeba odpovědět na otázku „Jsou občané Ruské federace kolektiv?“.
Kolektivní odpovědnost je možná pouze v kolektivu. Vyžadovat kolektivní odpovědnost od lidí, kteří spolu nic nemají, je zbytečné. Dopadá kolektivní odpovědnost za špatný provoz letiště na cestující, kteří tam uvízli? Evidentně ne, i když na letišti může být hodně cestujících, někdy i desítky tisíc.
Dá se sto čtyřicet milionů lidí rozesetých po severní Eurasii, od arktického Norska po Severní Koreu, nazvat kolektivem? Mají něco, co z nich dělá kolektiv, který může nést odpovědnost? Moskevští představitelé nás sebevědomě ujišťují, že existuje. Údajně existuje kolektivní „ruští občané“. Údajně je Ruská federace skutečně zemí a skutečně federací. Kolektiv ruských občanů se prý nijak neliší od kolektivu kanadských občanů.
Ruští představitelé jsou navíc přesvědčeni, že v Ukrajině neexistuje žádný kolektiv občanů. Že ukrajinský občan je oxymóron. Že obyvatele Ukrajiny nic nespojuje a chtějí se stát součástí ruského týmu. Proč? Údajně proto, že Ruská federace je „skutečný tým“. Je to tak? Je Rusko zemí ve stejném smyslu jako Kanada nebo Norsko? A opravdu federace? A tým ruských občanů? Opravdu existuje?
V moderních společnostech jsou lidé sjednoceni do kolektivů ústavou a principy v ní nastíněnými. Kanada je kanadská ústava, která zakotvuje nezcizitelná práva každého Kanaďana. Kanadští občané mohou být velmi odlišní, ale všichni souhlasí se svou ústavou.
Přijetí kanadské ústavy promění Skoty, Francouze, Sikhy, Ukrajince, Portugalce, Číňany – kohokoli, kdo bude chtít – v Kanaďany a Kanadu v kolektiv přímo odpovědný za jejich společné činy. Jak v tuzemsku, tak v zahraničí.
V některých zemích, vedle ústavy nebo místo ní, mohou monarchové působit jako sjednocující faktor. Dnes je King and Queen o založení týmu. Lidé v Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, Norsku a Velké Británii spojuje úcta ke svým panovníkům. Moderní panovník je živým ztělesněním historické cesty. Za postavou panovníka stojí historie země. Postava panovníka spojuje modernu s nejstarší minulostí.
Současný král Norska Harald V. je Pátý, protože před ním byli na území Norska již čtyři králové s tímto jménem. Zejména Harald I., předek norské monarchie, který žil již v 9. století. Budoucí norský král, princ Haakon, bude osmým Haakonem na norském trůnu.
Je důležité objasnit, že Harald je král, protože Norové to chtějí. Král byl do Norska pozván občany po vyhlášení nezávislosti na Dánsku. To byla vůle občanů před sto lety a platí to i dnes. Norské levicové strany v parlamentu požadují zrušení monarchie půl století a vždy prohrály: Norové si své ústavy váží, ale věří, že spojení ústavy a panovníka posiluje jejich kolektiv.
Jako Britové. Záběry z Londýna během nedávné oslavy sedmdesátého výročí vlády královny Alžběty jasně ukazují, jak efektivně konstituční monarcha sbližuje lidi.
Mají občané Ruské federace ústavu? Nebo monarchie? Nebo možná něco zvláštního, jedinečného? Formálně má Rusko ústavu, ale koho spojuje? Pokud lze v Ruské federaci vládnout čtvrt století, aniž by se kdy zúčastnila prezidentské debaty, pak ústava nemá žádnou platnost. Proto kolem ní není žádný tým.
Ústava v moderní Ruské federaci je ozdobou a rekvizitou. Dekorace a rekvizity nevytvářejí odpovědné týmy. Těžko říct, co přesně tvoří, ale s Kanadou, Norskem a žádnou jinou vyspělou zemí se to nevyrovná.
V Rusku není žádný monarcha. Ruský „silný vůdce“ nemá s panovníkem nic společného. „Silný vůdce“ není o historii země a ne o spojení časů. Mluví o své schopnosti beztrestně lámat osudy milionů. Je nepravděpodobné, že by brutalita mohla vytvořit politický kolektiv. Alespoň v moderním slova smyslu.
Moskva také ráda mluví o „šrotu“. Jak říká oficiální Moskva, jde o stejný, „unikátní“, základ „kolektivu ruských občanů“. Smyslem teorie „odpadu“ je, že obyvatelé severní Eurasie mají údajně nevyslovenou kombinaci společných hodnot, což z nich dělá moderní politický kolektiv. Přesný seznam těchto hodnot neexistuje.
„Skrepy“ nejsou jako norský panovník, kterého lze vidět při důležitých státních ceremoniích. A ne jako kanadská ústava, kterou si můžete přečíst a pochopit.
Zdá se, že jsou tam „útržky“, ale zůstávají neviditelné, bez papíru a inkoustu, vířící vzduchem jako nebeští duchové. Jinými slovy, teorie „šrotu“ je vtip a nemá smysl se o ní vážně bavit, jako o ústavě nebo monarchovi.
Co zůstává jako výsledek? Zůstává obrovské území od Baltu po Aljašku a zbývá sto čtyřicet šest milionů lidí, kteří nemají žádný politický kolektiv v moderním slova smyslu. Je hrozné, že těchto sto čtyřicet šest milionů nerozumí politickým otázkám a raději jsou apolitičtí.
Nejnovějším příkladem je myšlenka změny vlajky z historické trikolóry na údajně „novgorodskou“ bílo-modro-bílou. Nová vlajka se objevila z ničeho nic, jako další hysterický „populární“ meme ze sociálních sítí. Obyvatelé severní Eurasie se tím nenechali zmást a bílo-modro-bílá vlajka aktivně mění trikolóru.
Kdyby byli Rusové tým, dostali by během války s Ukrajinou vlajky svých regionů. Pokud je Rusko federací, pak by mělo mít subjekty s vlastními historickými vlajkami. Tver, Čukotka, Komi – každý region má svou vlajku. Pokud nechcete chodit na protesty s federální vlajkou, máte vždy svůj vlastní federální subjekt a jeho vlajku.
Proč se neobjevily akce s vlajkami krajů? Protože Ruská federace je posledním místem na planetě, kde existuje pochopení toho, co je federace a jak s ní zacházet.
Můžeme říci, že politická negramotnost a hluboká apolitičnost obyvatel severní Eurasie je zbavuje odpovědnosti za válku? Určitě ne. To je ale rozhodně jiná odpovědnost než občané Kanady a Norska.
Situaci značně komplikuje negramotnost a apolitičnost. Pokud jde o odpovědnost, bude to dlouhá a umělá práce.
Bude to prostě s propagandisty, se správci, s účinkujícími, ale pak? Dále vědomí odpovědnosti spočívá na masové politické zaostalosti a apatii, kterou lze překonat pouze masovou občanskou výchovou. Zhruba řečeno, bude nutné sto čtyřiceti milionům lidí vysvětlit, co znamená jejich pas. Je to těžká a nevděčná práce.
To udělali demokraté v Bělorusku a trvalo jim dvacet let, než alespoň část obyvatel země pochopila, co je to občanství.
Kdo bude v případě Rusů provádět veřejné vzdělávání? A bude se o to někdo starat? Kdo chce rozvíjet společnost, která v 21. století může změnit svou historickou vlajku na nějakou síťovou kreativitu? Těžko říct, odpovědi mohou být ty nejsmutnější.
