V poslední době se Ukrajinci masivně zajímají o historii. To v zásadě není překvapivé. Zvlášť, když vás v čele „druhé armády světa“ napadne starý dědeček, který se vrátil k marasmatickým teoriím „pravé historie“. A protože je tu požadavek společnosti, přichází i reakce historiků. To je také pochopitelné. Ostatně je to správné i z politického hlediska. Chceme-li my, ukrajinská společnost, řídit svou budoucnost, musíme se vypořádat s naší minulostí.
Jednou z takových reakcí historiků je návrh uvažovat z pozice celé ukrajinské dějiny mnohohraniční. Ukrajina, která se nachází na křižovatce několika civilizací a ekologických zón, je přirozenou hranicí. A tato hranice přirozeně ovlivnila obyvatele moderní Ukrajiny. Zajímavý a nepochybně hodnotný přístup. Některé otázky lze skutečně z tohoto úhlu uvažovat, což ostatně řada historiků dělala a činí.
Ale pokud je úkolem vytvořit velké vyprávění, nové schéma celé ukrajinské historie, pak vyvstávají některé otázky. První z nich je, proč je základem právě hranice? Na světě je mnoho zemí a národů, pro které hranice nejsou o nic vzdálenější než pro Ukrajinu. Velká step se táhne od Číny až po Maďarsko. Střet náboženství nebo jazyků také není výjimkou, ale spíše pravidlem. Vždyť v dějinách každého národa lze, když je touha, hledat „jádro“ a „hranici“. Stejně tak není překvapivé, ale spíše zákonitost, že všechny moderní národy jsou produktem různých vlivů a kultur. V čem je tedy trik, abych tak řekl?
Druhá otázka se týká Ruska. Rusové se také zformovali na stejné hranici, také na křižovatce civilizací, a v zásadě je lze také studovat prizmatem mnohohraničí. Pokud jsem pochopil logiku nového konceptu, Ukrajinci a Rusové se kdysi ocitli v podobné situaci, ale na historické výzvy dávali různé odpovědi. Proto jsme tak demokratičtí a svobodomyslní a oni jsou takoví, jací jsou… Není logičtější zaměřit se na odpověď těchto dvou národů než na situaci, ve které se kdysi ocitly? No protože hranice je stejná, ale výsledky jsou jiné – stejně jako v příběhu o „kolébce tří bratrských národů“. Opravdu to potřebujeme?
Znovu, vraťme se k teorii, pokud naše minulost (a náš vztah k minulosti) utváří naši budoucnost, proč potřebujeme hranici ve středu návrhu? Podělit se s Rusy? Možná se tato teorie hodí lépe pro studium Ruské federace? Dá-li Bůh, začnou odstředivé procesy, rozpad – otázka hranic bude naléhavější.
V ukrajinské historické vědě je něco, co ji připodobňuje vědcům renesance. Touha najít univerzální odpověď, nebo kámen mudrců, nebo stříbrnou kulku – vysvětlit vše jednou provždy. Po cestě vysvětlovat „lidu“, že jeho těžký život je spojen s objektivními faktory a jinak to prostě být nemohlo.
Kdysi za všechno mohli dotírající sousedé. Pak bolševici osvítili, že za to nemohou jen sousedé, ale západní sousedé a také třídní nepřátelé. V devadesátých letech se ti, kteří se dokázali rychle „přezout“ a postavit se na koleje správného národního postoje, vrátili ke kořenům, kde za potíže lidí mohli opět sousedé.
Trvalo tři desetiletí, než upřímně řečeno irelevantní „národní paradigma“ unavilo i ty nejzarytější patrioty. A tady jsme opět na rozcestí a opět hledáme univerzální schéma. A protože lid žádá jednoduché a příjemné odpovědi na složité otázky, jsou historici nuceni je hledat. Bylo by logické reagovat na „žádost společnosti“42“, jako v „Průvodci galaxií“ (Stopařův průvodce po galaxii) Douglas Adams, ale nemusí rozumět.
Když v 19. století napsali, že za všechno mohou sousedé, bylo jasné, proč a za co to udělali. Když bolševici řekli, že je třeba bojovat proti třídním nepřátelům, bylo to také jasné… Proč to teď? Přesvědčit Ukrajince, že je to všechno o geografii? Nuže, toto je nový pokus vysvětlit těžkou situaci lidí objektivními faktory, nikoli chybami. Navíc pro takovou doktrínu neexistuje ani politický zákazník.
A to vede ke čtvrté otázce: proč potřebujeme „jedinečný“ přístup nebo „jedinečný“ příběh? Aby Rusům, věčně zaneprázdněným hledáním „své cesty“, nebylo na této cestě smutno?
Ukrajinci nyní definitivně pochopili, že je žádoucí posunout hranice, hranice a střet civilizací co nejdále na Východ. K tomu je třeba udělat z Ruska hranici a lépe to, co vzejde z jejích ruin.
Poláci to pochopili dříve a místo toho, aby se vydávali za „unikátní“ evropský národ, dávno se prohlásili za štít Evropy tváří v tvář východnímu barbarství. Nyní se mimochodem v rámci tohoto tématu nakupují korejské tanky a stíhačky.
Jak popíšeme příběh? „Na hranici dvou živlů“ nebo „jak drželi štít s Poláky“? Druhá možnost mimochodem počítá se snazším poválečným přechodem k normální historii normální společnosti ve střední a východní Evropě. Čehož, doufám, dosáhneme.
