V roce 2014 Rusko obsadilo část Donbasu a Krymu. Ti teenageři z Donbasu a Krymu, kteří před osmi lety padli pod okupaci, jsou nyní mobilizováni do války proti vlastní vlasti. Takovou tragédii o moderním janičáři píše pero moderní historie. A za tuto tragédii mohou především rodiče těchto mladých mužů.
Na jaře 2014 Rusko využilo chvíle, kdy ukrajinská armáda v pomajdanském zmatku nebyla připravena odrazit útok, rychle anektovalo Krym a zlikvidovalo místní odpor. S pomocí široké sítě agentů byl poloostrov dobyt téměř okamžitě a téměř bez odporu, což dalo Kremlu důvod mluvit o „dobrovolném přistoupení“.
Dlouho před okupací poloostrova tvořila ruská média a proruská média, která tam dominovala za vlády Viktora Janukovyče v Ukrajině, pro místní obyvatele informační realitu, v níž je Rusko úspěšným státem s vysokou životní úrovní a štědrý sociální balíček, který občanům zaručuje vysokou stabilitu. Týkalo se to především státních zaměstnanců, což je důležité pro Ukrajinu, zemi s velkým státním aparátem.
Totéž lze vysvětlit tím, že část proruského obyvatelstva a příznivců Donbasu podporovala Ruskem inspirované „povstání“ na východě Ukrajiny. Aktivisté „L/DPR“, pod vlivem kremelské propagandy a nedůvěřující postmajdanským úřadům v Kyjevě, chtěli získat „stabilitu“, jako na Krymu, na pozadí nejistoty v Ukrajině.
Pokud jsou však jejich činy na počátku tzv. „Ruského jara“ investovány do jakési materiální logiky, pak nelze následné činy nazvat jinak než záměrnou sebedestrukci. Téměř okamžitě se ukázalo, že to na Donbasu „jako na Krymu“ nepůjde. Rusko spustilo novou hru – „občanskou válku“ a uspořádání referenda o vytvoření kvazistátů, spíše než o plnohodnotné anexi území, jako na poloostrově.
Proto již v první fázi ozbrojeného střetu na Donbasu opustilo mnoho tamních obyvatel své domovy. Relativně proruský Donbas odešel do Ruska, relativně proukrajinský – do bezpečných oblastí Ukrajiny. Část obyvatel však zůstala. Někteří z nich patřili k otevřeným spolupracovníkům, kteří dostávali pozice a růst ve společnosti: od marginálních až po ředitele nebo dokonce „hlavu vlády“. Zůstali přitom lidé, kteří z osobních důvodů nemohli opustit okupované území: nedostatek finančních prostředků, stav vlastního zdraví nebo zdraví svých blízkých atd.
Ti, kteří ideologicky, aniž by měli jakýkoli materiální zisk, podporovali „L/DPR“, navzdory pochopení neblahé situace a dokonce i vojenským akcím, zůstali žít na území nekontrolovaném Kyjevem. Zůstali tam žít se svými dětmi.
Zkušenosti z jiných enkláv vytvořených Kremlem v Gruzii nebo Moldavsku naznačovaly, že na těchto územích není žádné vzdělání, ekonomika ani žádné vyhlídky obecně. Jedna věc je, když dospělý vzal pas neexistující země a zůstal žít v „černé díře“. Jiná věc je, když lidé záměrně připravovali děti o vzdělání, a tedy o budoucnost.
Místní certifikáty nejsou uznávány nikde na světě. Tedy kromě Ruska, a ani tehdy ne příliš ochotně. To ale vůdcům neuznaných republik a jejich kurátorům opravdu nevadí. Ostatně pro ně je hlavním úkolem vzdělávání v „L/DPR“ rusifikace a pohlcování laciné kremelské propagandy. Ne nadarmo Rusové masivně vozí učitele z Ruska na dočasně okupovaná území.
V roce 2022 bude dětem, kterým bylo v roce 2014 10 let, 18. Od začátku totální invaze do Ruska byla na územích ORDLO provedena totální mobilizace, po níž „vojáci domobrany“ „L/DPR“ se používají jako potrava pro děla.
Bez munice a výcviku jsou posíláni do útoku na ukrajinská opevnění, ve skutečnosti jsou používáni jako návnada k odhalování palebných postavení ozbrojených sil. Pro Moskvu životy mobilizovaných Ukrajinců nic neznamenají, bez ohledu na to, na jaké straně bojují. Naopak, čím více rodin „L/DPR“ zažije smutek ze „zatracených Ukrajin“, tím větší bude duševní odmítnutí Ukrajiny. Protože je těžké najít větší cit, než je smrt dítěte, bratra nebo otce. Totiž ruská propaganda je postavena na emocích.
Nejtěžší na smrti blízkého je však přijmout svou zodpovědnost. Při vojenských operacích se výběr člověka stává rozhodujícím, protože za každou chybu platíte životem. Ve skutečnosti jsou za své děti zodpovědní lidé, kteří zůstali na okupovaných územích. A nyní Moskva tyto děti vrhá do pekla války jako potravu pro děla. To je cena za volbu „stability a vysokého příjmu“.
O moc lepší situace není ani na Krymu, kde Moskva ihned po okupaci začala masivně mobilizovat místní mladíky. Výmluvným momentem byla smrt námořníků na moskevském křižníku, z nichž mnozí byli branci z Krymu. A to i přes prohlášení Kremlu, že branci se „zvláštní operace“ neúčastní. Většina námořníků byly v době okupace děti. Zůstali tak i kvůli vlastním rodičům.
Krym se nikdy nestal plnohodnotnou součástí Ruska, protože anexi neuznal svět. Ve skutečnosti se poloostrov proměnil v obrovskou vojenskou základnu, kde místní obyvatelstvo slouží jako zdroj pro jeho údržbu. A opět, jejich smrt není pro Moskvu nic tragického, protože naopak řeší problém duševního spojení s Ukrajinou.
V současnosti Rusové provádějí pasportování na okupovaném jihu Ukrajiny. Fungují podle schématu: pas výměnou za jídlo a sociální dávky. Takto okupanti navrhují řešit společenskou krizi, kterou sami vytvořili. Ale stojí za to pochopit, že pas pro muže vojenského věku je toto okamžitá mobilizace.
Okupanti už začali vytvořit vhodné seznamy a nabízet „výhodné smlouvy“. Noví mobilizátoři znamenají novou smrt a s nimi i nenávist k Ukrajině.
Logika přežití občanům, kteří se ocitli pod okupací, proto diktuje jediné východisko – okamžitě se z těchto zemí dostat a vrátit se tam buď s ozbrojenými silami, nebo po ozbrojených silách. Zůstat tam znamená pěstovat „Rusy“ pro Kreml, které potřebuje pouze jako mobilizační zdroj.
Nyní existuje naděje, že většina rodičů se poučila z „L/DPR“ za posledních osm let. Přinejmenším existují pozitivní signály odmítnutí většina rodičů ze studia svých dětí v „ruských školách“.
